Mezi nebem a zemí (14) – Kostelík Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.
Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář jak se vám příspěvek líbil či inspiroval.
Za redakci Václav Židek
* * *
Kostelík
Ten kostelík na vršku ji přitahoval už dávno před časem, kdy ho poprvé uviděla. Byl od něho krásný rozhled po krajině českého středohoří, zejména na jaře, když se příroda probouzela a na podzim, který hýřil barevnou paletou. Bylo to klidné, tiché a opuštěné místo, na kterém pracoval jen zub času a nenechaví lidé. Před kostelíkem stála stará dubová lavice na které ráda sedávala a vždy se radovala, že ještě drží a nikdo ji neukradl. Za kostelíkem byl starý německý hřbitůvek již s polorozpadajícími hroby. Za ta léta co tam chodila měla svůj malý rituál, vždy na jaře a pak na podzim nosila sebou svíčku, kterou zapalovala u už také skoro rozpadlého křížku s tím, že je to za všechny dobré duše, které tam leží.
Letošní babí léto skončilo nečekaně brzy a tak se přišla naposledy rozloučit v pochmurném deštivém podvečeru. Docela ji vylekala shrbená postava na lavičce. Jednak se to stalo poprvé, co tam někoho viděla sedět a pak to počasí k sezení zrovna nezvalo. Byl to jakýsi muž ve zvláštním oblečení s hučkou na hlavě, která mu přikrývala tvář. Na její pozdrav neodpověděl, jen si něco drmolil pro sebe. U křížku zapálila svíčku a když se vracela, muž promluvil. To, že to bylo německy ji nepřekvapilo tolik, jako to, že tam čeká na kněze. Snažila se mu vysvětlit, že už tam dlouho žádný kněz nechodí, proto je to tam tak opuštěné a zpustošené. Nevěřil, vždyť on teprve nedávno odtud odešel a musí s knězem mluvit, on přece nechtěl zabíjet. Jeho hlas zněl zoufale. Kněz tu byl naposledy před válkou a to je osmdesát let. Ta slova ho překvapila, osmdesát let, polohlasně si to několikrát opakoval. Ale já už nemám žádný čas, já to musím někomu říci. Pomalu se začínal vracet proti času do mládí obyčejného vesnického kluka, který se tam narodil. Ve škole jsem měl kamaráda, byl to Čech a měl takové legrační české jméno, ale já mu říkal Frigo to podle toho filmu, co promítali v hospodě na náměstí. Německy moc neuměl a kluci se mu proto smáli, mně to nevadilo a brzy jsme si rozuměli. On se sem s rodiči přistěhoval a bydlel na náměstí v jednom domě, kde dříve byly kasárna. Jenže to už z nich byly udělaný byty pro finančníky od hranic. Žádné hospodářství tam neměli jako my a tak protože jsme se kamarádili, všechno kupovali u nás. Máma z toho měla radost a říkala, že si s jeho matkou dobře povídá. Tomu jsme se s Frigem smáli, protože ona německy vůbec neuměla a moje máma mluvila jen německy. Frigo byl kamarád, často mi pomáhal abych byl dříve hotov. Docela mu to šlo. Teprve o hodně později jsem se dozvěděl, že moje máma pocházela z české rodiny, tak česky uměla. Tady v pohraničí to bylo běžné, že tu žila smíšená manželství. Měl jsem dvě starší sestry a bratra co brzy umřel, tady někde leží. Odmlčel se.
Frigo byl dobrý kamarád, když vesnicí probíhala štafeta s olympijským ohněm do Berlína, tak přemluvil tátu, abychom mohli být přímo na hranici. Byla to tehdy velká sláva, všude čisto a vesnice celá vyzdobená, všichni ve svátečním. Na hranicích byla v prostředku silnice velká mísa, kterou sokolové zapálili a na druhé straně stáli kluci o něco starší než my v uniformách. Ty uniformy se mi strašně líbily a také jsem si ji moc přál. Frigo se brzy potom i s rodiči odstěhoval a více jsem už ho neviděl. Táta začal jezdit se sousedy často do města, vždy se vracel nadšený, jen máma stále říkala, co z toho bude. Tak ji vždy uklidňoval slovy, že v říši nám bude líp. Pak došlo odstraňování hraničních sloupů, moc jsem si u toho přál také být, ale musel jsem vyorávat brambory. To už jsem ukončil obecní školu a začal jsem pracovat u táty truhláře. Tady tu lavičku dělal on, je tu jeho značka. Přikývla.
Ve vesnici začal jiný pořádek a naše rodina se přihlásila k říšským Němcům. Holky jásaly, že nepřijdou o práci v továrně, když tam mají říšský Němci přednost. Začala válka a táta jako říšský Němec musel narukovat. Máma strašně brečela, on se jen smál a říkal, že je to jeho vlastenecká povinnost a že válka stejně brzy skončí a zase se vrátí. To jsme ho viděli naposledy. Brzy rukovali oba moji švagři a já zůstal jediný mužský v rodině a musel jsem obstarávat všechny mužské práce. To už ženské, které z počátku vítaly kulhavého pošťáka a radovaly se společně nad každým dopisem co přišel z vojny, se začaly před ním schovávat, to už nosil samé smutné zprávy. Jenže válka pokračovala a do války jsem musel jít i já. Bylo to krátce po mých osmnáctinách ač se máma snažila získat pro mne odklad, nevyšlo to i když táta byl nezvěstný a oba švagři padli. Ženské zůstaly na všechno samy. Nechtěl jsem jít zabíjet lidi, vždyť jsem nikdy nezabil ani králíka. Opět se na dlouhý čas odmlčel jakoby hledal sílu, aby mohl dál vyprávět. Výcvik byl krátký a hned nás odvezli na východní frontu. Z počátku to šlo, věděli že je truhlář, a tak se zabýval touto prací. Viděli vypálené vesnice, spousty mrtvých lidí a zvířat. Řekli jim, že to udělali nepřátelé a oni tomu věřili. Pak se to stalo. Dostali jsme rozkaz vyhnat nepřátele z jedné vesnice. Já se měl postarat o zvířectvo. Stáli jsme naproti těm vesničanům s namířenými zbraněmi. Jenže já neviděl nepřítele, vždyť to byli samí staří lidé, pár žen a děti. Naproti mě stál kluk o něco mladší než já. Držel za ruku malého kluka a upřeně se mi díval do očí. V těch očích neměl strach, ale nenávist, strašnou nenávist. Ty jeho oči vidím stále před sebou. Nechtěl jsem střílet na ně i když velitel strašně řval střílejte, střílejte. Vedle mne stál Volf, můj tehdejší kamarád taky nemohl střílet. Stále ten řev, střílejte, střílejte. Dostal jsem ránu do hlavy a puška vystřelila sama. Pak už jen jsem vnímal tu střelbu, tu strašnou střelbu do bezbranných lidí. Zvracel jsem a Volf taky. Večer pak byl dvojnásobný příděl vodky, bylo mi zle znovu. Ještě ten večer se Volf zastřelil. Chtěl jsem taky, ale nemohl jsem, myslel jsem na mámu a na holky co zůstaly samy. Rozhodl jsem se vrátit domů a sundat uniformu. K útěku mi pomohla náhoda. Bylo vedro a tak navečer jsme šli se do nějaké řeky vykoupat. Když jsem sundal uniformu, tak jsem se rozhodl, že uteču. Vzal jsem si jen svůj poklad a napůl svlečený jsem pomalu postupoval řekou. Nevěřil jsem, že se mi to v utajení povede, ale stalo se, nikdo si toho nevšiml. Našel jsem starou děravou bárku a v ní nějaké hadry, nejspíše se používaly k čištění. Hrozně smrděly naftou ty jsem si oblékl.
Utíkal jsem dlouho a už jsem nepočítal kolik dní a nocí jsem na cestě, bez jídla a bez bot. Nevěděl jsem, kde jsem, ani kterým směrem vlastně utíkám. Pak najednou jsem ucítil na noze hroznou bolest, chytil jsem se do nastražené pasti na nějaké zvíře. I když jsem se z ní posléze dostal, noha strašně bolela a já nemohl chodit. To pro mne bylo hodně zlé. Jedl jsem celou dobu jen lesní plody a trávu a byl hodně oslaben a navíc, ta noha stále krvácela. Ležel jsem v nějaké jámě v cizí zemi a čekal na smrt. Nevím jak dlouho jsem tam ležel, když se objevil anděl. Nerozuměl jsem mu, ale on se o mne postaral. Ovázal mi rány a oblékl mi nějaké šaty. Nechápal jsem, že se někdo o neznámého tak obětavě stará, ale nemohl jsem mluvit. Možná, že to bylo štěstí nevím jestli by se o Němce takto někdo staral. Byl jsem skoro vyléčen a mohl se zapojit do práce. Ne nadlouho, Němci přepadli vesnici a všechny postříleli.
Zvedl ruce k očím, hučka se mu posunula z obličeje a ona viděla lebku potaženou kůží. Zavřela hrůzou oči. Když je posléze otevřela, postava byla pryč a na lavici ležela stará plechovka od knoflíků, jeho poklad. Musela se nejprve ze všeho vzpamatovat než plechovku otevřela. Vždyť si myslela, že se jí to všechno jen zdálo. Byly tam kousky nějakého papíru a malý křížek. Pochopila, byly to zbytky fotek a křížek od maminky, který ho dovedl domů.
Až se sem na jaře vrátím, zapálím jednu svíčku i za tvou duši šeptala do větru. Už se to nestalo. Místo bylo ohraničeno, kostelík i hřbitov zmizely a cedule hlásila, že se tam začíná stavět rozhledna.
Jaroslava Krejčová
* * * Anotační obrázek: Miroslav Šesták
Ilustrace: https://pixabay.com/de/, Česká Wikipedie, Koláž Marie Zieglerová Zobrazit všechny články autorky