Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Dou jepice !
Jako mají obyvatelé měst své svátky, tak my od vody jsme měli také dny, na které jsme čekali celý rok. Pokaždé byla očekávána „dřenice“. To když povolily ledy a korytem se tu s menším, tu s větším rachotem valila lavina ledů. Někdy se někde zatarasily a bylo zle. Voda stoupala a vyplavovala, co se dalo. V krajním případě zakročili vojáci. To sapéři zátarasy odstřelili anebo kanonýři rozstříleli. Pro nás, kluky to bylo něco neobyčejného.
Ale dřenice jsme měli rádi. Ledy vydrhly dno řeky od kalů a bahna že vypadala jako nová. Museli jsme znova hledat ouplávky a tůně, které se vytvořily.
Potom v jednom navečer se nad řekou jen taktak snášely vločky skoro jako sníh. Při doteku však nestudily. Na dlani třepotal křídly motýlek přeněžný. Spíš něco co pochází z pohádky připomínající stvoření. Průhledný a lehoučký. S nastávající nocí jich přibývalo.
A to byl ten očekávaný signál: DOU JEPICE!!!
Babička březovým koštětem vymetla dočista několik plácků na královce (navigace pro potahy tahající lodě proti vodě) a z půdy snesla několik papírových pytlů. S dědou jsme na ta místa nanosili větve a nějaké dřevo co voda přinesla a připravili k zapálení. Nesměla chybět dřevěná lopatka a jemný, žíňový smetáček. Tím byly přípravy dokončeny. Nyní už nezbývalo než vyčkávat tu pravou chvíli.
S nastávajícím večerem se začaly nad vodou třepotat bílé můrky a čím dál tím jich přibývalo víc a víc. Tehdy děda vydal pokyn: Dem na to!
Proběhla kontrola plné připravenosti a mezi tím se už hodně zešeřilo. Začal ten pravý svatební akt živáčků, kteří čtyři roky přežili pod vodou na spodní straně kamenů. Dnes se z nich vylíhli dospělci. Příroda jim odepřela požitek přijímání potravy. Nemají ani tlamičku ani sosáček. Jsou pouhými gametami druhu. Létajícími schránkami na vajíčka a spermie. Na dobu než dojde k oplodnění a nakladení vajíček jim zásoby energie stačí. Je známé přirovnání jepičí život. Oni skutečně déle nežijí a ani nemohou. Snad proto je tolik slávy při rojení.
Kolem nás nastala chumelenice jak na vánoce. Děda zapálil ohně. Masa hmyzu lákána světlem nalétávala k plamenům, jenže než dolétli, žár spálil křidélka a jejich mrtvá tělíčka se hromadila kolem na vymetených pláccích. Opatrně jsme je sbírali do pytlů. Někdy to bylo až pět plných papíráků.
Ze všech stran se z vody ozývalo šplouchání a mlaskání. Nastaly šupinatým převeliké hody. Však tak jít na ryby celý týden s jinou návnadou jak jepicemi byla zbytečná ztráta času. Většinou se to shodovalo s údobím růstu hříbků. I to chytání na jepice nebylo jen tak. Musela se na udici špetka hmyzu přimotat nitkou. Na ráno zase čekaly kachny, které si dokázaly nadít volata tak, že sotva chodily. Prostě doba hojnosti.
Jepice z pytlů se rozprostřely na půdě do tenké vrstvy a potom putovaly do Prahy jako krmení pro akvarijní rybky. My jsme si část nechávali. Byla to nezbytná přísada pro zatraktivnění našeho škubánku, na který jsme chytali. Nepříjemnou stránkou této fáze rojení jepic byl ne zrovna příjemný odér z půdy do doby, než mrtvolky řádně proschly.
To, o čem je dnes řeč se odehrávalo na přelomu čtyřicátých až padesátých let na březích ještě naší staré Vltavy. S napuštěním Slap zmizely pobřežní kamenité mělčiny a tak tento zážitek v takovém rozsahu zůstává nám Od vody jen vzpomínkou.
Pamětníci, vzpomínejte!
