Mosty přátelství Ich bin Georg. Já jsem Milan.
Seznámil jsem se s Georgem v roce 1994 v Praze, když jsem šel tlumočit na jednání s jeho hosty. Georg byl ředitelem továrny v Žebráku, patřící německé rodinné firmě Mubea. Vyrábí součástky a různé díly pro jednadvacet světových výrobců aut. V onen den, přesně v šest hodin večer, jak bylo sjednáno, jsem se objevil v hale hotelu Holiday Inn v Karlíně. Byla tam skupinka lidí a já se rozhlížel, kdo z nich by mohl být ředitelem firmy MUBEA v Žebráku Georg Keseberg. Nikdy předtím jsme se neviděli. U recepčního pultu jsem se otočil a zahlédl jsem silného chlapíka, který stál na druhé straně haly proti mně, se sklenicí piva v ruce. Nebyl to žádný hubeňour. Naše pohledy se střetly z očí do očí. Oba jsme v ten moment věděli, že jsme ti, kteří se měli sejít. Šel jsem k němu a on, jakoby mne již dříve znal, mi podal ruku a řekl „ich bin Georg“ a já jsem odvětil „ich bin Milan“.
Těžko uvěřit, že 49 roků po nějvětší válečné katastrofě, 2.světové válce, se potkám s Němcem Georgem Kesebergem a staneme se nejlepšími kamarády. Georg byl v mezidobí šest roků v USA, v Cinsinnati ve státě Ohio, jako ředitel filiálky firmy MUBEA, kterou od počátku výstavby řídil a posléze v ní řediteloval. V roce 2015 začal znovu ředitelovat v Žebráku. Česko s výjimečně krásnou Prahou, kde má po dobu jeho ředitelování v Česku bydliště, miluje a cítí se zde, jak sám říká, báječně.
Za jeho působení v Žebráku jsem se s Georgem často stýkal. Ze začátku byl ještě svobodným mužským. Bydlel v Donské ulici ve Vršovicích v krásné mansardě pod střechou. Tam jsme mnohé spolu prožili, alkoholu různých značek popili. Přátelství a oboustranná důvěra sílily. Má práce pro firmu Mubea spočívala také v tom, že jsem po jednání prováděl dvou nebo tříčlenné skupinky firem automobilových výrobců, které přijely na jednání s Mubeou, po Praze. Skupina, v čele s Georgem, končila v některé pražské restauraci na Malé straně.. Tam v srdečné debatě docházelo k dalšímu bližšímu poznávání. Když přijela do Prahy skupina z rodiny pana Muhra, pak hostitelem byl pan Muhr nebo jiný příslušník rodiny. Všichni Muhrovi jezdili do Prahy rádi, obdivovali ji a cítili se v ní dobře.
Nikdy jsem příliš nepřemýšlel, proč jsem se stal jedním z jeho nejlepších kamarádů. Moje náklonnost k němu a přátelství byly o poznání pomalejší. Byl jsem na jeho svatbě v Německu, na křtu jeho syna Tima, na křtu jeho dcerky Sofie. Se svou ženou Martinou se poznal za studií na Vysoké škole ve Wiesbadenu, hlavním městě spolkové země Hesensko. Rozkládá se na pravém břehu Rýna. Martina studovala novinařinu, Georg techniku. Vždy jsem doprovázel po Praze jeho rodiče. Znal jsem a znám dobře jeho rodinu, protože mě bral s sebou, když jezdil domů. Jeho maminka je milá, sympatická paní. Při jedné její návštěvě Prahy, se stala nepříjemná událost. Když jsme vstupovali do kavárny Slavia v Praze, naproti Národnímu divadlu, ukradla přímo na schodech u vchodu, dobře sehraná parta tmavší pleti, přímo virtuósní v okrádání lidí, paní Kesebergové kabelku. V ní měla doklady, pas, peníze, klíče atd. Cítil jsem se hrozně provinile. Ale ta zlodějská parta byla tak perfektní, že se nikomu z lidí kolem nepodařilo nikoho z té party chytit. Vytratila se jako pára nad hrncem. I policajti s podobnými zjeveními měli špatné zkušenosti
Ten den byl Georg, jako na potvoru, služebně celý den pryč, mimo Prahu. Čekali jsme na něj před domem v Donské ulici do deseti večer. Předtím jsme událost nahlásili na policii na Perštýně. Zde dostala paní Kesebergová po výslechu provizorní doklad a zápis o této příhodě. Nesl jsem tuto událost hořce a nelibě. Vždyť na tom mohlo ztroskotat naše přátelství a vzájemná důvěra. Ale nestalo se tak. I nadále mě bral s sebou, když jezdil domů do Německa. Nikdy se o této příhodě nezmínil.
Georg mě zval také do Žebráku na přátelské večery a pikniky, které pořádal pro své nejbližší spolupracovníky k upevnění dobrých vztahů v pracovním kolektivu. Našel si k tomu v okolí jednu opuštěnou hospodu na kraji lesa, v okolí Žebráku. Tyto večery předčily všechny naškrobené vládní i nevládní recepce. Na velkém grilu se rožnilo pěkné velké prasátko. Všichni se s chutí najedli a žízeň také neměli. Alko i nealko nápojů bylo dost. Zpívalo se, děti si hrály, v programu se počítalo i s nimi, nejen s dospělými. Několikrát jsem tam také přispěl vystoupením na trumpetu se svou oblíbenou Armstrongovou písní Blueberry Hill nebo Sinatrovým Stranger in the night-Cizincem v noci. Po skončení, když všichni odjeli, jsme spali pár hodin v jedné cimře na stolech. Ráno pak Georg uklízel a vše dával do cajku. Ochotně a rád jsem mu v tom pomáhal. I to patří k opravdovému přátelství.
