Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Bedno
Naši staříček byli moc šikovní. Narodili se v Trojanovicích pod Radhoštěm, prožili tam celý svůj dlouhý život a tam také v roce 1959 v zimě zemřeli. Většinu času trávili v lese jako dřevorubec a na kamenitém poli, které rodilo hlavně brambory, už méně zrní, ale nejvíc se na něm zelenaly louky.
Staříček měli - dnes bychom řekli zajímavého koníčka, celou zimu dělali bednářskou, říkalo se: „starý Pepek“ přesto, že se jmenovali Jan, dělá bedno.
S prvním sněhem stěhovali si stolici z kůlničky do kuchyně. Postavili ji přesně doprostřed, protože kolem ní muselo být dost místa. Do jednoho rohu nanosili dušky - smrková prkna, která si sami štípali. Musela být pěkně vysušená. Druhý roh posloužil jako skladiště obručí všelijakých šířek srolovaných do velikých kol. Před nimi trůnily různé formy - na putýnky, na džbery, na máselnice i na hrotičky A na štokrli po jejich pravé ruce, si rozložili nářadí. Kuchyně se proměnila v dílnu. Na celou zimu. Stařenka se museli smířit s tím, že budou žít nejenom se stolicí, ale i s hoblinami. Přesto, že se každý večer smetávaly, byly všude, i v posteli.
Sotva odložili hrnek od snídaně, vzali si staříček modrou plátěnou zástěru, zapálili si fajfku, kterou žmoulávali vždy v levém rohu plných rtů a zasedli za stolici. Postavy byli pomenší s tak výrazným břichem, že pásek jim držel kalhoty těsně nad klínem. Stříbrné (zešedivěly prý jim těsně po třicítce) husté vlasy měli ostříhané na ježka. Pod huňatým bílým obočím se vždy přísně dívaly pomněnkově modré oči. Nikdy jsem v nich nepostřehla ani stín laskavosti. Přece jenom se mi vybavuje několik momentů. Laskaví byli vždy k našemu jezevčíkovi, Fločkovi, přesto že mi ho tatínek přinesl proti jejich vůli. A potom k mé prvorozené dceři Martince. Když jsem ji přivezla z porodnice, přišli za mnou do kuchyně a povídali. „Tož, ukaž mi to maličké.“ V hlase měli něco, co jsem tam nikdy nepostřehla. Vraťme se k popisu. Pod velikým orlím nosem trčel knírek - kartáček. Plné rty měli ostře krojené a neustále v nich drželi fajfku, i když nekouřili a jen ji tak v puse přehazovali z koutku do koutku.
Pod hlavu stolice zastrčili naštípané prkno - dušku. Nožním pedálem ho připevnili a druhý konec opřeli o tlusté břicho. Do rukou vzali poříz a už se od prkna začaly odštipovat různě tlusté hobliny. Fajfka v staříčkově puse cestovala z jednoho koutku úst do druhého. V obličeji bylo soustředění a napětí, když se poříz zastavil o suk. Bylo to takové zadrhnutí v pravidelném pracovním rytmu. Škrk, škrk a poříz se dostal přes suk. Ještě několikrát se opakovalo zadrhnutí, a s vyhlazeným sukem se vrátil pravidelný rytmus. Lehce zaoblené hlaďoučké prkýnko, postavili staříček do formy a pak kladli pěkně jedno vedle druhého, až se obvod formy zaplnil. Potom zarovnali horní okraj a jedno nebo dvě prkénka přečnívala.. Podle toho, čemu měl sloužit konečný výrobek. Hrotička, puténka a malá hrotička - ty měly ucho jen jedno: díra pro uchop se vykroužila zvláštním nářadím. Džber, dětská vanička měla ucha dvě, máselnice, masnička i díže - ty neměly ucho žádné. Uvnitř každého prkénka byla rýha, staříček ji udělali škrabákem a do této rýhy se pak vkládalo dno, složené z několika prkének . Ta byla po obvodu seříznuta tak, aby přesně pasovala do vydlabané rýhy. Ve formě složený výrobek staříček několikrát složili a zase rozebrali, až všechna prkénka přesně lícovala. Nakonec bylo třeba polotovar pevně sepnout obručemi. Podle potřebné velikosti se spojily dvěma nýty. Obruče byly dvě, někdy i tři - když šlo o máselnici a natloukly se od největší do nejmenší na puténku či díži, no prostě na to, co se právě vyrábělo. Tato pracovní etapa trvalo velmi dlouho, protože vše muselo sedět tak dobře proto, aby neprošla ani kapka vody. Potom zarovnali horní okraj a ve staříčkových rukou se ocitl šmirglpapír, který hladil měkké dřevo a obruče leštil, až se blýskaly..
Nakonec staříček postavili hotový výrobek na stůl a ze všech stran ho důkladně prohlídli. Musel být dokonalý. Staříček byli akurátní. Kontrolu díla vykonala voda.
Už mnoho, mnoho let mě dělí od časů, kdy jsem vysedávala u staříčka a bedlivě sledovala jejich práci. Navždy se mi zapsal do paměti nejenom pracovní postup, ale dodnes slyším i vrzavý zvuk pořízu, přiklapnutí nožního pedálu, rozdílný zvuk při poklepu kladívka na obruče a na dřevo a šustot kudrnatých hoblin drolených staříčkovými nohami.. Přesto, že tenkrát mě nejvíc zajímaly dřevěné odpadky. Říkali jsme jim klapotky. Nikdy nebyly ani dva kousky stejné a přesto se z nich dalo postavit všelicos. Byla to fantastická stavebnice s krátkým trváním. Ráno s nimi stařenka zatopili v kamnech. Jejich zmar nikdy neprovázela moje lítost, protože jsem věděla, že na druhý den budou další a další a tak tomu bude po celou zimu.
Po druhé světové válce staříček bedno dělat přestali. Dřevěné nádoby v hospodářství vystřídaly plechové, které se snadněji udržovaly. Nebylo je třeba drhnout věchtí ze slámy směsí vápna a písku do běla. Vydrhnuté a vyrovnané puténky a džbery u studny, aby na sluníčku vyschly, to byla pýcha každé hospodyně.
Bohužel, ani jednomu ze svých potomků – strýcovi Bohušovi, Pepovi a mému tatínkovi - staříček svůj um nepředali. Škoda, že si s klapotkami místo vnímavého děvčátka nehrál nějaký vnuk.
Hana Juračáková