Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Hodina klavíru v protileteckém krytu z dob Protektorátu
Jako malý chlapec jsem od září 1943 do ledna 1944 chodil na hodiny klavíru k pedantickému prof. Komárkovi. V této válečné době občas létaly nad územím tak zvaného Protektorátu Čechy a Morava svazy amerických těžkých bombardérů. Vždy, když se přiblížily k našemu městu Hradec Králové, zazněly výstražné sirény a lidé pospíchali se ukrýt do nejbližšího protileteckého krytu.
Jednou- během celkem dosti otravné hodiny klavíru - se právě ozvala výstražná siréna. Nadšeně jsem vyskočil od klavíru a chystal se utíkat do našeho krytu. Ale přísný pan profesor mně zklidnil: „Ne, ne, chlapče, hodina ještě neskončila. Pokračovat budeme v protileteckém krytu!“ Vyšli jsme hned na ulici a zamířili k sousednímu hotelu AVION. To byla robustní budova s pevným železobetonovým nosným skeletem a právě proto v jejím suterénu byl zřízen náš nejbližší protiletecký kryt. Běžně večer zde fungoval noční bar s tanečním parketem a proto tam bylo pochopitelně i piano, což pan profesor dobře věděl. Okolní obyvatelé se již rozsazovali kolem stolků a divili se, co se zde dnes bude dít. Což mému panu profesorovi vůbec nevadilo. Prostě mi přísně nakázal, abych usedl za piano a pokračoval v tom otravném prstovém cvičení.
Kdyby ty učební skladbičky z Bayerovy „Školy hry klavírní“ měly aspoň nějakou melodii nebo zajímavý rytmus…. Kdepak -všichni, kdo se kdy učili hrát na klavír, dobře vědí oč jde. Chudáci obyvatelé z okolí- povinně shromážděni v tomhle krytu. Nikdo z nich nesměl po vyhlášení poplachu zůstat doma nebo na ulici, na to policie přísně dohlížela. Utéci z krytu tudíž nemohli a tak museli poslouchat to moje „brnkání na nervy“, no dobrou půlhodinku. Já sice zaregistroval jakési „napětí v sále“. Snad proto ztrémovaný, že poprvé (a naposledy) vystupují před publikem, jsem bohužel hrál ještě hůře než normálně, ale co jsem mohl dělat? Když bombardovací svaz přeletěl město a sirény konečně odhoukaly „Konec leteckého poplachu“, všichni s úlevou vycházeli na ulici.
Asi o 25 let později jsem náhodou potkal jednoho Hradečáka, který právě přijel do Prahy na návštěvu. Zavzpomínali jsme si a já mu vyprávěl i tuhle válečnou příhodu. Jak to slyšel, bolestivě zvolal: „Jo to jste byl Vy ten chlapeček za pianem! Já si to moc dobře pamatuji, já v tom krytu byl a to vaše muzicírováni jsme museli protrpět až do konce poplachu“.
On ten profesor měl bradku a dnes bych ho mohl připodobnit k populárnímu řediteli Prognostického ústavu profesoru Komárkovi. Takže zde byla nejen shoda jmen, ale i výrazu tváře. A rodák z Hradce pokračoval: „Ten Váš učitel vypadal tak přísně, že se nikdo v baru neodvážil mu něco říci. Já Vám povím, že tohle byl nejdelší a nejhroznější nálet, jakým já jsem kdy za války zažil“.
To jsou paradoxy, že?
Malá historická poznámka na okraj této vzpomínky: Přes dost časté přelety spojeneckých bombardérů samotný Hradec Králové nebyl za války, ani Květnové revoluce 1945 na rozdíl od blízkých Pardubic či Kolína- naštěstí nikdy bombardován.
Pamětníci, vzpomínejte!