Skleněné odpoledne Člověk je sklem obklopen celý život. Sklenice, skleničky, lahve, vázičky, lustry, těžítka, popelníky dokonce květiny i obrazy a mnoho jiných věcí. A také ví, že se sklo taví v peci, lije se do forem a sklářkou píšťalou se fouká do různých tvarů. To vše za vysokých teplot. Když o tom jeden čte, připadá mu taková práce nebezpečná, ale díky zkušenostem a každodenní práci sklářů, docela snadná.
Plna zvědavosti jsem navštívila skláře – výtvarníka pana Jaroslava Wasserbauera ve Žďáře nad Sázavou. Nebylo to poprvé, kdy jsem obdivovala umělecké sklo, ale bylo to poprvé, kdy jsem byla svědkem otevření pece. Obklopil mne žár a uvnitř jsem viděla jen žluto rudou krychli. A v té žádné sklo, nic než barvu pekla, barvu výhně, kterou dokáže vytvořit žár kolem osmi set stupňů v peci, v tak malém prostoru.
Řekla bych, že teprve po té návštěvě jsem se jinak dívala na vystavené umělecké kusy barev a tvarů jednotlivých artefaktů. Dívala jsem se jako očarovaná na modrý kus skla. Je to loď? Zeptala jsem se. Ano, je to loď. Zatáhněte roletu, poprosila jsem, a ta loď změnila barvu, měla najednou uvnitř tmavý náklad. Ta loď byla najednou na moři a plula podvečerem v poklidných vodách Pacifiku. Vezla náklad a její cesta byla předem určená. Když pan Jaroslav vytáhl roletu, loď změnila barvu, byla lehčí, bez nákladu, dočista prázdná a stála v přístavu, a když rozsvítil světla, loďka se vznášela průsvitná, držela se na vodě jako vážka, sotva se dotýkala hladiny a její tvary působily žensky křehce a půvabně.
Takovou sílu má sklo a světlo, které se v něm prolíná, světlo, které ho barví do smutku nebo do radosti. A to si nedovedu ani představit, kolik umu musí sklář vynaložit, aby dostal do průsvitného kusu skla požadovanou barvu, a kolik hodin práce dá takový kus skla vybrousit. U každého kusu skla jsem stála, prohlížela jsem ho z různých úhlů a objevovala v něm různé obrazy.
Jaroslav Wasserbauer se na rodil 24. září 1962 v Novém Městě na Moravě a sklo mu učarovalo natolik, že od dvaceti let se stalo téměř jeho životem a denně s ním pracuje. Nejdůležitější je mít v hlavě nápad, vytvořit pro něj formu ze speciální sádry a pak přijde na řadu sklo, pec, broušení, leštění, pískování a konečná úprava.
Pan Wasserbauer vystavuje od roku 1990 takřka po celém světě a má na svém kontě několik ocenění. Pohlédněte na jeho sasanky a zatají se vám dech.
Člověk je sklem obklopen celý život. Sklenice, skleničky, lahve, vázičky, lustry, těžítka, popelníky dokonce květiny i obrazy a mnoho jiných věcí. A také ví, že se sklo taví v peci, lije se do forem a sklářkou píšťalou se fouká do různých tvarů. To vše za vysokých teplot. Když o tom jeden čte, připadá mu taková práce nebezpečná, ale díky zkušenostem a každodenní práci sklářů, docela snadná.
