Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Pračka
Onehdy mi říkala kamarádka: „Bylo na internetu, že když přidáš do prádla pečivový prášek, tzv. PRDOP, vypereš prádlo mnohem běleji, než přidáním všelijakých drahých prostředků. Naše babičky měly všelijaké vychytávky v malíčku“.
Dala jsem na její slova. Všechno je jednou po prvé a všechno je potřeba vyzkoušet. Plním pomalu buben. Ještě prášek na praní a navíc výše zmíněný prášek do pečiva. Hotovo! Start! Buben se pomalu plní syčící vodou. Drobné bublinky se dychtivě prodírají horou špinavého prádla. Buben se beze spěchu otáčí chvílemi napravo a pak zase nalevo - jakoby přemýšlel, myslím-li to s tím praním doopravdy. Sedím na štokrleti a fascinovaně zírám do bubnu. Vzpomínám na naši první automatickou pračku. Rodiče se tehdy koupili Filcoford, která nám dlouhé roky a bez poruch sloužila. Už tehdy jsme u ní všichni seděli v němém okouzlení a tatínek říkal, že to je lepší než televize.
Zabloudím v myšlenkách a vzpomenu si na babičku, která stávala u necek naplněných mydlinkami a na kamenné valše drhla hory špinavého prádla. Mýdlo si vařila sama z různých zbytků starého tuku, kůží, kostí a potaše (uhličitan draselný). Tento zvyk od ní převzala i moje maminka a později i já. Hmota, která tímto procesem vznikla sice nevoněla po fialkách, ale bezpečně vyprala jakoukoliv špínu. V době dešťů se pečlivě schraňovala dešťová voda, která kromě blahodárného vlivu na rostliny v zahrádce, měla vliv i na odmočení špíny z prádla do ní namočeného. Později, když se moji rodiče zmohli, byla zakoupena první elektrická pračka, která svými rozměry zaplnila celou stěnu naší velké prádelny. Měla velký dírkovaný buben, který se naplnil prádlem a přidalo se výše zmíněné mýdlo. Později se do prádelny vloudily značky mýdla Helada a mýdlo s jelenem. Po uzavření bubnu se ještě uzavřel vnější plášť a celé to monstrum se spustilo do chodu. Odstředivku ani máchací zařízení to nemělo. Praní prádla byla činnost na celý den. Ten den bývala k obědu krupičná kaše či nějaké rychlé jídlo, aby pán domu nebyl ošizen ve svých právech a hospodyně se příliš nezdržovala. Máchání a ždímání vyžadovalo značnou fyzickou sílu a večer nemohla maminka usnout, jak byla z celodenní námahy unavená. První pračky neměly ani ohřívací zařízení, proto bylo potřeba celý pracovní proces neustále topit v kamnech a dolévat horkou vodu. Rodinné domky měly zděné kotle na tuhá paliva s kovovou smaltovanou kotlinou, ve kterých se voda poměrně rychle ohřála a dlouho vydržela teplá. Tento kotel máme dodnes, i když už v něm vodu dávno neohříváme. V dobách, když bývala nadúroda švestek jsme v něm vařívali povidla.
Další mou nenáviděnou činností v době mého dětství bylo mandlování prádla. Mandl zabíral rovněž skoro celou stěnu ve druhém sklepě. Měl tři válce a kliku. Před válci byla úložná plocha na nožičkách, která se v klidovém období složila před válce. Při otáčení doleva se z druhého válce odmotalo plátno, na které se urovnaly kusy prádla. No a pak jsem musela točit a točit klikou, až maminka řekla „dost“. Byla jsem z toho vždy celá upachtěná a zpocená, protože naplněný mandl kladl určitý odpor. Pravdou ale zůstává, že vymandlované prádlo šlo mnohem lépe a rychleji vyžehlit, než nevymandlované. Po smrti mých rodičů byl mandl prvním kusem, který z mé domácnosti putoval do světa.
V roce 1968, kdy jsem se vdávala, byly už pračky se ždímačkami nebo pračka a ždímačka zvlášť. Pračky měly topné tělísko, kterým se dala voda ohřát. V Jeseníkách jsem chodila máchat prádlo do potoka, který protékal před naším domem. Automatické pračky byl pojem naprosto neznámý. Že bych den „velkého prádla“ zbožňovala se zrovna říct nedá. Naštěstí se pralo jedenkrát za měsíc. Ke dvěma malým dětem, dvoru plnému zvířat a nespokojeným pantátou nad talířem krupičné kaše mne nikdy nebylo moc do zpěvu. A to nám po svatbě dva roky trvalo než jsme zprovoznili studnu na dvoře. Do té doby se musela nejprve nanosit voda ze studny přes cestu anebo ji vytáhnout bidlem z potoka. A to bylo nějakých kýblů! O koupání ani nemluvě. Tam se panečku šetřilo vodou. Když šel člověk po desáté se dvěma plnými kýbly, lýtka celá mokrá od šplíchající vody s -10°C v zádech, setsakramensky si rozmyslel, co s nimi udělá, aby zase nemusel pro novou. Ale to jsem odbočila.
S nástupem automatických praček se vše zjednodušilo. Tak mne napadlo, zda si ještě mohu dovolit říct sousedce: „Na nějaké vykecávání s tebou dnes nemám čas. Dnes budu prát prádlo!“
Sedím spokojeně před pračkou, nábožně koukám do jejího nitra a říkám si, že ty naše babičky asi měly pravdu. Ta voda v tom bubnu není zrovna moc průzračná. Po vytažení jsem příjemně překvapená, prádlo je skutečně zářivě čisté.
Irena Atzlerová