Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Dlouhá cesta za svobodou
Když jsem tak listovala svými knihami, sáhla jsem i po Konci velkých prázdnin od Pavla Kohouta. Pořád se divím, že televize vysílají kdejaký i méně hodnotný seriál a ten, který se, myslím, velmi povedl někde leží v archivu. A když jsem to s chutí znovu po letech četla, uvědomila jsem si, že něco podobného znám ze života.
Mnohokrát jsem zmiňovala zvláštní vztahy lidí v paneláku, ve kterém jsme v Plzni bydleli. Všude jinde jsme zažívali to obvyklé, že se lidi sotva znají a pozdraví ve výtahu, ale tady jsme se vzácně sešli lidé podobného ražení a navázali trvalá přátelství. A jeden z tehdejších malých chlapců, který spolu s mými staršími dcerami vyrůstal ve hrách "za domem", tu dlouhou cestu za svobodou a úspěchem opravdu prožil. Přepisovala jsem jeho dopisy z ciziny jeho mámě na psacím stroji, takže tu historii znám vcelku dobře.
Naše poslední osobní setkání bylo, když se zastavil pochlubit dvěma životními úspěchy - krásným malým synkem a docela úsměvně i splněným snem šikovného kutila - hodinkami s vodotryskem, čímž jsme my mámy děti odbývaly, když si přály něco nedosažitelného. Tak jsem ty hodinky opravdu viděla a fungovaly. Kluk s takovým rozletem a touhou zvládat nemožné neměl za bývalého režimu dost prostoru k naplnění svých snů a tak se spolu s další rodinou kamaráda s malým děckem dohodli, že se pokusí dostat do Rakouska. Vzali sebou to nejnutnější pro první dny života "tam venku", ženské s dětmi posadili na zadní sedačky auta a vyjeli. Dostatečně velký kus od prvního přejezdu hranic šli chlapi obhlídnout, jak to na hranicích vypadá, jak auta projíždějí, jaká je kontrola. Po dobrém to nepůjde, to bylo jasné.
A tak si před cestou ještě řádně odpočinuli, dohodli se, který z nich je razantnější řidič a hlavně - ohrádku ze střechy auta přemontovali jako beranidlo na přední stranu kapoty. A před půlnocí, kdy byl větší klid - vyjeli.
Těsně před závorami houkli na zadní sedadla - "hlavy dolů" - na sebe se jen tak podívali pro povzbuzení a rozjeli se plnou rychlostí -závora nezávora, celník necelník. Beranidlo fungovalo spolehlivě, čelní sklo auta sice prasklo, ale když kus za Rakouskou závorou zabrzdili, přežili až na ty překotně vzbouřené nervy a pláč děcek všichni ve zdraví. Ten pláč vlastně zachvátil všechny, i ti dosud tak rozhodní a stateční mužští se neubránili slzám.
I ten Treiskirchen a život v lágru jim připadal jako příslib svobody, i když to tam nebylo lehké a občas ani ne moc příjemné. A protože se nakonec rozhodli požádat o Ameriku, bylo jasné, že čekat budou na vyřízení dost dlouho a protože byli dobře zavedené rodiny s malými dětmi, dostali celkem brzy ubytování v soukromí na malé podhorské farmě. Děti se brzy z otřesného zážitku vzpamatovaly, naučily se německy - dospělí pomáhali na farmě a učili se z učebnic anglicky.
Konečně! Amerika je přijala. A poznali, že i když se jim dostalo slušného přijetí - není to zápecnický život v socialismu. Makat, makat! Vymýšlet, bít se o místo na slunci. Řekněme rovnou, druhá rodina ten tlak na výkonnost nevydržela a i s vědomím sankcí se vrátila do
Československa.
Kdepak autor hodinek s vodotryskem! Ten se nevzdává a jede naplno. Začínali tak, že žena - vyučená švadlena pracuje v menší soukromé dílně, Ivan - vyučený umělecký truhlář v podobné dílničce podle svého zaměření. Ale nejen to - po návratu z práce žádný odpočinek - ale z prvních uškudlených peněz koupí ojetinu, rozebere, opraví, sestaví a přizdobí matalízou - a prodá. Se ziskem samozřejmě. A tak koupí další vrak a další a další. Pak už nechodí do práce, ale dává do pořádku auta a potom ho napadne - co takhle se pustit do něčeho podobného s domem? A tak se rodinka stěhuje do příšerné barabizny, Ivan z domu udělá pěkný obytný dům - prodá a odstěhují se znovu, do něčeho skoro neobyvatelného. Mezitím žena začne podomácku šít, pozvolna získává originalitou nápadů první stálé zákaznice - muž jí podle svých plánů a vlastníma rukama vybuduje moderní salon, krásný už na pohled - a svým podílem může přispět i maminka, tak postrádaná a tak vzdálená v Československu. Známá jako výtvarnice z výstav umělců na Bertramce - přijde s nápadem vyrobit snaše k modelům šatů i ozdoby - tak aby hodnotu i vzhled nabízeného
originálního oblečení ještě zvýšily.
A v Americe je rukodělná práce opravdu ceněná a salon prosperuje. A rodina už dávno nebydlí v rozpadlých domech, naopak má svůj překrásný, otec akademický malíř dostal vízum na cestu k synovi a vyzdobí jej ve vstupních dveřích něčím pro okolí nevídaným - málem by se dalo říct chrámovými okny - barevnými obrazy v olověných konstrukcích a mladý kutil opouští reality a staví bohatým zájemcům dřevěné vnitřní vybavení jejich soukromých jachet podle vlastních návrhů.
Všechny tyhle krásy jsem u své nejmilejší dlouholeté kamarádky viděla na fotografiích - řadu kožených i háčkovaných přívěsků k šatům mám - ne na krk, ale jako originální výzdobu jedné ze svých stěn (a moje holky je mají dobře "v merku", aby z dědictví ani jedna z nich nezískala nějaký kousek navíc). Co jsem ale nejvíc ocenila - stejně výtvarně nadaný syn byl z Ameriky odeslán na studie sem k nám - na uměleckého skláře do školy v Kamenickém Šenově a dělá teď v Americe čest své rodné vlasti.
Naďa Vencovská