Na kafíčku v Americe (3) Ahoj, Johnny! Jak se máš?
Jeden z mých “zlozvyků”, ranní káva, byl kladně vyřešen. Horší to bylo s kouřením a pivem. “Tak v těchto neřestech tě, brácho, finančně podporovat nebudu.”
Až když se vrátil druhý den Tonda ze služební cesty, byl i takovýto zdánlivě neřešitelný problém zažehnán. Zavázal jsem se, že po celou dobu pobytu budu pečovat o trávník celého pozemku, na kterém stál pronajatý domek. Tím převezmu švagrovy povinnosti na sebe a za pravidelné sekání pak obdržím peníze, o které jim majitel snižoval nájemné. Tím bylo vyřešené mé “kapesné”. Já pak k naší dohodě přidal ještě slib, že po dobu mého pobytu zpestřím jejich česko – americkou stravu občasným překvapením a uvařím pro ně kdysi oblíbená česká jídla, na která si vzpomenou.
Dana je dobrá kuchařka. Ovládá dokonale americkou kuchyni a umí mnoho českých jídel, která se v mládí naučila od naší babičky a maminky. Když však zjistila, že vaření je mým třicetiletým koníčkem, chtěla se zdokonalit i v receptech, které perfektně ovládala, a Antonín s přibývajícími dny mého pobytu vzpomínal a vymýšlel stále nová jídla, která mu připomínala kuchyň zase jeho matky.
Ta celodenní atmosféra, která se mezi námi během těch tří měsíců vytvářela, nás vzájemně uspokojovala a vyloučila, byť jenom v náznacích, nějaký projev nesnášenlivosti, nebo, jak se lidově říká, “lezení si na nervy”. Já se u nich cítil jako doma, díky podmínkám, které mně po celou dobu pobytu vytvářeli, a oni, prostřednictvím jídel, které jsem občas připravil, se mohli alespoň na chvíli ve snech přenést o třicet let zpět, mezi své nejbližší.
Po snídani se pomalu začal naplňovat program, který pro první dny má sestra pečlivě připravila.
“Teď zajdeme do hotelu za majitelem, který se jmenuje Hans. Seznámí tě s provozem a se vším, co si představuje on pod pojmem “research”.
“Ano, tvůj rozkaz je mi naplněním mého přání,” vypadlo ze mě, aniž bych tušil, co vše mě bude během těch tří měsíců čekat.
Těch 500 metrů k hotelu jsme absolvovali autem. Nejen však dnes, ale každé ráno, když jsem odcházel do práce, mě sestra odvážela jako školáka, za kterého cítila zodpovědnost. A kdykoliv jsem se vracel pěšky, třeba i pozdě večer, nikdy nezapomněla podotknout:
“Proč nezavoláš, víš, že bych pro tebe ráda zajela.”
Přivítání s Hansem bylo velmi srdečné. Připadal jsem si okamžitě, jako bychom byli staří přátelé, kteří se už dlouho neviděli. Provedl nás hotelem, kde bylo pouze pět pokojů, zato však velký restaurační komplex. V suterénu pizzeria (40 míst k sezení), v přízemí bar (60 míst), recepce, dva velké lokály po sto místech (v jednom taneční parket), prosklená terasa s dvanácti stoly a salonek pro uzavřenou společnost, kam se pohodlně vešlo k slavnostní tabuli nejméně třicet osob.
“Tak jestli se denně všechno naplní, no potěš pámbu. To bude makačka.” A představte si, že skoro denně bylo plno. Zázemí, tím se rozumí skladové prostory, sklepy, chladicí a mrazicí boxy, bylo veliké a dostačující. Nejmenší místnosti, když pominu toalety, byly kuchyň a stejně veliká umyvárka.
“Že by tady, v této malé kuchyňce byli schopni odvařit denně 200 nebo i 300 obědů a večeří… Určitě je odněkud dovážejí a zde pouze expedují.” Tak nějak jsem si v duchu uvažoval. Opak však byl pravdou, jak jsem později zjistil. Nejen že se zde stačilo ve dvou kuchařích na směnu vše uvařit pro všechny hosty v restauraci, ale vyvářela se zde jídla pro různá “party”, která se téměř denně konala u zákazníků v blízkém okolí. Takovéto hostiny v přírodě nebo v najatých sálech se pak připravovaly pro 30 a někdy i 300 osob.
“Zde bude tvůj pracovní stůl,” zastavili jsme se v kuchyni a Hans mě začal seznamovat konkrétně s prostředím, kde jsem se měl učit jejich kuchařskému umění. Největší stůl v kuchyni, celý v nerezu, byl umístěn pod velkým oknem. Nebylo to vlastně okno, spíše výkladní skříň, umožňující kolemjdoucím nahlédnout do hotelové kuchyně.
“No, nazdar! Teď budu pod důkladnou kontrolou všech hostů zdejší restaurace.” Další z mnoha překvapení, která se na mě od prvního dne neustále řítila. A Dana tlumočila dál: “Kuchařské oblečení si vybereš v šatně, dostaneš najíst, s nápoji (pouze nealko) se obsloužíš sám, a pokud kouříš, musíš si to nechat na doma. Budeš pracovat tři dny od rána od devíti hodin a tři dny odpoledne od třech hodin. Kdykoliv se budeš cítit unaven, nebo se ti už nebude chtít pracovat, řekneš mi a přestaneš. Jsem rád, že jsi mezi námi. Můžeš zítra nastoupit? Tak dobře, v devět hodin ráno tě představím zaměstnancům.”
A než jsem se ze všeho vzpamatoval, stáli jsme se sestrou před autem. Hans – jak mně byl představen majitel hotelu, byl statný muž, vyšší postavy, s trvalým úsměvem ve tváři, s příjemným hlasem a uhlazeným vystupováním.
To krátké vzájemné představování i s prohlídkou hotelu, které netrvalo více jak třicet minut, mohlo na čtenáře zapůsobit, tak jak jsem jej popsal, velmi chladně. Ve skutečnosti ve mně zanechal pocit srdečného a přátelského vztahu, který se postupně během mého pobytu neustále prohluboval. Tento první osobní kontakt s občanem USA mně připomněl tu příjemnou atmosféru na letišti v New Yorku. Ano, je to takové zvláštní fluidum, které ze zdejších lidí vyzařuje. Ať to byli v pozdější době mí kolegové z práce či místní farář, lékař, poštmistr, ředitel školy nebo občané městečka New Glarus, s kterými jsem se postupně seznamoval, – všichni měli jedno společné: navenek a v osobních kontaktech byli velice přátelští, stále usměvaví, nevtíraví a působili na mě, coby na Evropana, velice spokojeně. Nezažil jsem za celé tři měsíce nikde, ať v práci, či v obchodě nebo na ulici či na návštěvách žádné pohoršení nad druhým, žádnou roztržku, žádný projev emocí. A protože se takto chovali všichni, se kterými jsem se setkával, mohu si udělat pouze jeden jediný závěr: lidé žijící v USA, pokud mají práci a jsou zdraví, jsou spokojení a dokáží svou dobrou náladu vyzařovat, šířit, přenášet na druhé, a tím vytvářet kolem sebe tu zvláštní pohodu. Mají jistě mnoho svých osobních problémů a starostí, s kterými se musí v rodině vypořádat. Nikdy je však veřejně neventilují, a jakmile se dostanou do denního koloběhu života, pohltí je ta příjemná atmosféra a nálalada spoluobčanů a dá jim, alespoň nakrátko, zapomenout na vlastní problémy.
“Ahoj, Johnny! Jak se máš?” “Ahoj, Charli, dík dobře, a ty, jak jsi se vyspal?” “Výborně, děkuji.” Tak nějak vypadá ranní pozdrav – a i když se vyspal špatně, nepřizná ani při náhodném setkání svému kamarádovi. Až se mi někdy zastesklo po našem typickém “stojí to za …”. Nikdy mě však po celou dobu pobytu, ani v duchu, takováto odpověď nenapadla – prostě v té atmosféře pohody se v mozku ani obdobná rčení vůbec nevybaví.