Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (40)
A po suché odbornější pasáži je třeba zařadit malé odlehčení. Jeden můj starší kolega, velmi svérázný doživotní starý mládenec, se zapsal nejen do mé paměti několika svými pozoruhodnými příhodami. Zdeněk rád – dokonce i v novinách - tepal jakékoliv nešvary a jednou napsal na letišti v Ruzyni do jakési oficiální knihy přání a stížností následující text: „Dne (toho a toho) jsem ráno přišel do práce, těsně u mého stolu visel se stropu velký pavouk a já ho musel celý den obcházet!“ Za pár let se stal v Komořanech našim nejbližším šéfem a tehdy se proslavil neskutečnými vyprávěnkami.
Přišel ráno na pracoviště prognózy a začal vyprávět příběh, který neměl hlavu ani patu. Zírali jsme na něj, a když to postřehl, tak zmlkl. Zeptali jsme se ho, co tím chtěl básník říci a on zcela vážně odpověděl, že to byl sen, který se zdál jeho holiči! Ačkoliv Zdeněk neměl postavu zrovna sportovní, spíše naopak, jezdil turisticky na kole a jednou přišel do práce pořádně odřený. Na náš dotaz, co se mu přihodilo, se zářícíma očima nám vylíčil, jak se mu krásně jelo, s hlavou závodnicky skloněnou za menším náklaďákem. Ovšem jen do té doby, než ten jeho „vodič“ přibrzdil. Snad ani nevěděl, jak velké štěstí měl! No a svou absurditu dovršil při svém odchodu do důchodu. Protože byl koncem války zavřený za rozšiřování letáků - ve vězení dokonce přežil nejtěžší nálet na Drážďany - měl nárok na předčasný odchod do důchodu. A tak pro nás připravil oslavu na ukončen své aktivní činnosti v ústavu. Oslava se vydařila, ale chybička se vloudila a ten starý dobrák si to špatně spočítal a nárok na odchod do důchodu měl až za rok! Nic si však z toho nedělal a za rok se klidně loučil opět, tentokrát definitivně.
Z letištních paradoxů a renonců stojí za připomenutí příhoda, která se udála ještě před tím, než jsem k ústavu nastoupil. Je sice veselá, ale má navíc zajímavou a bohužel neveselou pointu. Okna letecké předpovědní služby na starém ruzyňském letišti byla v přízemí a byla orientována na západ, kde byly i runwaye. Jeden kolega, kterého jsem osobně nikdy nepoznal, se nemohl dočkat příchodu studené fronty. Její přechod předpovídal už od rána na všech už zmíněných „fiškách“ a fronta nikde! A tak mu jistí dobráčkové odpoledne z prvního patra konví kropili okna služebny. Samozřejmě se zaradoval, ale velmi pak zahořkl, když ten kanadský žertík odhalil. Tento meteorolog neměl bohužel dobré nervy a nabyl mylného dojmu, že předpovídat počasí se mu prostě nikdy nedaří. A tak to nervově nevydržel a sám dobrovolně z předpovědní služby odešel. Když jsem tuto příhodu po mnoha letech vyprávěl v jedné televizní „Dobré partě“ v Ostravě, tak mi nevěřili.
Ale zpět do roku 1959, neboť už v hlavičce cinkají další zajímavé střípky z letiště. Určitě mnoho lidí se nikdy nesetkalo s potrubní poštou a možná, že někdo ani neví, co to je a jak funguje. To se složitou sítí rour pomocí stlačeného vzduchu prohánějí po celé letištní budově asi třicet centimetrů dlouhé bombičky o průměru toho potrubí. V nich se ukrývaly pro nás tak nezbytné depeše se světovým počasím, které nabíraly dálnopisy a tak jsme často netrpělivě čekali, až to v potrubí zahučí a kýžená bombička vypadne. Na jaře jsme také někdy odpoledne chodívali hrát i s některými členy leteckých posádek „albedo“. Sice je to oficiální termín pro schopnost zemského povrchu nebo oblaků odrážet dopadající sluneční záření, ale my tak říkali pozemnímu hokeji, který jsme hráli na betonu za hangáry. V létě jsme pak někdy i „vyšetřili“ trochu času na koupání v docela pěkném letištním bazénu!
Pak ale přišlo září roku 1959 a na jeho konci jsme se dočkali dlouho plánového rozdělení letecké a všeobecné předpovědní služby, která se přestěhovala z letiště na jih Prahy, do malého adaptovaného zámečku v Komořanech. Stalo se to bez přerušení provozu, během jediné noci z 29. na 30. září 1959. No a já jsem přes zimu zůstal ještě na letišti a na komořanské pracoviště nastoupil za pár měsíců, brzy na jaře 1960.
Komořanský zámek počátkem šedesátých let
Už jsem se zmínil, že jsem tvor značně nesystematický a jistě jste už dávno poznali, že jsem snad dokonce exhibicionista... A tak to, že si troufám v této pozdní na život době vzpomínky ze své hlavy dolovat, je velký risk. Nikdo mi to nemusí věřit, ale nemám žádné staré osobní deníky, opravdu jen pár starších článečků a několik textů, kterými jsem se na různých podnikových akcích snažil pobavit své kolegy a kolegyně. Takže naprostá většina těchto paradoxů a renonců se mi vybavuje v hlavě v posteli, když usínám. Postel vůbec považuji za vrcholný vynález lidstva! Někteří lidé, když nemohou usnout, tak počítají ovečky, já však mám ověřené, že to na mne nezabírá. Takže zejména teď v důchodu při usínání vzpomínám, ale bohužel část těch střípků se během noci ztratí ve snech. V mozku mi ale přece jen něco ulpí a tak si nyní opět dovoluji jakýsi vzpomínkový propletenec v místě i v čase.
Pamětníci, vzpomínejte!
