Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Kuchta, kuchařka, kuchtička a jiné kratochvíle
Už delší dobu mně neběhaly prsty po klávesnici, za účelem napsání něčeho zajímavého. Poslední měsíc jsem své já přeměnila v automatické stvoření, které ráno v pět hodin vyskočí z postele a začne louskat ořechy. Jeden by řekl: „Užitečné“, jiný: „Proboha, proč tak brzo a k čemu tolik?“ A tak snad abych začala pěkně po pořádku. Ta změna času mne vždycky totálně rozhodí. Večer v osm se stanu neužitečným jedincem, klimbajíc u stolu přemlouvám své „já“ k nějaké činnosti, ale nedaří se. Záhy odcházím do postele v přesvědčení, že si kousek něčeho hezkého přečtu. Mám rozečteného Káju Maříka, epizody, které neznám a které si koupila má dcera přes internet. I když tyto knihy miluji i ve svém věku a i po x-tém přečtení se mi stále líbí. Nicméně ani toto nezabrání klížícím se očím a tak po přečtení poloviny stránky knihu zavírám a propadám se do hlubokého spánku. Přitom celý den intenzivně manuálně pracuji. Jó jó - pracuji, ale nedřu.
Úderem třetí ráno se probouzím. Vyspaná, dychtivá toho loupání a odpočatá. „Přece nebudu vstávat ve tři“, přesvědčím sebe samu. Takové povalování se v posteli také není k zahození. Začínám dřímat. Po čtvrté ranní začínají koncertovat kočky. „Sakramente panímámo, vstávej, my máme hlad!“ Marně si dávám na ucho polštářek, jejich trio nelze přeslechnout. Rozsvěcuji lampu a vylézám z teplé postele. Otvírám dveře kuchyně a kočky svorně vyletí a hlasitým mňoukáním mne popohání k rychlejší práci. Plním misky a jdu se obléknout. Začínám loupat ořechy. Hlavou se mi honí myšlenky, jako stádo splašených koní a tak jsem začala přemýšlet o ztvárnění epizod na téma: „vaření“.
Já vím, vaří kde kdo a nedělá z toho žádnou vědu, ale já o tom ráda přemýšlím. Vtip je v tom, že já i ráda jím. A tím jsem vlastně přišla na to, že kdo nerad jí, všelijak se vymlouvá a vyhýbá tomuto druhu činnosti. Nejsem žádná chuderka, tedy co se týče váhové kategorie. S nadbytečnými kily se vlastně potýkám celý život. Paradox je, že všechny své zlozvyky s oblibou házím na hlavu těch druhých. Dokud žil můj tatínek, který mimochodem byl také silnější postavy a hrozně rád jedl, sebe i mne utěšoval tvrzením: „ Nic si z toho, Irenko nedělej, že máme nějaké to kilo navíc, my plnoštíhlí máme pořád dobrou náladu a tak snadno se nerozčílíme.“ Dokud kouřil, vážil do dvou pytlů cementu. V okamžiku, kdy přestal, se i jeho váha vyšplhala výše. Vždy měl v zásobě nějakou laskominu, buď lovecký salám, nebo oplatky či čokoládu a po vydatném obědě a odpoledním spánku mě zval na kousek něčeho dobrého na zub. Na moje:„ále dědo…“ mávl vždy rukou a řekl: „Babičce o tom neřekneme.“
Ono s mojí maminkou byla také náramná legrace. Protože svého manžele velice milovala a bála se o jeho zdraví, často ho nabádala, aby nepil tolik černé kávy. Pod pojmem „tolik černé kávy“ byl jeden hrníček dopoledne a někdy jeden po odpoledním spánku. Jednou mě dědeček pozval na odpolední kávu (on i já jsme pili zásadně turka, a já ho piji vlastně dodnes) a po jeho uvaření a prvním loku se mně odporem zkřížily oči. „Fuj, co je to za ohavný nápoj? Tati, ty mě chceš otrávit?“ Napil se také, povzdychl a řekl: „Zatracená babička, víš, ona vybírá lógr z vypité kávy, suší ho a přimíchává ho do nové kávy, aby mě netrefila „pepka“. Asi ho tam dala moc. Nejlepší na tom je, že si myslí, že já to nepoznám a nevím o tom.“ Vylil již uvařenou kávu, otevřel nový sáček a uvařil nám novou. S oblibou jsem říkala, že díky dědečkovi mám nadváhu, protože mne stále ponouká k nepravostem.
Dnes už třináct let nežije, já mám stále nadváhu a tak teď hážu vinu na svého partnera. Každý oběd musí být s polévkou, neboť: „Matko, ty nevíš, že polévka je grunt? To by mě zajímalo, co tě ti rodiče vlastně naučili.“ Jo, jo, říkali to samé a celá naše rodina je polévková, i když dcera moc nevaří. Je po tátovi štíhlá jako proutek. Bez polévky není pořádný oběd. V době dospívání mého syna plnila polévka sytící proces. S pořádně tlustým krajícem chleba, případně i dvěma, byla každodenním rituálem začínající večeře. Další manévr se už obešel bez všelijakých příkras, stačilo kus vánočky, případně půl plechu domácích buchet nebo další krajíc chleba - co do tloušťky nejraději deseticentimetrový se sádlem a cibulí nebo česnekem. Jeden by řekl: „Jen jez synáčku, je ti přáno.“ Horší však bylo, že za dvě hodiny přicházel znovu a dožadoval se dalšího jídla. Chléb jsem nikdy nekupovala čerstvý, protože pak padl za vlast celý, skoro i s pytlíkem. A rohlíky?… škoda mluvit. Toto období trvalo několik let, pak kolem dvaceti na čas ustalo a po dvou letech chytil náš otesánek druhý dech a vše začalo nanovo. Při jeho téměř dvou metrech zatím není tlustý, jenom udělaný a tak trochu po mně.
Ráda vzpomínám, jak při pečení hanáckých koláčů mi chodily pomáhat děti ze širokého okolí, a z naší kuchyně se stala manufaktura, kde každý přiložil rád ruku k dílu. Domů si pak každý odnášel sáček koláčů, které jejich maminky nedělaly. Když jsem dělávala švestkové knedlíky, z tenkého bramborového těsta, vždy jich bylo kolem 200 kusů, aby bylo i na druhý den. Tuto pochoutku jsem musela důmyslně ukrývat před smečkou hladových spolužáků, které syn stačil přivést ze školy dřív, než jsem přišla z práce. Ale nevadilo mi to. Moje maminka říkávala, že na jídle by se nemělo šetřit, a že je třeba dopřát lidem i zvířatům hodnotnou a s láskou udělanou krmi. Nikdy jsem nebyla líná přivstat si, a než se děti probudily, usmažit jim horu lívanců k snídani. Bývaly doby, kdy jsem zvládala i nemožné, dnes mám problémy i s možným. Mým snem bývalo otevřít si malou dílničku s lahodným a často dávno již zapomenutým jídlem, které všechny děti tolik milovaly. Ale ne vždy se nám splní vše, po čem toužíme.
A ty ořechy? Ty loupu jednomu známému, který ač je již starý, má laskavé srdce a je šikovný zahradník.
Irena Atzlerová