Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Josef,
zítra Světlana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Trapas


„Děti jsou radost,“ zvolal na mne soused přes plot zahrádky našeho rakovnického domu, když spatřil, jak věším na šňůry vyprané dupačky, košilky a pleny, abych měla všechno připravené, až na svět přivedu prvního potomka. „Ale jen nevím kdy,“ dodal.


Já se však nenechala zviklat. Pustila jsem jeho invektivu jedním uchem sem a druhým zase tam. Mé biologické hodiny tikaly, až dotikaly do období, kdy jsem byla přesvědčená, že jsem na rodičovství připravená.


Věřila jsem, že se mé děti stanou mou radostí a mým potěšením.


Čím víc se mně zvětšoval objem pasu, tím více rostl i štos popsaných papírů u psacího stroje, na kterém jsem psala pohádky, jimiž budu svou dcerku uspávat. Počítače v tu dobu byly ještě hudba budoucnosti.


Když jsem začala konečně vozit kočárek, úplně se mi změnil život. Stala jsem se matkou na plný úvazek. A co teprve když se mi čtyři roky poté narodil i syn. Celý den jsem se kolem dětí točila a snad bych za ně kousala i rohlíky.


Málem až po sedmi letech jsem se vrátila do zaměstnání.


„V pravou chvíli,“ jásal můj staronový šéf. „Zítra nám vytrhneš trn z paty.“


Asi proto, že jedna půlka mého mozku přemýšlela nad tím, co dělá syn ve školce a jak se daří dceři ve škole, té druhé polovině nedošlo, co tím chtěl můj nadřízený říci.


„Zítra přijede krajský tajemník,“ pospíšil si s vysvětlením. „Říká se o něm, že je šťoura a pruďas, ale když si ho vezmeš pod křídlo ty, věřím, že ta návštěva proběhne hladce.“


„Já?“ bylo to jako studená sprcha. „Co bych si s ním asi povídala?“


„Vždyť jsi tak výřečná. A je s tebou legrace. To hravě zvládneš,“ chlácholil mě. A pak mi položil ruku na rameno: „Vkládám do tebe velkou důvěru.“


Marně jsem se snažila z toho úkolu vyvlíknout.


Druhý den mně hned ráno tajemníka pověsili na krk.


Nejradši bych s tím vším sekla, šla do školky a do školy pro své ratolesti a vzala je do loutkového divadla Za branou, nebo s nimi šla pod Pavlíkovské vršky sbírat borůvky.


Tajemník vystoupil z černé šestsettrojky v doprovodu dvou vazounů, přejel mě strohým pohledem a podal mi ruku jako leklou rybu, stejně jako všem ostatním. Nebyla jsem totiž jediná, kdo ho v našem královském městě vítal. Důležití funkcionáři z radnice a také z okresu se kolem něho točili, snažili se na něj udělat dojem a toužili mu splnit všechna přání, aby si u něj udělali oko. Já v té společnosti fungovala, jen abych odpoutávala pozornost, když se vyptával na věci, o kterých by funkcionáři nejraději mlčeli. Krajského tajemníka asi ty mé třesky plesky zaujaly, nebo ho spíš začaly nudit řeči funkcionářů, protože po chvilce na mne už přívětivě kývl a požádal, ať se od něj nehnu, neboť sympatické mládí, budoucnost této země, mu prý dodává inspiraci a nadhled.


Jindy by mě ta hra docela bavila, ale tentokrát jsem byla myšlenkami ve školce na Bezděkově a v základní škole u kostela svatého Bartoloměje, třebaže jsem se procházela s tajemníkem a všemi funkcionáři nejprve v Rakovnických keramických závodech, kde si vybral kachlíky do koupelny, a potom v Rakoně, kam přijal pozvání, aby si prohlédl, jak se tu nejmodernější technologií vyrábějí tekuté i sypké prací a čistící prostředky a luxusní mýdlo Diplomat v krabičce se zlatou korunkou.


Nejvíce se však těšil do místního pivovaru, kde se dobré pivo vařilo už od počátku rakovnického pivovarnictví, které se datuje k roku 1454.


Byl zvědavý, zda mu zdejší pivko přijde k chuti podobně jako třeba Petru Vokovi, českému šlechtici z Rožmberka, kterému Rakovničtí poslali nejednu plnou fůru rakovnického moku. Tajemník tvrdil, že má kladný vztah jak k pivu, tak i k Rožmberkům, neboť kořeny jeho rodu sahají do jižních Čech.


V pivovaru bylo hotové pozdvižení. Nejdříve tajemníka přivítal jménem celého závodu ředitel a pak mu vedoucí brigády socialistické práce dala pusu na tvář, do ruky kytici karafiátů a pozdravila ho tradičně po pivovarnicku: „Dej bůh štěstí.“


Tajemník zalapal po dechu, protože to vzal jako provokaci, ale rychle k němu přiskočil sládek a vše uvedl na pravou míru.

 


„To je napsáno na stěně každé varny, ve všech pivovarech,“ sypal ze sebe. „Do doby, než byly objeveny pivovarské kvasnice, býval výsledek kvašení piva nejistý. Proto sládci věřili, že štěstí je třeba pomoci a doufali, že to zařídí pánbíček.“


Tajemník se zamyslel, ráčil vzít vysvětlení na vědomí a zcela usmířený se vydal na exkurzi po pivovaru. Blejskal očima na všechny strany a měl milión otázek. Proloudali jsme se s ním sladovnu, varnou, stáčírnou i sklepy. Dozvěděli jsme se, co znamenají v pivornické hantýrce slova – vystírací káď, rmutovací kotel, sladina, mladina, humna, hvozd, náduvník, pluchy a spilka.


Na spilce tajemníkovi pan podstarší, zvaný sekyra, natočil do tupláku na jeden zátah hladinku. Tajemník pomalu lokal ten lahodný světlý ležák a jeho chuť v něm vyvolala pochvalné mručení. Když si hřbetem ruky utřel pěnu z koutků, podstarší mu natočil ještě jeden, ale jen do půlky a pak ho dotočil černým granátem. Mutra, tedy říznuté pivo, krajskému tajemníkovi přišlo také k duhu.


„Jestlipak někde nežízní mé ratolesti?“ leželo mi v hlavě.


„A jestlipak někde netrpí hlady?“ říkala jsem si, když jsme všichni skončili na společném obědě.


Funkcionáři nás posadili s tajemníkem do čela stolu a sami s hlavami u sebe probírali šeptem zážitky z dnešního dopoledne.


Pak se rozlétly lítačky u kuchyně a mezi stoly vplul číšník obložený talíři.


Když před tajemníka naservíroval hovězí na žampiónech, šepot náhle ztichl.


„Proč se na nás všichni dívají?“ hrklo ve mně.


Ale pak mi to došlo. Já, celá zpitomělá z té dlouhé mateřské dovolené a s těmi věčnými myšlenkami na své potomky, tomu krajskému tajemníkovi krájela maso, tak jak jsem to dělala svým dětem.


Zvedl ke mně udivený pohled a bez zaváhání řekl:


„Děkuji, soudružko. Ale když dovolíš, sním si to už sám.“


A dál si mě nevšímal. Jako poslušné děcko napichoval nakrájené kousky roštěnky na vidličku a polykal je s takovou chutí, že jsem dostala hlad i já.


Než jsem se však pustila do své porce, ještě jsem na něj mrkla koutkem oka a pomyslela si: „Možná je šťoura a pruďas, ale že má smysl pro humor, to se mu nedá vzít.“


Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 28.01.2015  09:41
 Datum
Jméno
Téma
 28.01.  09:41 Von
 27.01.  10:47 Blanka B.
 27.01.  06:11 Bobo :-)))