Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Paměti – VII.
Je problematické navázat na předchozí líčení, když se vzpomínky honí hlavou, jako stádo splašených koní. Ještě k těm kozám. Můj ex manžel je stejně potrhlý jako já, co se zvířat týká. Našim chlupatým kamarádkám předkládal na závěr každého dne tzv. švédské mísy. My jsme vůbec rodinka k pohledání. Všechno se nám hodí, všechno je k něčemu dobré. A co se nehodí nám, může se přece hodit našim kamarádům! Ještěže bydlíme v rodinném domku, který je pro umístění různých věcí velkokapacitní. Manžel kamarádil s nějakou obchodnicí na Pálavském náměstí, která tam měla obchůdek se zeleninou. Protože za celý den se jí nahromadilo plno různého odpadu, uzavřela kooperativu s pantátou, ten od ní odebíral vše, co šlo spálit v kamnech a ona mu za to dávala všechno ovoce a zeleninu co se nedalo prodat. A tak z toho dostávaly naše kozy tzv. švédské mísy, které také lahodily oku. Však ho také za to milovaly. Chodily za ním jako nezvedené děti a neustále strkali hlavy do všech kapes a hledali kde co k snědku. 
Po nastěhování z Chaloupek do Židenic jsem kromě jiného přivezla i kocoura Filipa. Naši měli v té době pejska Bročka a mezi těmi zvířaty od prvopočátku panovalo zjevné nepřátelství. Broček byl na Kalecké doma, kocour Filip považoval za „doma“ místo, kde jsem byla já a nehodlal se s nikým o toto privilegium dělit. Protože Bročka napadal neměla ho moje maminka ráda. Když jsem jela na dovolenou maminka hlídala děti. Na o když jsem se vrátila kocour už doma nebyl a maminka tvrdila, že se ztratil. Nechtěla jsem vyvolávat spory, ale bylo mi jasné, že ho někam odstranila. Dlouho jsem se nemohla s jeho ztrátou smířit. Byl to přece jen můj věrný kamarád, který mi pomáhal překlenout období, kdy děti odešly z domova a já jsem zůstala na Chaloupkách sama.
Broček zůstal u mých rodičů asi devět let a potom dostal zánět slinivky a musel být utracen. Později si naši přivezli psa z útulku. Jmenoval se Olinek a byl milý a přítulný. Jen se nesměla nechat někde otevřená branka, jinak ho rodiče stále hledali.
Jednou když přišla paní listonoška a nechala otevřeno, Olinek vyběhl a už ho nikdo nenašel. Dalšího psa si už nepořizovali. Zato můj manžel, přišel hned k dvěma psům. Prvním byl drsnosrstý jezevčík. Syn mé kamarádky ji sebral cikánům když jí mlátili prknem. Vzal psa domů a začal jí říkat Ťapinka. Ani ne za půl roku k ní přibyla Betynka, fenka vlčáka. Ta zase byla majetkem další mé kamarádky, která musela do nemocnice na operaci a její manžel jí nechtěl v baráku. Tak jsme ji dostali i s papíry. Z počátku jsme se jí báli, neboť měla hrozně zlé oči, ale bylo nám jasné, že láska a vlídné zacházení ji velice rychle změní. Původní majitelé byli svérázní a používali ve výchově pro mne nepřijatelné praktiky a metody. Ťapinka byla norník jak se patří, a kde nory nebyly, tam si je udělala. Protože nikdo z naší rodiny nenimrodil, bylo nutné najít jinou strategii. Když ne lišky, tak myši. Díky ní se naše zahrada pozvolna měnila v měsíční krajinu. Nejraději norovala v záhonech. Bylo zajímavé, že když přišla Betynka, ty dvě se hned spřátelily. Betynku jsme začali brát jako dalšího člena naší smečky a stala se naší trpělivou a oddanou kamarádkou. S Betynkou jsme si užili spoustu legrace, která se ovšem stala legrací až po létech.
Psi pobíhali volně na zahradě. Tam měli naši chlupatí mazlíčci prostor k darebnostem. Betynka s oblibou zahrabávala někde v zahradě - tu vaničku sádla, tu kostku másla, případně kus chleba, jednou dokonce i jednu holínku. Někdy stáhla ze šňůry nějakou součást oděvu, o ponožkách ani nemluvě. Neustále se něco hledalo a když se to náhodou našlo a říkalo se:“Betynko, nevíš náhodou kdo ty ponožky zahrabal v tulipánech?“ … cudně klopila oči a chovala se velice tiše tak nenápadně jak jen to dokáže čtyřicetikilový pes. Mám ráda naše snídaňová rána. Kolem pána sedí jeho psi, kolem mne moje kočky, všichni na nás upřeně čučí a polykají sliny s prosbou v očích. „Nebuď škrob, dej nám aspoň kousíček!“
Později přibyl ještě jeden pes. Nevím přesně kdo řekl, že je to psí kluk a dcera řekla, že musí mít krátké jméno a tak to byl Sam. Koupila mu modrý šáteček a šla ho předvést své kamarádce. Její manžel koukl na psa a řekl: „Ty brďo, dyť je to fena!“ No jo, ale co se jménem? A tak jsme jí začali říkat Sendy.
První rok byl rokem mraků loužiček kdekoliv a jakkoliv velkých. Zkrátka, do rodiny přibylo malé dítě. To byla samá kašička, syrová vajíčka, Pribináčky, mixovaná zeleninka… a kdo ví co ještě. Všichni spali v jedné hromadě. Legrace byla s Betynkou, ona si vždycky lehla nohama k člověku a byla schopna ho z postele vystrkat. Ťapinka spávala pánovi v rozkroku a Sendy se mu omotala kolem krku nebo pod paží. Pro mnoho lidí by to asi takto bylo neúnosné, nám to ale nevadí.
Asi rok před tatínkovou smrtí k nám začal chodit šedivý kocour, kterému jsem pro jeho zanedbanost začala říkat „Frajer Luky“. Trvalo rok, než se osmělil vkročit do naší kuchyně. Z kuchyňského okna umístil tatínek desku se šprušlíky na zem. A po tomto zařízení chodí kočky sem a tam dle své libosti. Při jedné kočce to není problém, při třech kočkách, zvláště v zimě je to horší. Ony totiž zásadně nechodí ve špalíru, ale napřed jedna, pak druhá, za chvíli třetí. V létě, kdy jsou okna celý den otevřena to nevadí.
V době, kdy se u nás začal objevovat kocour Lukáš, žila se mnou jen kočka Filipka. Pepíček a Miluška byly trvale na velké zahradě. Lukáš první zimu žil v boudě po Bročkovi. Teprve další jaro, když bylo otevřeno okno se najednou objevil v okně. Z počátku jsem s ním mohla být jenom já a jakmile vešel někdo cizí, kocour hned utekl. Trvalo mu dlouho než si zvykl na ostatní členy rodiny. Pravidelnou stravou se jeho tvary zaoblily a byla to ta nejkrásnější kočka, kterou jsem kdy v životě měla. Myslím si, že šlo o britského modrého kocoura, neboť jeho srst měla zvláštní namodralý lesk, skoro vůbec nepelichal a jeho srst byla neuvěřitelně krátká a hebká. Byl velice trpělivý a nikdy se nevzpouzel. Rád se česal a vůbec příkladně dbal o svou hygienu. Mou lásku mi oplácel lovem myší a potkanů, z čehož dcera mívala hysterické záchvaty.
Občas ho bolely klouby a tak jsem ho mazala různými mastmi a i to snášel, jakoby věděl, že se mu snažím pomoci. Dceru strašně miloval, když za mnou přišla na kus řeči a seděla na lavici, sedal si za ni a láskyplně ji okusoval ucho nebo jí kousal do krku. Vždy jsem říkala jejímu partnerovi, ať si dá pozor, že můj kocour je jeho velký konkurent.
Hned po vstupu do naší domácnosti se Lukáš choval velice dominantně a Filipka z toho měla zpočátku trauma. Dlouho si na něj nemohla zvyknout, zvláště, když do té doby měla paničku výhradně pro sebe. Ale je pravdou, že v nelehké době mého pečování o maminku mně byl vítaným kamarádem. Měla jsem ho asi osm let, jednou, když jsme šli od veterináře při vystupování z autobusu spadla přepravka na zem, dvířka se uvolnila, kocour utekl a už jsem ho nikdy nenašla. Pak začaly mít zdravotní problémy i další kočky. Problémy se zuby trápily zahradní kočky skoro rok a hodně zhubly.
Moje kočky milují papírové krabice, nákupní tašky, moje svršky, moji postel, zapomenutý lavor na nádobí, židli, ze které právě vstanu a další nepředvídaná místa. Někdy ráno, když se jim zdá, že už jsem v té posteli příliš dlouho, započnou s raním vyzpěvováním, až se nakonec naštvu a vstanu. Ony se pak usalaší do teplé postele, ve které pak prospí celý den.
Další zvířata s mým životem už tolik společného nemají, ale připomenu je. Byla to zvířata dcery. V době, kdy už s námi nebydlela si pořídila dobrmana Maxe. Marně jsem jí říkala, že takový pes potřebuje pravidelnou péči a drezůru. Ale nic naplat, v módě jsou teď u mladé generace velcí psi, tak si pořídili velkého psa. Všude se s ním chlubila, ale moc času mu nevěnovali, protože byli celý den v zaměstnání. Pes se doma nudil a tak jim dělal samou neplechu. Bylo to štěně, plné síly a bujnosti a ty krátké procházky, které mu dopřávali, nepotlačily jeho nezkrotný elán. Po určité době ho dali pryč. Pak si pořídila perského kocoura Matýska. Jednou však odešel a už se nevrátil. Dcera byla tenkrát hodně nešťastná, protože kocoura velice milovala a dlouho se nemohla s jeho ztrátou vyrovnat. Dalším jejím zvířetem byl zlatý retrývr Sorbon. Byl to úžasně trpělivý a mírumilovný pes a dcera si ho brávala i na dovolené do zahraničí a dělala mu, co mu na očích viděla. Ani z jeho ztráty se nemohla dlouho vzpamatovat a tak se rozhodla, že s pořízením dalšího kamaráda počká až do důchodu, až bude mít více volného času.
V mém životě bylo opravdu mnoho koček a zažila jsem s nimi hodně radostných okamžiků.
Ale zpět k naší psí smečce. Když šel manžel na zahradu s vozejkem a se třemi psy, rázem se stal v Židenicích osobou známou a populární. Pejskaři jsou velmi vstřícní. Líbí se mi jak se každý s každým zastaví na kus řeči, poptá se na zdraví páníčka i pejska. Vůdcem naší psí smečky byla Betynka. Vždy všechny zahnala za sebe. Jako druhá šla Ťapinka a poslední Sendy. Betynka byla nejen dobrou učitelkou, ale s tou nejmenší si celé hodiny hrála. Betka ležela na zádech a ta malá kolem ní kroužila a kousala jí kam se dalo. Když už to bylo neúnosné, ohnala se a tím si sjednala na chvíli pokoj.
Betynka žila dvanáct let a dodnes nám se po ní stýská. Asi rok před tím jsme museli nechat uspat Ťapinku. A tak zůstala jen Sendy. Říkali jsme si, že jeden pes je málo a že si pořídíme zase nějaké další štěně. Dcera mé kamarádky má chovnou stanici plemene Wels Corgi pembroke. No, a v dubnu jsme si jeli pro štěňátko. Je to pastevecké plemeno, má velmi silné nohy a ostré zuby. Je to dominantní pes. Musíme dávat neustále pozor, aby neuzurpovala Sendy a pokud jim dáváme pamlsky, musí mít obě stejně velký kus, aby se neporvaly. Cony je hrozně ukecaná, neustále páníčkovi něco vykládá, až z toho jde hlava kolem. Ona štěká na něj a on štěká na ni J Opět spí všichni v jedné posteli…
A tak bych mohla povídat do nekonečna. Tímto vyprávěním jsem chtěla přiblížit všechna naše zvířátka, díky kterým mám radost ze života a která mně pomohla najít můj smysl života.
Irena Atzlerová