Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ /14

ZATMĚNÍ BOHA

„Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí“.
Archimedes ze Syrakus (287-212 př.Kr)
 
„Lidstvo se buď vrátí k Bohu, anebo se zničí“.
Albert Einstein pokládaný za nejvýznamnějšího vědce 20. století (1879-1955)

 
S pojetím „zatmění Boha“ přišel významný teolog minulého století, Martin Buber  (1875-1965), tedy současník dnešních starců, právě tak jako psychoterapeut Jung, anebo Albert Einstein. S Martinem Buberem jsme tedy pochopili, že Bůh před námi skryl svou tvář, zatímco spousta lidí na planetě přišla z tohoto hlediska o sluch i zrak. Není divu. Dáme-li ještě jednou slovo tomuto teologovi, který za našeho času zesnul na pravém místě, totiž v Jeruzalémě, tedy se dozvíme, proč se tak stalo.

„Bůh, ano, nejobtížnější ze všech lidských slov. Žádné jiné nebylo tak špiněno, tak rváno. Lidská  pokolení svalila tíži svého života naplněného úzkostmi na toto slovo a zatlačilo je do země, leží v prachu a nese veškerou jejich tíži.“ Tak došlo k osudnému „zatmění“. Což bylo ovšem pozorováno již starozákonními proroky, a jeden z nich, Izaiáš již před dávnými časy dumal právě nad skrytou tváří Boha. (Iz 45,15). V biblických textech se dočítáme, že „v těch dnech bylo slovo Hospodinovo vzácné, vidění nebylo časté“ (1.Sam.3,1). Zapomínáme, že naše planeta je soudem, který trestá provinění, jež jsme si sami nadrobili. Indický duchovní svět se svým pojetím reinkarnací a karmických trestů, opakovanými návraty na pozemské jeviště, si s touto problematikou dovede poradit:   platíme za vlastní ničemnosti, jichž jsme se dopustili v předchozím životě.

Křesťanství nás sice vede k pojetí, že jsme si, jako duchovní jednotky našeho světa rovni – svými základními právy ovšem. I když pozorujeme, že svým nadáním, svým založením i tváří si rovni zdaleka nejsme. Což většina z nás přijímá jako samozřejmost, nikoli jako dar, spojený se zcela konkrétním posláním a zadáním.  Indický duchovní okruh se s tímto tématem nerovnosti dávno vypořádal   opakováním několika životů.. Tedy soubor nerovností a hrůz odehrávajících se na naší planetě, není ani pro nás, ani pro buddhismus dílem božstev, před nimiž se třásla celá antika, ale dílem nás, pozemšťanů, kteří ztratili soudnost a míru.

Člověk žil ovšem dlouho ve skromných podmínkách, a tedy byl vírou zakotvený v naději, že mu po přejití běd bude odměnou  účast na Božím království. S novověkem se ovšem zrodily jiné míry a zvýšené nároky  – dali jsme přednost všemu měřitelnému a hmatatelnému, a ve své fyzické bídě jsme (když jsme technicky dospěli) vsadili  na vlastní bohatou  říši – a to rovnou a hned na této pevné zemi. Boha jsme kupodivu najednou nepotřebovali, z víry se stala pověra, otroctví a blud. Jen v krajní úzkosti jsme si na tuto Výsost vzpomněli, prosbami, nářkem  nebo také výčitkami a prokletím.

Jeden z psychiatrů našeho věku, Erich Fromm,  výstižně poznamenal, že „dnešní člověk se spíš podobá tříletému dítěti, které volá otce, když ho potřebuje, ale jinak, když si hraje, je zcela soběstačné.“

Nicméně byla to věda, která nám dala právě v předvečer našeho třetího tisíciletí nahlédnout do hlubin vesmíru, jenž  je jen součástí nekonečného množství dalších vesmírů. Naši jaderní badatelé se noří  do tajů struktury hmoty a do počátků naší existence, do tajů velkého třesku. Dešifrovali také genetický kód a podívali se na zeměkouli z opačné strany vesmíru. Nebylo divu, že skoro všichni tváří v tvář novému náhledu dospěli k víře. Neboť našli onen pevný bod, po němž kdysi marně toužil slavný Archimedes dávno před Kristem.

Jak se zdá, v obecné krizi, do níž patří i krize víry, nás v nejistotách začíná přitahovat touha po zakotvení, ať již žijeme kdekoli.  Pochopili jsme totiž, že žádná z konstant, na nichž je založen náš svět, není nahodilá. I sám život je velkým zázrakem. Tudíž i takřečení ateisté musí přijmout základní fakt, že nic se neděje a nedálo náhodou, a prozíravější z nich usoudili, že náhoda je jenom pseudonym Boha, který se (v čase svého zatmění) zřetelněji neprojevil.

Vznikla také velmi početná „šedá zóna“ věřících/nevěřících, kteří nemohou než přiznat, že „něco existuje“, že cosi neznámého  dává světu řád;  ovšem odmítají na toto klíčové místo jmenovat a dosadit  tolikrát zatracovaného Boha.

Nezbývá, než se věnovat onomu osudovému pevnému bodu, tušenému již dávnými civilizacemi. Tuto jistotu nesli v sobě  Indiáni, zcela výjimečné místo zaujal židovský národ se svým Jahvem, tedy starozákonním Bohem. Protože antický svět poznával Boha jako dárce moudrosti, dovednosti řemesel, úrody, odvahy na válečném tažení a rozhodčího v soudech, rozdrobili si Boha na jednotlivé boží instance.  Respektovali tedy téměř nespočitatelné množství bohů, bohyň a hrdinů, co by jejich potomků.

Opomenutím těchto tradic, jsme se ovšem zbavili jistících kotví, a ztratili jsme duchovní nadhled. Z našeho života se vytratily tak základní pojmy, jako je ticho, uctivá bázeň, naslouchání, vyvolení, milost, hřích, stud či smlouva. Ty nejstarší smlouvy uzavřel Bůh s biblickými prominenty, tedy s Mojžíšem i Abrahamem. Tak jsme se sami oloupili o pojetí smyslu a odpovědnosti, i o zmíněné naslouchání. Dokud nebyli naši předkové přetíženi technickým rámusem, slýchávali i utišující odpovědi, nebyli v žádném případě sami, a tedy snáze odolávali úzkostem a stresu doby. I dnes ovšem dobře jištěnému člověku pomůže trochu upravený citát nového zákona. Bůh tu byl - obrazně řečeno – často  světlem, pastýřem, dobrým hospodářem nebo vinařem. V této souvislosti nelze nepřipomenout, že se v biblických textech vyskytuje často slovo „brána“ – projít branou bylo totéž co absolvování životní zkoušky, často byla ve hře  proměna životního stylu. Šlo pokaždé o volbu, či symbolický krok do nové životní fáze. 

Nu a „brána“ se stává aktuálním pojmem i v tomto čase, kdy přecházíme ze čtvrtohor do pětihor, kdy se stáváme škůdcem či predátorem na této planetě, a kdy se uzavírá zase jednou minulost. Futurolog naší doby, Alvin Toffler shledává, že jsme poslední generací staré civilizace a první generací nové civilizace. Končí éra průmyslového vývoje a vstupujeme na půdu nového společenství, v němž zmizí lidská dřina. Tato epocha ještě nemá jméno, začíná však, jako každá historická proměna hlubokou krizí – ve všech sférách našeho bytí. Od zastaralých myšlenkových šablon, přes sociální nouzi a těžce poškozenou přírodu. Roste potřeba odpovědných osobností, které by se mohly ujmout řízení v době, kdy nemáme ani srozumitelné vize. Společnost se řítí samospádem a u kormidla našeho plavidla se strkají vyložení psychopati.

Přitom, vzpomeneme-li si na slova někdejšího papeže Benedikta XVI., se v našich duších rozhostila poušť. Prázdná to pustina, v níž se občas objeví fata morgana, laciná iluze. Někdy – jako Židé, kteří putovali pouští do své „zaslíbené země“, hořekujeme nad plnými stoly země, kterou opouštíme. Nicméně byla to kdysi velká životní zkušenost, v níž si Židé srovnávali své stupnice hodnot při čtyřicetiletém putování pouští. Měli alespoň jednu jistotu, zvykli si totiž „chodit s Bohem“ (Mich. 6,8) .

Tady bude na místě připomenout francouzského myslitele René Voillauma, (1905-2003), dle něhož „poušť je více než ústraní, protože ve své rozloze a ve své prázdnotě přivádí člověka k hranici jeho slabosti a jeho bezmoci a nutí ho hledat sílu v Bohu. Nese v sobě znamení chudoby, strohosti, krajní jednoduchosti, úplné bezmoci člověka, který tváří v tvář poušti objevuje svou slabost.“ V tomto smyslu je Izrael unikátní zkušeností dějin, protože nám zanechal na stránkách Starého zákona popis didaktické výchovy židovského národa na Sinajské poušti. Trasou, kterou bylo možno zvládnout v řádu týdnů, museli putovat čtyřicet let. Cestou selhávali, kořili se pohanským bůžkům, bouřili se, a protože ani Mojžíš svou roli nezvládl bez chyb, sám  nakonec do „zaslíbené země“  nevstoupil. Mohl těsně před cílem alespoň nahlédnout do zasvěcených  končin s hory Nebó, dvacet kilometrů od ústí Jordánu do Mrtvého moře. Tam tedy také skončily jeho útrapy, a  jak se psávalo na biblických stránkách, „odešel, sytý svých dnů…“ 

Pochybovače trápí nedostatek důkazů o existenci Boha. „Dej nám znamení“, volají, nebo „učiň zázrak“!“ My, kteří jsme Ho již našli, víme, že nejde o eskamotéra, který by se ochotně předváděl na nepatrném pozemském jevišti uprostřed hlubinných dálav miliard vesmírů. Teolog Buber, který již na těchto stránkách promluvil, nám na dané téma zachoval tento vzkaz: „zázrak je něco, co se stane jen lidem, kteří jsou schopni nebo připraveni zázrak přijmout.“  Což ovšem není náš případ – my se snažíme Boha přijmout jako mága, aniž by výjev poznamenal náš náhled na život a vlastní poslání. 

Své zřetelné vysvětlení očekávaných znamení nám podal ve své Citadele Antoine de Saint Exupéry, když napsal: „Má samota mne, Pane, někdy mrazí. A v poušti samoty si žádám nějakého znamení. Tys mne však v mém snu poučil. Pochopil jsem, že jakékoli znamení je marnost, neboť kdybys byl z mé roviny, nenutil bys mne růst. A co bych si, Pane počal se sebou, tak jak jsem? A proto jdu a vznáším modlitby, na něž není odpovídáno, a jsem tak slepý, že se musím řídit jen teplem na uvadlých dlaních, ale Tebe, Pane, přesto chválím, že mi neodpovídáš, neboť kdybych našel, co hledám, už bych se nemusel uskutečňovat.“

My všichni jsme „nedoslýchaví“ a nevnímáme mnohé, co je nám poskytováno. Drmolíme modlitby, aniž bychom se ponořili do hlubin duše, ztišili se a čekali na odpověď. Jsme vybaveni na příjem, ale zahlceni vlastními myšlenkami, jsme se stali nedoslýchavými. Mnozí mistři všech profesí přijímají inspiraci jako dílo vlastního talentu, buší se nadutě do hrudi, aniž by pocítili byť jen stín vděčnosti. Neboť ne každému bylo dáno. Tomuto tématu se věnoval mimo jiné americký teolog německého původu Paul Johannes Tillich (1886-1965), který napsal: „Jsme odloučeni od tajemství, od hlubiny a velikosti své existence. Slyšíme hlas Boží hlubiny; ale naše uši jsou uzavřeny. Cítíme, že  se od nás žádá něco radikálního, totálního a nepodmíněného; ale bouříme se proti tomu, snažíme se tomu naléhání uniknout. Tentýž autor na jiném místě sděluje, že „Boží milost nás zasahuje, když jsme ve velké tísni a v nepokoji. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasáhne nás, když naše znechucení sebou samými, lhostejností, slabostí, znepřátelením, nedostatkem zaměření a usebrání se nám stalo nesnesitelným.“ Zkrátka: „Bez této milosti bychom nemohli žít.“

Přitom je ohromující, že provokujeme touhou po zázracích v čase, kdy objevujeme záhady a kapacity mozku, otevíráme tajemství vesmíru i hmoty, a jedna vyřešená záhada přináší nekonečné množství dalších otazníků. Během jednoho života jsme byli svědky mnoha zásadních přelomů – z hrubého modelu atomu jsme dospěli k záhadám teorie strun, kdysi nedotknutelné čerpadlo našeho života – srdce, je měněno transplantací nebo nahrazováno pumpou. Za pár desítek let jsme ušli při psaní cestu od břidlicových tabulek až k počítačům. Toto tempo způsobilo, že si vlastně ani ničeho dost nevážíme.

A to nemluvíme o nádheře přírody a živého tvorstva, které přes všechny ničemnosti, jichž jsme se dopustili, stále ještě ohromují citlivého pozorovatele. Židovský spisovatel Viktor Fischl (1912-2006) ve své knize o Dvorních šašcích nám zanechal následující vzkaz: „Napadlo tě někdy, že si nás Bůh chová jen pro svou zábavu? Snad jsme opravdu jen dvorní šašci? I kdyby tomu tak bylo, musel bys doznat, že nás nechal hrát v nejkrásnějších kulisách. Jen se podívej na všechnu tu krásu kolem nás.“

K tomu jeden z pěšáků na cestě k Bohu dodal: „Až teď jsem pojednou věděl, že krvinky v mých žilách krouží ve stejně předepsané dráze jako každá z milionů hvězd, kroužících v letu vesmírem. To znamenalo – a to jsem věděl až teď -  že každá krvinka je stejně důležitá jako planety a souhvězdí… Pochopil jsem, že nebudu nikdy vědět, co je za tím vším, proč hvězdy krouží ve vesmíru a krvinky v mých žilách; jedno mi však v té chvíli bylo jasné, že tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvořeno bez cíle. A že ti, jimž bylo dopřáno postát v úžasu nad vší tou krásou, nemohli být stvořeni jen pro zábavu Toho, který je stvořil.

Dokonce i zmíněný autor literatury, která nás zbavila iluze o podobě a cestách naší civilizace, tedy George Orwell, si s úžasem povzdechl:  „Když člověk nemá radost z návratu jara, proč by měl být šťastný v Utopii, kde by měly být vyřešeny ekonomické problémy, život by měl být prostší a člověk by mohl mít více času a nemusel se tolik namáhat? Z čeho bude šťastný, vždyť ta radost, kterou člověk má, když najde první petrklíč, bude vždy větší než radost, kterou máme, když pojídáme zmrzlinu za doprovodu hudby… Myslím, že když si člověk podrží dětské radosti z takových věcí, jako jsou stromy, ryby, motýli, pokojná a slušná budoucnost bude pravděpodobnější.“ Pokud nejste přímo nemocní, hladoví či zavření ve vězení, jaro je pořád ještě jaro.

Navzdory konečné na naší cestě, máme jednu jistotu – že navzdory mnoha branám, které v životě míjíme, nám Bůh nakonec nabídne bránu jednu jedinou. Jak píše  Exupéry, „život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že můžeš žít jen z toho, pro co je možné i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i život. Neboť když není nad tebou nic vyššího, nemůže se ti ničeho dostat. Můžeš brát leda od sebe. Co ti však může dát prázdné zrcadlo?“

Bylo by s podivem, kdyby tento chodící zázrak, jakým je skvěle zkonstruované lidské tělo, odsouzené ke zpopelnění na konci cesty,  bylo skutečným a definitivním závěrem. Když byl tak perfektně vytvořen obal pro duši, proč by  měl právě tento (samozřejmě potenciální) klenot právě beze stopy zaniknout.  Touto otázkou se zabývali již duchovně orientovaní renesanční myslitelé, jejichž závěry shrnul nakonec i Tomáš G. Masaryk. „Nedovedu si představit, že by taková krásná a jemná věc, jako je myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, že by se to mohlo ztratit, že by to mohlo být k ničemu. Fyzikové říkají – energie se nemůže ztratit; a což tato energie v nás?  Duše hýbá hmotou, rozum dává hmotě tvar, určuje účel a pozná celý ten svět: což může ta hmota trvat a duše ne? Bylo by to divné.“

Tím spíše je třeba dodat, že základní částice hmoty, (například protony), mají garantovanou existenci téměř do  věčnosti, zatímco duše by se měla vypařit po jednom použití?  Tím spíše se to týká Boha, nad nímž se pozastavil alžbětinský státník Francis Bacon: „V Písmu se praví, říká blázen v srdci svém: není Boha.“ (Ž 14,1  a 53,1)  Ale „to říká jen mechanicky a pro sebe; je to něco, co si možná přeje, čemu však zcela nevěří, nebo o čem není přesvědčen. Nikdo totiž nepopírá, že jest Bůh, leda ti, kterým by prospělo, kdyby nebyl.“

Bohužel Evropa se časem zbavovala svých duchovních kotev právě v čase, kdy se rozhodla opustit křesťanství ve své ústavě jako základ svého civilizačního kořene, na němž vyrůstala v poslední tisícovce let. Že se jí tato kapitulace a vyložená provokace historicky nevyplatí,  tím si můžeme být téměř jisti.

Na závěr bychom si měli připomenout text amerického sociologa a historika Lewise Mumforda, (1895-1990), který naše společenství připodobnil k ladění orchestru, právě v poslední tisícovce let. Tento náš současník totiž shledal, že „počínaje desátým stoletím nástroje skřípaly a byly laděny. Ještě než se světla rozsvítila, přicházeli noví a noví hudebníci do sálu a namáhali se přečíst noty. V sedmnáctém století již byly smyčcové a dřevěné nástroje pohromadě a v ostrých, vysokých tónech hrály předehru k velké opeře mechanické vědy a vynalézání. V osmnáctém století se k orchestru připojily žesťové nástroje a počátek hudebního díla, v němž kovové nástroje převládaly nad dřevěnými, zazněl do všech síní a galerií západního světa. Konečně v devatenáctém století nesměle zazněl také lidský hlas, do té doby zakřiknutý a tichý.
 
Tak jsme s touto otázkou prošli poslední branou svých dějin, vstoupili jsme do třetího tisíciletí s rozladěným orchestrem a s hudebníky v krizi.   Navíc nemáme recepturu ani na podobu změn ani  na jejich řešení. Svět je totiž v pohybu, a nezbývá, než najít cestu k nekonečně velké ale stále  vzdálené naději. Jen jednu jistotu máme stále po ruce. Jsou to biblické texty a jejich vzkaz. V Bibli, vtomto silném svazku jsou obsaženy desítky knih, plné nadčasové moudrosti.

Ovšem jedno jediné a podstatné slovo v rozsáhlém díle stojí za to, abychom si je uložili v srdci. Je to totiž jednoslovní vzkaz, ujištění, vybídnutí i pozvání. Když oslovil Bůh Mojžíše i Abrahama, ujistil nejen je, ale i nás na věky, já  JSEM .

 
Text: Slavomír Pejčoch-Ravik
Grafika: Olga Janíčková
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 19.08.2021  02:13
 Datum
Jméno
Téma
 19.08.  02:13 Ivan
 17.08.  08:39 Von
 17.08.  05:38 Václav
 17.08.  04:13 Stanislav Vaněk
 16.08.  21:22 olga janíčková