Jak jsem rýžovala zlato v Otavě…
Blíží se prázdniny a s nimi náš tradiční pobyt na Šumavě. Když jsem tam přijela v srpnu 2012, vybalila jsem věci a šla se projít. Plakátek, který jsem našla přilepený na nástěnce v kempu, oznamoval, že se tu druhý den bude rýžovat zlato. Nelenila jsem a zavolala panu šéfredaktorovi- Nechtěl byste reportáž o rýžování zlata? Chtěl. A tak jsem svůj zážitek popsala do reportáže a přidala pár fotek.
Článek vyšel v říjnu 2012 v týdeníku Naše rodina. (www.nase-rodina.cz)
Jak jsem rýžovala zlato v Otavě…
Když vypukla v polovině 19. století zlatá horečka v Kalifornii, našel se tam jeden velmi šikovný podnikatel. Dříve, než na místo dorazili zlatokopové, vykoupil v širokém okolí všechny rýče, lopaty, síta. Traduje se, že zbohatl víc, než všichni zlatokopové dohromady.
Já nemám rýč ani lopatu, a zbohatnout nechci. Správa Národního parku Šumava a Chráněné krajinné oblasti Šumava pořádá každoročně pro návštěvníky přes léto řadu velmi zajímavých aktivit. Vybrala jsem si mezi nimi přednášku „Historie rýžování zlata s praktickými ukázkami“, která se koná přímo na břehu zlatonosné Otavy, poblíž kempu Radešov. Proč to nezkusit. Na místo přicházím za deset minut dvě. První, možná jediná. Je horko, nikde žádný stín, s panem Ešnerem, který dnešní akci připravil, se domlouvám, jestli si to mohu zkusit, i když už nikdo jiný nepřijde.
Dozvídám se, že přestože se narodil v Chebu, jeho prarodiče i maminka jsou Šumaváci, děda byl dokonce v Sušici starostou. On sám je na své šumavské kořeny velmi hrdý. Jako malý kluk sedával s dědou a jeho kamarády na lavičce a s velkým zájmem poslouchal příběhy ze života sousedů. Jeden jezdil s cirkusem, druhý rozvážel pivo koňským spřežením po šumavských hospodách. Vzpomínali na plavení vorů na Otavě, na své zážitky z první světové války. A tak se postupně seznamoval se zajímavými lidmi a životem na Šumavě vůbec. Před čtyřiceti lety se stal strážcem Chráněné krajinné oblasti a později pokračoval jako dobrovolný strážce Národního parku Šumava. Jeho nejoblíbenějším spisovatelem je milovník zdejšího kraje, autor mnoha krásných šumavských povídek a románů, Karel Klostermann.
K hledání zlata se dostal jako vedoucí dětského tábora. Táborovou činnost zaměřovali postupně na různé aktivity, aby to bylo pro malé táborníky zajímavé. Takže jednou sledovali průběh Zlaté stezky, podruhé natáčeli zvuky kostelních zvonů, ve spolupráci s Muzeem Šumavy v Kašperských Horách prováděli archeologické průzkumy zaniklých skláren. Po několik ročníků bylo náplní tábora seznamování dětí s historií rýžování a dolování zlata na Šumavě a tato činnost Karla Ešnera zaujala natolik, že se svému koníčku věnuje nepřetržitě už téměř třicet let.
Během našeho vyprávění se ke břehu Otavy se postupně trousí další zájemci, ve čtvrt na tři už je nás třicet dva. Akce může začít. S velkou zvědavostí sledujeme instalaci jakéhosi korýtka do vody, chlupatou látku, která se do něj vkládá, i přinášené rýžovací pánve. Stojíme po kotníky ve studené vodě a posloucháme pár zajímavostí z historie dobývání zlata na Šumavě.
Blýskavé nugety, které viděl v řece, sbíral člověk už odedávna. Nejstarší nálezy zlatých předmětů z Otavy jsou z období 3 700 let p. n. l. Když Keltové osídlili Šumavu – mimochodem, dali jí název Gabreta, což znamená Pohoří jednorožce, postavili na Obřím hradě nad říčkou Losenicí hradiště na ochranu rýžovišť, nejvyšší hradiště ve střední Evropě. Zlato se sice na zbraně nehodilo, zato ho velmi dobře využili na šperky, a dokonce na výrobu prvních mincí na našem území, tzv. duhovek. Historici odhadují, že zlata se na Šumavě získalo za dob Keltů kolem sedmnácti tun, později, za dob Lucemburků, ještě daleko víc, desítky, možná stovky tun. K ochraně zdejší těžby zlata nechal Karel IV. postavit strážní hrad Kašperk. Primární ložiska se nacházela nejvíce právě zde, v okolí dnešních Kašperských Hor, kde je dodnes zachováno velké množství štol a pozůstatků po dolování. Možná by vás to ani nenapadlo, ale chemickou analýzou bylo zjištěno, že část zlata na zdech kaple sv. Kříže na Karlštejně pochází z Otavy, stejně tak je odtud i zlato na Svatováclavské koruně.
Dospělí návštěvníci naslouchají velmi pozorně, děti a jeden pejsek začínají zlobit. A jak že se vlastně to zlato z řeky získávalo? Všichni upíráme zrak na dřevěné korýtko, tzv. rýžovnický splav. Původně byl pokrytý ovčí kůží, v její srsti se při vymývání písku zachycovaly blýskavé šupinky, některé z nich byly opravdu zlaté. Historici se domnívají, že řecká pověst o Jásonovi a ovčím rounu bylo nikoliv hledání berana se zlatou vlnou, ale právě takovým hledáním místa, kde se v ovčí vlně, promývané vodou, zachycovaly zlaté kousíčky.
„Ale tohle přece není ovčí kůže,“ diví se jeden z posluchačů. Pan Ešner k všeobecnému veselí vysvětluje, že ji původně měl, ale po několika ukázkách tak zapáchala, že se nedala použít. Aby nám ukázal, jak to celé fungovalo, vytahuje z kapsy „falešné“ zlatinky – kousíčky mosazi, které promíchává s pískem a nechává protékat rýžovnickým splavem. A opravdu, za chvíli se blýskají v záhybech látky. Pak nám předvádí své rýžovací pánve a ve svém vyprávění se ještě jednou vrací na Klondike. Trapeři tam po večeři umývali nádobí, tedy mastné pánve od fazolí, v řece. No a když mastnota nepustila, vzali říční písek a promývali, a když chtěli pánev vypláchnout, našli v ní zlato… jak jednoduché. Takže pánve pokud možno tmavé- aby bylo zlato lépe vidět, a pokud možno mastné- aby se lépe zachycovalo. A jde se na věc.
Abychom získali správnou motivaci, vytahuje pan Ešner z kapsy velkou vzácnost, pečlivě uzavřenou zkumavku se zlatinkami, které se mu během několika výletů za zlatem podařilo narýžovat. Děti okamžitě zpozorní. Jeden po druhém si opatrně a s pomocí lupy, která také koluje, prohlížíme zlaté kousíčky, abychom věděli, co vlastně hledáme a jak to má vypadat. Napadá mě, že pro tohle se mnohdy umíralo, sváděly boje, vedly nelítostné války. Z výšin se trochu snášíme, když se dozvídáme, že na gram zlata je takovýchto zlatých šupinek třeba najít kolem patnácti set a ve zkumavce je jich necelá stovka.
Ještě přichází důležitá otázka: Kde vlastně hledat? Kde se na Otavě smí rýžovat zlato? Kdekoliv, kde není první pásmo ochrany řeky, nejlépe někde nad jezy, kde voda zpomaluje a těžší prvky klesají ke dnu, nad spadlými kmeny, které přehradily řeku. „Já se vydávám jen na místa, která mě nějak osloví, která mají svou atmosféru, genius loci. Někdy celé týdny nic, jindy rýpnete a máte dvacet zlatinek.“ Podél šumavských říček a potoků zůstávají dodnes technické památky na doby, kdy se zlato těžilo opravdu důkladně – zlatorudné mlýny, kameny s vyhloubenými miskami na zpracování zlata, i tzv. sejpy, hromady písku, které zbyly, když rýžovník místo opustil a posunul se po řece dál.
Ještě jednou si necháváme ukázat, jak budeme krouživými pohyby vymývat, a pak už přichází naše chvíle. Pan Ešner vysvětluje, že k našemu tréninku používá „náhradní“ zlatinky – mosazné kousíčky, a vybízí první zájemce, pro které má připraveno osm rýžovacích pánví. Do každé z nich jsou slavnostně položeny čtyři blýskavé plíšky, zahrnuty hromádkou písku… a můžete se předvést, rýžovníci. Dopředu se hrnou samozřejmě děti. Dospělí skromně poodstoupí, jejich čas ještě přijde.
Pohyby hledačů jsou zpočátku trochu křečovité a nesmělé, ale postupně se stávají čím dál plynulejšími. Utvářejí se „rýžovací skupinky“, které dobývají zlato jako o závod. Někteří rodiče fotografují soustředěné potomky v akci, jiní nevydrží, berou dětem pánve z rukou a nechtějí vrátit. S očima přilepenýma mezi zrnky písku všichni hledají svůj poklad. Připadám si opravdu jak na Clondiku. Sluníčko pálí, část lidí si vyzkoušela a odchází, jiní znovu a znovu jásají nad každou objevenou zlatinkou. Pan Ešner přechází mezi jednotlivými skupinkami, ukazuje, radí. Zdá se, že dnes se bude rýžovat do setmění.
Těm, kteří se pokoušejí získat zlato z náplavů potoků a řek, se nejčastěji říká zlatokop, ale protože to slovo dostalo v naší společnosti poněkud hanlivý význam, používají zdejší hledači raději termín rýžovník. Ten jako první použil Georgi Agricola ve své knize „Dvanáct knih o hornictví a hutnictví.“ Kniha z 16. století, jejíž hluboce filozofický pohled na hornictví zůstává platný dodnes. Zajímavostí je, že přestože se jedná o vědecké dílo, jednou z důležitých kapitol je i ta o vlivu permoníků-trpaslíků na život horníků.
Rýžovat zlato si vyzkoušelo jen letos už víc než čtyři sta lidí a určitě pár z nich této zábavě propadlo. Člověk se musí vybavit pečlivostí, trpělivostí a nesmí čekat, že se úspěch dostaví hned napoprvé. Při rýžování je třeba vnímat okolí, protože pokud je tok zlatonosný, určitě se to projeví na březích výskytem písečných pahrbků – pozůstatků středověkého rýžování. Musí se hledat vhodná tišinka před přirozenou překážkou v toku, kde se těžší materiál usazuje a padá ke dnu. A samozřejmě- chce to mít štěstí.
„Šumava má své kouzlo a každý, kdo ji jen trochu pozná, musí si ji zamilovat,“ loučí se se mnou. Dávám mu za pravdu. Tak snad zas někdy příště.
PS. Ty plíšky jsem našla ve své rýžovací pánvi tři. Prý docela úspěch…
Eva Procházková
