Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Velký cejn
Proti proudku potůčku oddělujícího horní Říčka od dolních vyjížděla velká ryba. Šel jsem domů z neúspěšného čekání na dravce u kanálu. Zkoušel jsem okolo ní pouštět všechny nástrahy, které byly. Žádný zájem.
Do oka mi padl docela velký trojhák a nad ním káča na štiku. Nastavil jsem na mělko, hodil nad ploutev a když se káča pohla zasekl. Úspěch byl. Ryba visela, prut se ohnul, ale z vody se jí nechtělo.
Na smůlu pode mnou chytal pražák. Zbytečně, tady ryby nebyly. Když viděl co se děje, přiběhl a pomáhal mi podběrákem. Z ryby se vyvrbil asi dvoukilák cejn, velice silně napadený kapřivcem. Proto byl na povrchu. Jenže já věděl už tehdy, že podsekávat se nemá.
Pomocník se podivil, když jsem cejnovi vyndával háček, zaseknutý na štěstí blízko horního pysku, na co že to tak veliké cejny chytám. Dostalo se mu vysvětlení, že právě veliký knedlík, těžké olovo a trojhák je to pravé ořechové.
Doma jsme rybu zpracovali. Napadení kapřivcem je povrchové. Byl k potřebě. Po obědě jsem znova šel ke kanálu. Co kdyby nějaká zubatá během dne připlavala. Rybář seděl na svém místě, před ním se pohupovaly dvě káčy jako námořní bóje. Nic, povídá zklamaně. Ani nekleplo. Ujistil jsem ho, že navečer to přijde. Během povídání provedl nenápadnou kontrolu mého cajku. Viděl tam kačenu a byl spokojený.
Netušil jsem, že se ke kanálu chystá taky děda. Zjistil jsem to, až když se s rybářem zastavil. Zdálo se mi, že trochu potom přidal na tempu. Když došel, položil pruty a beze slova přilétly šťavnaté a hlasité facky s komentářem. „Seš eště moc malej cucák na to, aby sis dělal z lidí legraci. Podívej se na toho chudáka. Sedí tam jak bluma a věří tomu cos mu nakecal. Že ti není hanba.“
Byla a tak jsem si potichu vzpomněl na cestu do Hory, nafouknutou rybu a slušňáka pana lékárníka. Ale potichu. Nahlas by se to asi jen tak neobešlo. Věkem rostou i práva lidí.
Pamětníci, vzpomínejte!
