Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Atómová limonáda
Do rodinných análů se zapsala příhoda s limonádou a černým bezem.
Asi ve stejném vztahu jako byli pánové Šlégl a Ryšánek v Malostranských povídkách Jana Nerudy byl děda a soused z uličky na Čelakova. Děda o něm tvrdil, že je to prašivka, ale když nepřešel několik dní kolem baráku, tak se po něm postranně sháněl.
Když dozrály bobule černého bezu kolem dokola, přišel dědův nečekaný rozkaz. Vem kýblík a přines ho plnej bezu. Ať je to pěkně vyzrálý. Jako obvykle jsme na sebe koukli s babičkou a protože befel je befel jsem úkol splnil. Děda to prohlédl a jeho obvyklé tauglich dotvrdilo správnost materiálu. Pořád jsme ale nevěděli, co se bude dít.
Tou dobou byla ve sklípku uložená babiččina „atómová limonáda“. Surovinou byl pro změnu květ bezu. Bylo to schopné roztrhnout na drát a porcelánové víčko zavřenou láhev. Otevírali jsme to na dvoře. Děda si nechal přinést čtyři lahvičky bouřliváku a přede dveřmi se snažil do jiného kbelíku zachytit co se dalo. Na dvě sklenice to stačilo. Do toho vysypal bezové bobulky a tlačítkem na šťouchání brambor je rozmačkal. Vznikla nádherná, rudě zářící tekutina. To scedil a nalil do dvou sklenic zase s tauglichem. Myslíš, bude to eště bouchat? Výrobce přitakala, že tak za týden určitě. Tak týden byl klid.
Na nákup přešel jeho oblíbený soused. Hlídej, až pude zpátky, tak mi řekneš! Po chvíli byl soused už u Meduňů. Děda vzal dvě sklenice, vyšel na zápraží a hlaholil:
Víš Franto, seš mizera, ale abys neřek, bába dělala limonádu. Na vem vochutnat starý.
Obdarovaný chudák byl zjevně otřesen a ztratil i dar předvídavosti. Sklenice vzal, poděkoval a šel k domovu. Děda zamnul ruce a nahlásil:“ U nich se bude bílit kuchyně“.
Hlídej, jak vona poletí dolů, včas řekni!
Dlouho to netrvalo, sousedka se hnala jak uragán ulicí a cosi vykřikovala. Včas jsem dědu varoval. Ten vyběhl někam na dvorek a nebylo ho. Bába vletěla do baráku: “Kde je ta beštie, roztrhnu ho jak žábu. Ten muj trouba to vod něj vzal. Měl přeci vědět co v něm je. Však taky už rozdělává vápno. Bude si to bílit sám. A ten pacholek plavajznickej by mu měl jít pomoct.“
A ještě mnoho a mnoho na adresu jejího manžela a našeho dědy jsme se dozvěděli. Když odfrčela komentovala babička: „No není v tom tatín sám. Ale ta chuděra netuší, že to budou bílit nejmíň třikrát. Černej bez je pěkný svinstvo.“
Pokračování šlo mimo mě. Já odjel z prázdnin domů. Na vánoce nás vítali do chaloupky oba. Tak děda přežil i tuhle patálii.
Pamětníci, vzpomínejte!
