Mám o rok starší sousedku. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, každý přeci vedle někoho bydlí, ale moje sousedka je žena nadmíru činorodá a vitální. Zatímco já po ránu přemýšlím o tom, jestli otevřít druhé oko hned nebo až po snídani, vrací se ona se svým psíkem z ranní procházky. Štíhlá, dobře naladěná, zrůžovělá zdravým pohybem, jde svižným krokem. Pokud přichází zprava, vrací se z Krušin, pokud zleva, tak tam jsou pole zvaná Skřivany, ale obojí je dobrá pětikilometrová štreka. Nevím, jestli takové sousedy člověk vyfasuje za odměnu nebo za trest. Ona je pro mě něco jako vztyčený prst Boží: „Pomni člověče, ta nemá křečových žil, oteklých nohou a zarudlých očí od nočního vysedávání u počítače. Její krevní oběh vesele klokotá v širokých cévách, to není stojatá laguna jako u někoho“ přísně ukáže Boží prst na mne.
„No jo, vždyť už jdu,“ říkám mu znechuceně a s hekáním zvedám zadek ze židle.
Moje sousedka má mnoho aktivit, jednou z nich je, že si vybudovala na své ohromné zahradě dílem něco jako park, dílem arboretum. Ona není jen zahradnice, ona je sběratelka. Pro mne to má velké výhody. Zatímco ona objíždí všechna možná zahradnictví, já mám přírůstky pozoruhodných rostlin jaksi s donáškou až do záhonů. Něco totiž od ní přinesou hraboši, něco ptáci, něco přelétne přes plot samo a něco se ke mně dostane nějakou záhadou, protože co se týče rozmnožování, má příroda svoje zvláštní tajnosti.
Čas od času začne v mých záhonech rašit něco neurčitého, něco o čem zaručeně vím, že jsem to tam nesázela. To pak přijde sousedka na konzultaci, dřepneme před tím nadělením na bobek, okukujeme ze všech stran, šimráme klacíkem hlínu a snažíme se zjistit o co se tu vlastně jedná. Většinou ovšem všechny tyto dohady končí stejně. Nepoznáme nic. Musíme počkat až ten zázrak zesílí a sám se představí. Někdy je to skutečně unikát, ale většinou se stane, že docela slušně rozmazluji obyčejný plevel, který hýčkán mou péčí nabude nezvyklých tvarů a rozměrů.
Takovým kukaččím vejcem v mých záhonech se nedávno stal chmel.
Kde se vzal, tu se vzal, hned vedle pivoňky vyrašil nějaký puk. A že vypadal exoticky, dostal na uvítanou kobylince a zálivku. Okamžik, kdy z exoticky vyhlížejícího podnoží vyrazily chlupaté liány a začaly všechno kolem sebe dusit, jsem propásla. Zákrok musel být rychlý. Lehko se řekne, těžko provede. Už jste viděli kořeny chmele? Jsou to pod zemí téměř stejné šlahouny, jako nahoře. Jen s tím rozdílem, že nejsou tak křehké. Jsou gumové, nezničitelné. Rukou nevytrhneš, rýčem nepřesekneš, nůžky skřípneš. Z celého záhonu jsem nejdřív musela vyrýpat trsy květin, pak teprve vydolovat kořen, a nakonec všechno stmelit zase dohromady. Celý den práce. Zbytečné práce a nebylo mi ani útěchou, že jsem se hýbala, což bylo rozhodně zdravější, než sezení u počítače.
Chmel je vytrvalá rostlina. Pěstuje se a používá ke konzervaci piva, planě roste v houštinách, na březích řek a na okrajích lesa, kde šplhá spirálovitě po stromech až do výše 5 až 6 m.
Léčivé účinky chmele byly známy odedávna. Svatá Hildegarda jej doporučovala proti stavům sklíčenosti, středověk vychvaloval jeho schopnost hubit „hlízy v játrech a ve slezině“ a tvrdilo se, že „dokáže utišit pohlavní vzruchy“. Lékaři z doby renesance, jej podávali na povzbuzení chuti k jídlu, na snížení horečky a jako močopudný prostředek.
Upotřebení:
Nálev (10 až 15 min.): 20 g šištic na 1 litr vody, 2 až 3 šálky denně před jídlem jako žaludeční lék.
Nálev ( 5 min.): 3 šištice rozdrobené do šálku vroucí vody. Po večeři jako uklidňující a uspávací prostředek.
Poznámka: Chmel působí na nervovou soustavu jako mírné depresivum a při depresích by se neměl používat.