Už několik měsíců denně jezdím jedním autobusovým spojem, takže se znám s oběma řidiči, kteří se pravidelně střídají. Jako nevidomý člověk jsem po několika cestách „dostal“ místo hned na prvních sedadlech vedle dveří. Je tam totiž nejvíc místa pro mého vodicího psa.
Vracím se jednou domů tímto spojem a můj pes zaleze trochu pod sedačku, jako to občas dělá. Řidič z legrace povídá: „To zas vytahuje pojistku, aby tady mohl hasit, už jsem pojistku párkrát na konečné dával zpátky.“ Řidič se směje. Máme to již kousek od místa mého výstupu a pes začne podivně hrabat nohama a po chvilce zjišťuji, že se zahákl obojky za kovovou plošku a nemůže z pod sedadla ven. Pomáhám mu, je celý šťastný, že stojí na všech čtyřech nohách, a radostně se chystá k výstupu. Ještě předtím jsem ale zaslechl cinknout něco o zem, zdvihám z podlahy kolečko s tyčkou ze silného drátu. Říkám si, že se to asi utrhlo psovi z obojku nebo postroje. Zastrčím si kolečko do kapsy, že doma zjistím, k čemu to přesně patří. V klidu domova mi netrvá dlouho a zjišťuji se zamrazením v zádech, že se jedná zrovna o tu pojistku k hasicímu zařízení. Už mám černé představy, jak je autobus zaplaven bílou hmotou na trase po mém vystoupení.
S obavami jsem následující dva dny nastupoval do autobusu s jiným řidičem, třetí den jede ten pravý, konečně můžu pojistku vrátit. Řidič překvapeně kouká, že si toho ani nevšiml a nakonec s úsměvem dodává: „To jsme se mohli pěkně koupat ve sněhu!“ Vedeme spolu ještě chvíli nezávazný hovor a mám již naprosto klidnou náladu. Pro sebe si ale říkám, že budu na svého psa dávat větší pozor, aby k trapné situaci už nemuselo dojít.
Hromádko Petr, narozen 5. 11. 1977. Vystudoval střední školu vodních a inženýrských staveb a od roku 1996 začal pracovat u podniku, který se zabýval výstavbou vodovodů a kanalizací po republice a zároveň se stihl věnovat častým výletům, cykloturistice, akvaristice a jiným koníčkům.
Na podzim roku 2001 po autonehodě oslepl. Postupně se s tím musel vyrovnat a začít žít znova. V roce 2003 dostal přítele i pomocníka, vodícího psa, který s ním bude neustále po boku, až do svého konce. Pes mu beze slov ukazoval, že není třeba se trápit, vždyť se dá přece zase krásně žít. Nyní, i když je nevidomý, je soběstačný, dělá vše, co nevidomý může zvládnout, a změnil přístup k mnoha věcem. Slepecké organizace mu předávaly potřebné znalosti k životu nevidomého a hlavně mu zlepšovaly pohled na život. Jezdil s nimi na tandemech po delších trasách, účastnil se zajímavých výletů pro nevidomé a pomáhal jim s vodící fenkou na školení ve školách středních, mateřských, knihovnách pro nevidomé i v různých organizacích. Tato jeho činnost byla občas zveřejňována v různých mediálních prostředcích. Byl nesmírně potěšen tím, jak Anny vzbuzovala velkou pozornost především u malých dětí.
Nebojí se do ničeho jít a už vůbec se netrápí kvůli postižení.