Zatoulané děti Do poklidu Vickovické hájenky zabouřil bas našeho Dana. Štěkal do lesa směrem k Zelené aleji. Ale hlásil cosi neobvyklého. Domácí už mu rozuměli. Dokázal říci jestli jde někdo známý nebo třeba za hájenkou přecházejí čuníci. Tohle bylo něco nového v jeho slovníku.
Bylo kolem šesté odpoledne koncem prázdnin. I malý Honzík přerušil jakousi velice složitou práci kluka ze samoty a šel k plotu na posilu hlídače. Pohříchu sem tam bafli do dvojhlasu. Nato otevřel dvířka a s psiskem vyrazili k lesu.
Chvilku bylo ticho a potom jsem zaslechl Honzíka jak říká “Neboj se von ti nic neudělá. Fuj Dane styď se.“ To byl druhý stupeň pokárání parťáka.
Šel jsem se podívat s kým tu diskusi Honzík vede a zůstal překvapený stát.
Na hraničním příkopu sedělo asi čtyřleté děvčátko a vedle něho stál o nic moc starší hrdina. Kde jste se tu vzali a kde máte rodiče byla moje první otázka. A proč tu sedíte na příkopu? Dozvěděl jsem se, že se ztratili na houbách. No to bylo nadělení. A kde, tady někde? "Kdepak, tam byl v lese takovej rybník a taťka šel za něj že tam budou křemenáče. A my jsme chtěli najít maminku. Potom když jsme na ně volali, neozvali se. Tak sme je chtěli hledat ale začal tam štěkat ňákej velkej pes tak sme mu museli utýct."
Mě bylo jasné, že to pozlobili svojí hlučnou přítomností starého srnce pod Novým rybníkem. Tak víte jak se jmenujete?To jo, já sem Vašek a tohle je Verunka. A čí jste? No přeci Novákovi. Tu máš čerte krompáč. A odkud? Z Kolína. Potom jsem se dozvěděl, že táta chodí do práce, máma taky a oni do školky. A jak dlouho tu sedíte. Dost dlouho vona Verča se bála, že to je perníková chaloupka a že nás tam upečou. Důvod byl. Naše hájenka byla pobita malým šindýlkem takže dojem té perníkové chaloupky byl docela reálný.
K veliké radosti Honzíka jsem tu návštěvičku nucenou dovedl do péče maminky. Tam se trochu rozvázaly jazýčky. Prej mají auto u rybníka za kterym je les a do něj cesta.
Zavolal jsem do Zbraslavic na policii. Prý máme mít trpělivost, rodiče se určitě přihlásí. A tak bylo půl deváté a nic. S mamkou jsme se smiřovali s tím, že nás je teda o dva víc. Policie radila čekat do rána, stejně teď na noc se nic nedá dělat. Tak jsme šli spát. Děti unavené a utahané usnuly v pelíšku s Honzíkem.
Nad ránem se ozval zase Dan. Na louku za hájenkou se doslova vypotáceli dva lidé. Už na dálku mi bylo jasné o koho jde. Zavolal jsem na ně. Do hysterického pláče paní jsem se dozvěděl, že se jim ztratily děti. Namítl jsem, jestli se neztratili oni jim.
Ale nač to celé natahovat. Setkání bylo nadmíru živelné a když začalo přecházet do formy kdo za tu patálii může padl můj dotaz: "A kde máte auto"?
Jablíčko nepadá daleko. Prej u rybníka, je tam les a cesta do lesa. Trvalo dost dlouho než jsem z nich vypáčil, že stojí nad Bohdančí u Včelovy hájenky. Pak už to bylo jednoduché. Při pláči Honzíka, že přišel o partu, jsem to nadělení dovezl k autu.
Oznámil jsem to telefonem policii a dozvěděl jsem se, že večer přece říkali, že se rodiče najdou.