Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pisklavý hrnec
 
Náš táta měl zakódované, že domácí práce nejsou pro muže, raději pil pivo, sekal trávu, opíral se o plot a debatoval se sousedem. Vařit neuměl a mámu se snažil přesvědčit, že si nemá na co stěžovat: „Nevaříš ty! Vaří pec!“ Tátova nová filozofie ji naštvala: „Když pec, tak pec, starý vařit neumí, tak ho vyhodíme a koupíme nový.“

A aby nezůstalo jen při slovech, začala se živě zajímat o dostupný technický pokrok a jeho vymoženosti. Řekla: „Ustup staré novému“ a s kamny na uhlí se rozloučila. Místo nich přivezli bílou bednu se čtyřmi hořáky, která nežrala uhlí, ale chlastala plyn. Stará kamna, neschopná uvařit, stála na dvorku a táta lamentoval: „Není jich škoda? Co kdyby se ještě naučila vařit? „Stejně nic nerobíš, tak je to nauč!“ odpovídala mu pobaveně máma.

Máminu dobře fungující konzervativní domácnost začaly okupovat technické vymoženosti doby, podle táty další zbytečnosti. První na řadu přišel hrnec. Táta nebyl totiž schopen uhlídat ani to mléko, pokaždé mu uteklo a už se zpátky nevrátilo. Kuchyň pak čpěla spáleninou a nový sporák byl nasolen více než maso před uzením.

Jako spolehlivý hlídač utíkajícího mléka nastoupil nový a ověřený pisklavý hrnec. Měl dvojité dno a zbrusu novou píšťalku. Neměl připomínky a byl lacinější než hlídač táta. Nedolévalo se do něj pivo, ale jen voda. Byl chytrý, nebrblal, jen pískal a hlásil hotovo. I hrnec, jako každá novinka, byl obdivován a dvakrát za den používán.

Litry vařeného mléka jsem musela povinně vypít i já, konzumovat ho měl i táta, ale ten ho kavalírsky přenechal svým králíkům. Dostávali ho tolik, že jim nestačily ani oschnout pysky. Máma si hrnec pochvalovala, táta měl výhrady: „Z něho mě fakt raz trefí šlak. Z ničeho nic zapíská a já se zvylekám.“

Asi tak po měsíci, když si máma myslela, že je táta už do obsluhy zaučený a nemůže nic zkazit, napsala na papír vzkaz: „Uvař mléko!“ Nemohla tušit, že tímto příkazem přišla o dvoutýdenní plat. Táta na dno hrnce nedolil vodu, zapnul plyn a šel ke králíkům. Za hodinu hrnec ani nepípnul. Nebyl slyšet, zato byl cítit. Dno se rozžhavilo do červena a zbytek se zabarvil od hnědé až po černou. Technický pokrok zklamal, byl na odpis, ani ty slepice z něj nechtěly pít vodu, jak se ho bály.

Sousedka Berta hned věděla, že máme zázračný hrnec, který píská. Daleko sice nezašla, ale sluch měla dobrý. Nějakým způsobem vypátrala, že existuje ještě jeden hrnec a není jen na mléko. Je větší a lepší, šetří peníze, což byla pro ni zajímavá informace. Byla mi dána důvěra ke koupi. Musela jsem pro něj až do města, ale Bertě jsem se snažila vyhovět. Už za týden jsem zaklepala u Bertiných dveří s velkou krabicí a účtem. Stačila jsem jen říci, že je to papiňák a návod je uvnitř. Nedočkavá Berta zabouchla dveře a dál mě neposlouchala. Nedověděla se, že hrnec je jak parní kotel, syčí, vychází z něj pára, a když se nebude řídit návodem, může i vybuchnout. Berta hrnec prohlížela důkladně, ale návod jen přeletěla očima s přesvědčením, že ji nikdo poučovat nebude, jak má vařit. Vaří už padesát let.

Den, kdy se schylovalo ke katastrofě, byl od rána nějak nevydařený. Přijela jsem z práce unavená, a abych měla klid, uvelebila se na zahradě pod strom. Mé lenošení bylo za chvíli přerušeno voláním o pomoc. Vycházelo z malého okna, kde měla Berta komoru, a bylo dokonce vícejazyčné. „Pomoc, pomoc!“ chvíli ticho, pak zas „Hilfe, hilfe!“ a nakonec „Retunku, retunku!“ Chvíli jsem čekala, zda to není jen hlasité rádio, ale když se volání opakovalo už zoufalým hlasem, vyřítila jsem se jako bernardýn bez rumu. Vběhla dovnitř a hned mi došlo, že Berta vaří v papiňáku a nepřečetla si návod.

Celá kuchyň byla ponořena do bílé mlhy, okno zarosené, klika a dveře mokré. Na plotně poskakoval hrnec plivající žlutou pěnu a zlověstně syčel. Pak jsem uviděla ten zvláštní úkaz: smeták, obyčejný smeták pohybující se po plotně, celý mokrý, štětiny slepené. Posouval se vpravo, vlevo, ale až k hrnci, doprostřed plotny nedosáhl. Byl moc krátký. Hledala jsem očima, kde je jeho konec. Končil za dubovými dveřmi komory i s jeho majitelkou. Škvírou vyčuhoval ke kamnům jen smeták, ale Berta i její ruce byly v bezpečí. Ze strachu z papiňáku zalezla do komory a poslepu se snažila smetákem vystrkat hrnec z plotny.

„Paní Berto, vylezte, už se nemusíte bát,“ volala jsem, když se mi podařilo odstavit hrnec těsně před výbuchem. „Co tam vaříte?“
„Chválabohu, že jsi tu. Ještě ta bestie prská?“ ptala se a pomalu otevírala dveře komory. Teprve až se přesvědčila, že se hrnec zklidnil, z úkrytu vyšla. Vystrašená si sedla na židli a její názor na technický pokrok byl jednoznačný: „To vymyslel sám ďábel. Šlo mi o život. Dala sem tam trochu hrachu a podívej se, co to zrobilo za maras.“

Seděla na židli, dívala se na pobryndaná kamna, na hrnec, pak zase na mě a asi z vděčnosti řekla: „Na, vezmi si ho, takové „pluhastvo“ doma nestrpím!  Nechci se dožít toho, že vyletím do luftu. Ber, jak dávám! To máš do výbavy.“

Oponovala jsem, že byl drahý a vzít si ho jen tak nemůžu. Berta trvala na svém, protože se jí pořád ještě třásla kolena strachem.

Za hodinu by toho asi litovala, ale bylo pozdě. Byla jsem i s papiňákem už dávno pryč.

 
Anna Malchárková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 30.03.2021  08:30
 Datum
Jméno
Téma
 30.03.  08:30 Von
 29.03.  12:26 Břetislav
 29.03.  10:50 KarlaA