Mezi nebem a zemí (8) - Jsou věci mezi nebem a zemí...
Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.
Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář jak se vám příspěvek líbil či inspiroval.
Dnešní příspěvek je od známého televizního metereloga Vladimíra Vondráčka, který je rovněž stálým přispívatelem magazínu a patří k autorům nejpilnějším.
Za redakci Václav Židek
* * *
Jsou věci mezi nebem a zemí...
Ano, jsou věci a situace mezi nebem a zemí, nad nimiž náš omezený lidský rozum zůstává stát!
Představte si, že přesně před šesti lety vyšel v tomto našem magazínu článek s tímto nadpisem! A co víc, přesně v tuto dobu jsme byli také na dovolené v Řecku! A tak když mě redakce vyzvala, abych na toto téma něco napsal, věděl jsem (zejména po článku Ivana Kolaříka Jasnovidci), že na něco takové už nemám a dovolil jsem si nabídnout tento svůj starý příspěvek. Doufám, že budu pochopen.
První podivu hodnou situaci jsem zažil už za války v roce 1943. To se v naší jičínské kuchyni zastavily kuchyňské hodiny přesně v okamžiku, když zemřel děda! Ovšem velmi často zažijeme situace – ať už nechtěné, nebo enšpíglovsky připravené, které si také pamatujeme po celý život. I když jsou některé tak říkajíc „na hraně“, snad mi prominete, když je tady připomenu...
Vezmu to pěkně popořadě chronologicky a hned ta první situace je dokonce možná trochu za hranou! Koncem druhé světové války si parta našich jičínských kluků z nádražního okolí jako obyčejně hrála mezi namořenými železničními pražci, které se sušily na poměrně velkém pozemku u tratě kousek od nádraží. Ty pražce byly vyrovnány do krásných pagod a mezi nimi vyrostlo velké bludiště úzkých pravoúhlých cestiček. Ideální prostor pro naše schovávání, ale bylo to také potřebné „odskočiště“ pro traťové dělníky... A zde jsme byli jednou svědky následujícího „zázraku“. Jeden akutně potřebný a zpocený pracující se uvelebil v uličce mezi pražci a připravoval se vykonat svou velkou potřebu. Ovšem jeho enšpíglovsky naladěný kolega nelenil a pěkně opatrně, potichoučku mu zeza rohu podstrčil pod zadek velkou lopatu – uhelku! No – slušnost mi nedovolí vylíčit další detaily, ale určitě nikdo nikdy neviděl tak divoký výskok s nedopnutými kalhotami, když ten nešťastník pod sebou marně hledal výsledek své úlevy, který se prostě mezi nebem a zemí ztratil!
A nyní dvě serioznější příhody. Můj prastrýc Bóža, legionář, který se po první světové válce vrátil do vlasti mezi posledními, byl jakýsi senzibil a lidový léčitel. Nevím, zda to bylo těsně před druhou světovou válkou, spíše těsně po ní, když prý udržoval v Liberci po celý rok při životě tuberkulózní mladou dívku, které lékaři dávali jen pár týdnů života! Pak mu to bylo zakázáno a dívka během pár týdnů zemřela! A tady přichází má vlastní zkušenost. Když jsme byli asi v roce 1948 u strýce v Liberci pod Ještědem na návštěvě, pořádně mě rozbolel zub. Rodiče si vzpomněli, že Bóža míval lékařské úspěchy a chtěli, aby mi bolest zahnal. No – svýma rukama i očima to dost dlouho zkoušel, ale bez výsledku. Vysvětlil to tím, že každý nedovede s léčitelem spolupracovat, že musí usilovně chtít se bolesti zbavit. Ale mně bylo tehdy pouze třináct let a asi jsem se dost usilovně nesnažil...
O pár let později – už ve Vrchlabí – jsem se málem stal velkým médiem já osobně! To bylo tak - za dlouhých zimních večerů jsme se scházeli v lehkoatletické klubovně, kde jsme hráli různé stolní hry, například foukanou pinpongovým míčkem na stole a další. Protože na horách se vždy dařilo různým historkám o médiích a podobných podivnostech, jednou na to přišla řada i v naší „Boudě“ u Tyršova domu. Jeden z našich starších vedoucích nás začal „prověřovat“, zda nemáme nějaké ty okultní schopnosti. Samozřejmě prvním prověřovaným jsem byl já a ani nevím proč... Vedoucí zmuchlal do malé kuličky kousek papíru, a než mě poslal za dveře, řekl, že bude u někoho uschována. Až mě zavolají, měl jsem se ji pokusit najít, když všichni budou „usilovně“ na tu kuličku myslet. A představte, mně se to povedlo hned napoprvé! Samozřejmě jsem to chtěl prověřit a povedlo se mi to vždy! Všichni přítomní začali obdivovat mé senzibilní schopnosti a vrchol byl, když jsem nakonec objevil kuličku i pod čepicí na stole. Opravdu jsem si začínal myslet, že jsem médium a kamarádi mě v tom nechali až do příští schůzky, kdy mi prozradili jednoduchý fígl. Stejnou kuličku měl prostě u sebe každý a jen nakonec trochu riskli tu naaranžovanou čepici na stole! A tak jsem byl zase normální...
A nakonec opět jedna příhoda na hraně. Bylo to někdy na jaře v roce 1957, kdy jsme se my - čtyři kolejáci - rozhodli napodobit Krista a zkusili proměnit vodu na víno! Přípravy na tuto jistě nezákonnou akci byly složité a náročné psychicky i na „logistiku“.
Sehnali jsme několik prázdných lahví s různými vinětami vlašského ryzlinku, tehdy jednoho z nejběžnějších našich vín, naplnili je vodou obarvenou čajem z menzy a zašpuntovali. Samoobsluhy tehdy ještě nebyly a tak jsme si vyhlédli jeden malý koloniál v Nuslích. Protože se jednalo o „vinný podvod“, všichni jsme se dokonce trochu maskovali, někdo kloboukem, já brýlemi. Vyjeli jsme tam s falešnými „vlašáky“ ve sportovním pytli. Bylo dopoledne a plán byl následující. Nejprve půjde do krámku jeden, to jsem byl já, koupí nějaké rohlíky a hlavně omrkne, zda je na regálech za pultem vlašák s odpovídající vinětou. To vyšlo. Pak půjdou další dva, Franta se Zdeňkem číslo 1 a provedou akci „Kristus“. Ten první objedná láhev vlašského ryzlinku, zaplatí ji a dá do toho sportovního pytle. Pak se ho ten druhý zeptá, co to koupil a rozzlobí se, že špatně vybral, že je lepší veltlínské zelené, které tam na regále spatřil. Ten co tak „špatně“ vybral pak vytáhne z pytle láhev se správnou vinětou, leč s „vodočajovou“ náplní a poprosí prodavače, zda by ji nevyměnil za ten „lepší“ „veltlín“. Cena byla tehdy stejná. Tak to mělo být, leč vyskytl se problém. Prodavač láhev zabalil do jemného papíru a náš plán byl zmařen, neboť naše lahve pochopitelně zabalené nebyly. Ti dva odešli a za rohem na schodech vedle banky jsme dumali, jak to napravit. Nakonec jsme zabalili další láhev s vodou do onoho balicího papíru a nastoupil poslední odvážlivec, Zdeněk číslo 2, který v tom krámku ještě nebyl. Jeho herecký výkon byl velkolepý. Objednal si vlašák, nechal si ho zabalit a dal ho do pytle. Pak se rozhlédl a „náhle“ spatřil veltlín. Zavzdychal, že tuto značku přehlédl a poprosil o výměnu. Promluvil i něco o jižní Moravě a o vinném kameni, bylo to riskantní, ale vyšlo to! No – byla to spíše recese, neboť jsme tímto podvůdkem získali tři lahve a zaplatili dvě. Ale nejvíce jsme se pak večer na mejdanu bavili vymýšlením, jaký osud ta naše láhev bude mít. Třeba někoho rozzuří, půjde ji vrátit a pořádně se pohádá s prodavačem, nebo dokonce zhatí nějakou důležitou oslavu, například zásnuby! Jistě je tento ohavný čin dávno promlčen, ale byli jsme to dárečkové – co? Parta jsme však byli skvělá!
Vladimír Vondráček
***
Anotační foto Marie Zieglerová
Karikatura Pána Boha František Kratochvíl
http://www.ceska-karikatura.cz/cs/vtip/Marek Simon Zobrazit všechny články autora