Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ivana,
zítra Miroslava.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Jenom na chvílí


Tak tu už hodnou chvíli dumám, jak nazvat povídání o zvířatech, které mým životem procházely jenom náhodně a nevím, zdali tento název bude ten pravý. Ale uvidíme……
Říkám si, že prozřetelnost připraví člověku nejedno překvapení a nechá na jeho vůli, jak s tím naloží.


Abych naučila své děti lásce ke zvířatům, říkala jsem jim vždy, že i ony, stejně jako my, mají svou maminku a tatínka, který nad nimi bdí a učí je veškerému umění. Jak přežít v přírodě, jak sehnat potravu, jak si najít bezpečný úkryt, co jíst a čemu se vyhnout apod. Říkala jsem jim, že i zvířecí rodiče mají svá mláďátka rádi, a že kdybychom jim ubližovali, byli by smutní a plakali by nad jejich ztrátou, stejně jako lidé. Proto kdykoliv jsme si nějaké divoké zvířátko donesli domů, hned ten den, nanejvýš druhý den jsme je nesli na stejné místo, kde jsme ho sebrali.


Živočichové, kteří u nás na určitou dobu byli…
To jsme šli jednou celá rodina na výlet na Říčky. Tenkrát jsme měli s sebou našeho prvního psa Bucka, kterého jsme si přivezli z pohraničí. Rodinné výlety naší rodiny bývaly vždy jako malé procesí, neboť velice živé a ukecané děti, Irenka a Rišánek přiváděly mé rodiče na pokraj nervového zhroucení. Proto vždy moje maminka říkala:“Běžte všichni hodný kus před námi, nebo za námi, ať si od vás aspoň chvilku odpočinem. Kdo vás má pořád poslouchat. Aspoň v neděli byste mohli dát pokoj.“


A tak naši šli obyčejně hodně vpředu, já s Ríšou kus za nimi a děcka… ty byly všude a nikde. Buck byl z těchto výletů nesmírně nadřený, neboť jako správný strážce stáda neustále běhal od předu do zadu a zase zpátky a zjišťoval, zda-li se někdo nezaběhl, nebo se příliš necourá, nebo se nedej bože neztratil.


Děcka měla vždy plné kapsy sáčků, špagátků, skleniček, gumiček, špinavých kapesníků a všelijakých (jak to jenom honem říct slušně, nečistot). Tenkrát, bylo to z jara, neustále šmejdily kolem potoka a hledaly žížaly, brouky, lelky a všechno, co zajímá zvídavé malé děti. Mohlo jim být tak osm a šest. Najednou narazily na malé, jakoby gelové kuličky. Nasbíraly toho tenkrát plnou sklínku a těšili se, co že se z toho vyklube. Já nevím jak je to možné, ale donesly to domů a vysypaly to babičce do jezírka. Babička tenkrát dovolila, že jedno, dvě či tři kuličky mohou vzít, ale nikdo z nás netušil, že toho bude tolik. Pak chodily každý den pozorovat, co se bude dít. A za pár dnů jsme zažili pravou invazi malých žabiček. Byly všude. U nás, u sousedů, no bodejť, člověk nemá být lakomec a má se podělit. Byly nejen na skalce, ale i v chodbě, v kuchyni, ve sklepě a sousedé hrozně nadávali, že mají plné zahrádky té fujtajblové havěti. Ale přežili jsme to všichni ve zdraví a za pár dní jsme se opět vrhali do dalších dobrodružství.


Dalším tzv. půjčeným zvířetem byl jeden sysel, kterého jsem v přírodě viděla jenom tenkrát a pak už nikdy ne. Nebylo žádné sídliště Vinohrady a kam až oko dohlédlo bylo posečené obilné pole, s rovnými, jakoby načepýřenými řádky slámy. Děti byly ještě malé a tak jsme využívali každého slunného dne k dlouhým procházkám do přírody. Na těchto toulkách nás provázel i Buck, který s rozkoší rozrýval nosem načechranou slámu a za rozpustilého výskotu dětí běhal sem a tam jako o život. Nebe bylo azurově modré, nikde ani mráčku, takový horký letní den. Krátké stvoly stébel nás píchaly do nohou obutých do sandálů, zbytky osin ulpívaly na šatech i srsti psa. Buck najednou strnul a jako vycvičený honící pes stavěl nějaké zvíře. Když jsme k němu došli, všimli jsme si, že do krku v srsti byl zakousnut nějaký živočich. Byl pěkně baculatý a za žádnou cenu se nechtěl pustit.
„Maminko, maminečko, my si to zvíře chceme vzít domů, musíme ho přece donést ukázat dědečkovi a babičce.“
Když musíme, tak musíme. Hbitě jsem sundala bundu, zavázala oba rukávy a milého sysla strčila do bundy. Opatrně jsme ho nesli domů. Když jsme ho v kuchyni rozbalili na stole.
Děti se zvířátkem bavili celý zbytek dne a dalo mi tenkrát hodně práce vysvětlit jim, že zítra musíme zvířátko odnést zpět.
„To je jistě maminka nebo tatínek, kteří chystají svým dětičkám zásoby na zimu a my ho musíme odnést zpátky, protože by měli v zimě hlad.“
A tak druhý den jsme ho opět dali přibližně na stejné místo, kde jsme si ho vypůjčili.


S dalšími zvířecími kamarády jsem se setkala na zahradě, v době, kdy se trhal rybíz. Děti s námi nebyly, nejspíš byly na pionýrském táboře, kam každý rok pravidelně jezdily. Na zahradu šla se mnou moje dobrá kamarádka, moji rodiče a Buck. Když jsme otevřeli vstupní bránu, začal pes radostně běhat po zahradě a najednou opět větřil a ohlašoval něco v trávě. Honem jsme se běželi podívat, co našel a uviděli jsme bažantí slepici s hejnem malých kuřátek jak rozčileně běhá kolem psa, tahajíce po zemi tu levé, tu pravé křídlo. Nakonec s hlasitým křikem ulétla do další zahrady. Psa jsme odvolali a tatínek říkal, ať necháme kuřata na pokoji, že se pro ně slepice vrátí. Pes si ještě velmi dobře pamatoval nelidský výprask, který ode mne dostal v Ondřejovicích, když mi jako štěně zardousil patnáct krůťat. Dostal tenkrát pěkný výprask. Nyní stačilo říci „fuj“ a pes od předmětu odešel nevšímavě pryč, i když se určitě celý tetelil zvědavostí.


Odešli jsme do chaty, uvařili si kafe a sedli si na lavičku. A ejhle, kde se vzalo, tu se vzalo, najednou postupně přišlo dvanáct kuřátek a rozložily se v poklidu kolem lavičky. Při odchodu pro košíky a stoličky jsme museli dávat pozor abychom nějaké nezašlápli. Chodily za námi celý den, jako malí pejskové a usadily se vždy co nejtěsněji k nám, abychom jim náhodou zase někam neutekly. Bažantí slepice z povzdálí sledovala každé naše hnutí, ale přece jenom jí ten pobíhající pes vadil a tak na zahradu neslétla. Měla jsem starost, zda se po našem odchodu slepice pro své dětičky vrátí, ale tatínek mne ujistil, že je bezpečně najde. Do ruky jsme je nebrali, jenom jim poskytovali pro ten den pocit bezpečí a teplo domova. Domů jsme odcházeli asi v pět hodin, pěkně potichu. Kousek pod zahradou jsme slyšeli, jak bažantice svolává své hejno pod ochranná křídla.


Dalším vypůjčeným zvířátkem byla jedna paní ježková. Předesílám, že další mou vlastností je, že nikdy nechodím nikam pozdě. Ba naopak s patřičným předstihem. No přece, co kdyby... Celý pracovní proces jsem záviděla svým kolegyním, které se tu a tam zpozdily při nástupu do práce a tajně si přála, abych dokázala také někdy zaspat a přijít třeba až na devátou, místo na sedmou. Až jednou…. To jsem se dočista divila, že už mám děti doma, a že se nápadně drží doma, bez zbytečného žadonění – „Mamííí, kdy nás pustíš ven? Všecky děcka už jsou venku a my furt něco musíme!“ A to ne. Tiše se připravovaly do školy a ptaly se, co mně mají pomoct a ať jdu klidně zalít na zahradu, že nakrmí králíky, až jsem se divila: „Nejste nemocní? Néé, uvědom si, že už jsme dospělí.“
To jim mohlo být tak třináct a jedenáct. Bylo by to krásné, kdyby to ovšem byla pravda. Ale protože jsem na Chaloupkách byla neustále v jednom kole, moc jsem o tom nepřemýšlela a šla si po své práci. A tak když jsem šla spát a ony už spaly, divila jsem se, proč má Ríšan pod svou postelí pootevřené šufle, ale abych ho neprobudila , nechala jsem vše být. Ráno, když jsem je budila a snažila se zavřít to šufle, Ríšan řekl: “Maminko, nech to pootevřené, my jsme tam včera daly ježka, tak ať se nezadusí. Ježkovi oči, dyť tam máme náhradní peřiny a deky, vy jste se snad zbláznili!“ Otevřu šufle a ejhle. My tam máme sice ježka, ale s ním ještě čtyři další. úplně malé, čerstvě narozené. A co teď s ním. A tak jsem tenkrát přišla do práce na desátou, protože uznejte, nemůžeme přece ježka nechat doma bez dozoru. Vzali jsme milou rodinku do krabice a šli najít bezpečné a klidné místo pro jejich nový domov.


Irena Atzlerová

Další články autorky:
Červená karkulka
Stáří versus mládí
Soužití v jednom
domě
Soužití s mužem

Paměti I.
Paměti II
.

Paměti III.
Paměti IV.

Paměti V.

Paměti VI.

Paměti VII.

Brodce

Brodce - II.

Brodce - III.

 

 

 



Komentáře
Poslední komentář: 08.06.2011  09:14
 Datum
Jméno
Téma
 08.06.  09:14 ferbl
 07.06.  19:46 Irča Poděkování
 07.06.  09:29 antlovaruzena
 07.06.  09:29 Vesuvanka díky
 07.06.  08:59 vomod