Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka
- aneb mnoho let zkušeností
Bejvávalo – rok 2000
Tak už zase sedím před tou kouzelnou skříňkou, i když jsem si ještě včera umiňovala, že se na ni ani nepodívám, natož abych z ní utřela prach nebo, nedejbože, ji stisknutím tlačítka uvedla v život! Co mi udělala? Neposlouchá, dělá si co chce! Tak, to jsem si ulevila, jenže je mi to houby platné, jestli si zase začne.
V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo. Hnedle se mi ztratí nějaký obrázek, utečou mi písmenka ze stránky, v souboru nenajdu, co potřebuji, zato si tam trůní všelijaké záhadné zkratky a nikdy nevídané ikonky…
Co provedl onehdy, to už opravdu přesáhlo všechny meze. Když jsem otevřela galerii klipů, které potřebuji pro svoji „práci“, nestačila jsem se divit. Ještě donedávna ve všech kategoriích velmi slušně zaplněná zela absolutní prázdnotou a škodolibě oznamovala, že nebyly nalezeny žádné klipy, které by odpovídaly mému požadavku, a že mám zkusit kartu s jiným médiem. Bezmocně jsem jen zírala. Proboha, kam se poděly ty tisíce obrázků pečlivě doplňované z internetu?! A co je to to médium?
Psychicky otřesená, málem v šoku, jsem případ předala do zkušenějších rukou svého muže, který doposud vždycky dokázal napravit jakýkoliv mnou způsobený nejen počítačový zádrhel. Klepl semhle a támhle, otevíral jedno okno za druhým a – našel! Trůnily si pěkně pohromadě pod různými kódy s šestimístnými čísly v základním souboru a předváděly se jen v malém náhledu, když je člověk donutil k odhalení totožnosti.
Celý den jsem strávila jejich prohlížením a vybíráním. Ne všechny se mi hodí, ne všechny se mi zamlouvají, některé jsou vysloveně škaredé. Popsala jsem několik stránek kódy vybraných klipů, promnula si unavené, oteklé oči a s uspokojením si šla kolem půlnoci lehnout. Zítra! Zítra si je pěkně importuji do nových kategorií v galerii! Jo, houby s octem! A to se tvářily, že spolupracují, poslušně se nechaly označit a importovat, dokonce se v té galerii ukázaly, jenže! Jenže stačilo kategorii na pár vteřin zavřít a byly pryč!
Ne ne, nikdo mi nenamluví, že počítač je JEN plechová bedýnka s několika čipy a drátky! Je to pěkně mazaná potvora, která si žije vlastním životem a řídí se vlastním rozumem. Když jsem o tom čítávala ve scifi povídkách, bavila jsem se tou představou. Teď už mně to tak zábavné nepřipadá.
Nedávno – rok 2012
No jistě, učednická léta jsou za mnou, ale rozhodně netvrdím, že jsem vyučená, i když těch pár uplynulých let s plechovou bedýnkou bylo většinou poučných, ale i docela zábavných, pominu-li nečekané „pády“ uprostřed rozepsané věty, kdy se o mne pokoušel infarkt a před očima jsem měla černo nejen z černé obrazovky. To se časem vyřešilo, v bedýnce se leccos vyměnilo, za kamaráda dostala nejen výkonnější procesor, ale taky kvalitnější modem, přidaly se různé programy, takže když „něco“ nepřijde z venku, je to už jen na mně. Poučena maléry, klikám většinou uvážlivě. Většinou…?!
Kouzelnou skříňku pravidelně zvenčí i zevnitř zbavuji prachu a je první, komu ráno stisknu to správné tlačítko a pak naslouchám tichému šumění, které posléze vygeneruje modrou plochu s bílým pozdravem: VÍTEJTE. To ji pak pohladím a řeknu – taky tě vítám.
Ráda se denně takto nechávám vítat. Projdu se stránkami oblíbených webů, toulám se po celém světě, aniž bych vystrčila nos za dveře. Dozvídám se sice věci, které mi rozhodně dobrou náladu nepřinášejí, ale je dost i těch dobrých zpráv, které mne utvrzují v přesvědčení, že – řečeno s R. Rollandem – „dobrý člověk ještě žije“!
Plechovou bedýnku mám ve velké úctě a mám ji ráda, užitečně mi naplňuje čas „prací“ nad korekturami a přináší uspokojení, když se mi podaří fotokoláž, která coby ilustrační foto doprovodí text některého z autorů CF+ e-magazínu.
A závěrem?
Plechová bedýnka je z technického hlediska jen „pár čipů a drátků“, ale z pohledu člověčího je kamarád z nejvěrnějších. Určitě se mnou souhlasíte…
Další články autorky: