Dal jsem si opravdu nelehký úkol. Napsat o básníkovi, který byl talentem a dílem nesporně veliký, ale lidstvím? Kdo vlastně byl Josef Kainar?
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Narodil se v roce 1917 v Přerově. Jeho dětství asi nepatřilo k nejšťastnějším. Po rozvodu rodičů žil v nové rodině svého otce. Gymnaziální studia začal v Přerově, ale potom cestoval s rodinou a vlastně je dokončil až v Hlučíně, kde rodina zakotvila. Jako středoškolský student nijak nevybočoval z průměru, vynikal ovšem jako talentovaný hudebník, ovládal klavír, housle, kytaru. Byl to prý normální, přátelský kluk, který ovšem poklidnou hladinu maloměsta rozvířil svým nepovedeným pokusem o sebevraždu. Z nešťastné lásky.
Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To když ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák líhu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.
Kainar patřil k té nešťastné generaci, které mládí přerušila válka. I když na naše země tolik nedolehla, atmosféra strachu byla všudypřítomná. Dokonce se zdá, že Kainara jako studenta filozofie v Brně zachránil od pověstných masakrů jenom fakt, že nespal na vysokoškolských kolejích. Po uzavření vysokých škol Němci se vrátil k rodině do Slezska a válku přežíval jako dělník na pile. V té době působil také jako kytarista v místním orchestru a současně už navazoval první známosti. V počátcích jeho tvorby měl na něj asi největší vliv František Halas, ale v Brně se spřátelil i s Oldřichem Mikuláškem, Ivanem Blatným. Do Prahy dojížděl především za teoretikem Jindřichem Chalupeckým a hlásil se ke Skupině 42.
Po válce pracoval v Brně jako redaktor komunistické Rovnosti, ale současně byl i kmenovým autorem skvělého pražského Divadla satiry. Tady jenom připomenu, že před rokem 1948 snad všichni v divadle manifestačně vstoupili do KSČ a po“ Vítězném únoru“ bylo to divadlo zaříznuto jako jedno z prvních. Z té doby vzpomenu jenom básníkovu hru Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou.
Kainar byl přiznaný a zprvu patrně i zapálený komunista. Nebyl to asi člověk vysokých principů. Jeho doslovné vymetání komunistických domovů spisovatelů bylo známé, poslední léta svého života trávil jenom tam a zdá se, že mu to i charakterově zlomilo vaz. Po nezdařeném druhém manželství měl dluhy i u komunistických domácích na Dobříši a Slapech, a to bylo patrně hlavním důvodem jeho přitakání ďáblu. Stal se členem a zpočátku neformálním předsedou nového, normalizačního Svazu českých spisovatelů. O jeho konfliktu s dávným přítelem Oldřichem Mikuláškem, který prý ho skoro srazil ze schodů, kolovaly dokonce legendy. Tam soudruh Kainar neuspěl a těžko soudit, zda i to přispělo k předčasnému selhání jeho srdce.
No ale právě když to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.
Za Josefem Kainarem se zaprášilo v roce 1971. Odešel ovšem nejen soudruh, ale také a především velký a nezařaditelný básník. Nechci psát odkazy na jeho dílo. V době internetu si každý může dohledat, název jedné z jeho sbírek jsem dal do nadpisu. Pro nás starší asi bude Kainar vždy spojený s Českým snem a recitací Jiřiny Švorcové. Ovšem i v tomto díle potkáte básnického génia i ohlasy slováckých písní. Vladimír Mišík dodnes vzpomíná, jak Kainara požádali, aby přebásnil anglické texty na desku Kuře v hodinkách. Dokázal to v krátkém čase a opravdu skvěle, možná i kongeniálně.
Asi nejbližší formou bylo pro Kainara blues, ale také sebeironie, provokativní metafora, volná skladba verše. Mohl bych ještě dlouho psát o černém humoru a skepsi, ale také o zpěvnosti jeho veršů, schopnosti psát skvělé písňové texty, citu pro češtinu (někdy i vulgární). Není možné na malém prostoru blogu napsat obsáhlou recenzi, ostatně nemám ani tu ctižádost a schopnosti.
A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.
Soudit opravdu nechci. Jen jsem pokorně připomněl jednoho z neprávem zapomínaných velikánů české poezie. A nejen poezie, zdá se, že moravského Josky se drželo více múz. Bohužel asi také alkohol, složité osobní vztahy a naopak ho opouštěli dobří přátelé. K jeho škodě a určitě i ke škodě české literatury. Jak říkával Jan Werich, kdyby on žil 200 let, měl by pořád co říct. Neřekl, trošku se zaprášilo…
Ta nejlehčí a nejkrásnější dýka
vypadla z rukou podzimu.
Na hrotu
dvě kapky krve.
Takovou chtěl bych napsat jednou báseň.
Aby se, břitká, nesla tiše k zemi
a aby měla na hrotu
dvě kapky krve.
Mé nebo cizí,
na tom nesejde.
