Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Želva
Můj celoživotní přítel se mi jednoho dne svěřil. "Uklízím, uklízím svou celoživotní práci a posílám to do archivu". Byl to vědec, a tak samozřejmě, že jeho práce měla dlouhodobou platnost a v archivu našla své místo.
Se vzpomínkou na něj jsem také začala uklízet a „čistit“ šuplíky psacího stolu. Přece jenom za ten čas, kdy jsem odešla do důchodu a říkávala jsem, že žiji na volné noze s mírným příspěvkem od státu, a proto píšu, se toho nashromáždilo dost. Dokonce jsem kdysi za jeden rok napsala do krajských novin čtyřicet tři fejetony. Počítač jsem samozřejmě neměla, jen jsem si koupila elektrický psací stroj. Při úklidu jsem našla různé fejetony, některé označené, kde vyšly, některé jsou uloženy jen tak, bez dokumentace. I o tom, který si vám teď dovoluji nabídnout, mohu jen tvrdit, že to bylo v roce, kdy jsme byli zavaleni houbami a usušených jsme jim měli hodně. Známý mykolog pan Smotlacha totiž na dotaz, jak dlouho vydrží sušené houby, odpověděl: „I sto roků, když vám je nesežerou moli.“ Úroda hub byla tehdy velká, ale elán k jejich sbírání už došel. Vždyť je máme pořád, sušené.
Tak k houbám mám také jeden fejeton:
Letos začaly růst houby velmi brzy. Už začátkem června, a to je pro naši oblast v Beskydech nezvyklé. Nemusíme za nimi ani chodit, i za terasou rostly suchohříbky, masáci, kozáci a pod modříny svítí zlaté klouzky. Vyšla jsem z chaty a hned vidím někde nějaký hříbek. Ovšem když už po několikáté donesl manžel z lesa krásné kozáky, panenky a hřiby s kloboučkem velikým jak dětská čepička, rozhodla jsem se i já vydat se na houby, abych se mu „dorovnala“.
Měla jsem v lese svá místečka a hned na prvním na mne z trávy vykoukla hlavička, copak hlavička, ale pořádná hlava. Vrhla jsem se k ní a ejhle. Neuvěřitelné. Ona houba neměla nožičku. V trávě odpočívala želva, živá želva. Vzdala jsem se houbaření, želvičku jsem vzala do ruky a mazala s ní domů. Už cestou jsem s ní zavedla dialog, či vlastně monolog. „Proboha, holka, kde ty ses tady vzala, v horách, daleko od chalup!“ Přemýšlela jsem, odkud se želva mohla vydat na tak dalekou cestu. Nejbližší chalupa je už léta opuštěná, majitelé sem nejezdí, někdy vloni tam byla nějaká rodina s dětmi, že by želva patřila jim? Ve vzdálenějších chalupách jsou sice děti, ale je to dost daleko a je to přes vodu. S želvičkou, kterou jsem hned pojmenovala Žofka, jsem došla až k chatě. Položila jsem ji na terasu a ona se pustila do lístečku drobného jetele. S pomyšlením na sousedovy kluky, kteří jezdili každou neděli, a určitě budou mít radost, až ji uvidí, jsem se rozhodla, že se budu o Žofku starat.
Vyrobili jsme pro ni malou ohrádku a několikrát denně jsem ji vyváděla jako že na pastvu. Zdálo se mi, že je na želvu až příliš čilá, a protože moje znalosti o těchto tvorech byly velmi sporé, dávala jsem jí jen zelenou stravu, i nějakou lesní jahůdku a květákové listy. A přesto, že jsem nevěděla, zda želvy slyší, vedla jsem s ní neustále nějakou řeč. Přečkala venku také veliký déšť ukrytá pod boudičkou z listí.
Už u nás byla nějaký ten den, když šel kolem soused ze vzdálenější chalupy. V košíku nesl houby, a tak jsme zavedli obligátní hovor na téma, jak rostou, a já se pochlubila svým úlovkem. „Že by to byla naše Zorka? Vloni manželce utekla.“ „Tož, pojďte se na ni podívat!“ Odpověď byla radostná, až když si Žofku pořádně prohlédl. „Je to ona, ale jak mohla přežít tak krutou zimu v horách? Jonáš se o ni něco nabrečel.“ Dohodli jsme se, že jakmile přijede školák Jonáš z Ostravy, připravíme mu překvapení.
A bylo! Když školák přišel, přivedla jsem ho se zavřenýma očima k ohrádce. To bylo radosti. Nikdy jsem netušila, že želví krunýř lze hladit, že s ní lze komunikovat, protože prý slyší tvrdil Jonáš, nikdy jsem neviděla, že by se ke zvířátku s tak nepřístupným tělem dalo projevit tolik něhy. Zdálo se mi, že i ono má radost. Jonáš si svou Zorku, kterou mu rodiče koupili před dvěma lety, odnesl domů. I já jsem měla v ten den velikou radost. Jen jsem nepřestávala přemýšlet nad tím, kde toto zvířátko, které do naší krajiny vůbec nepatří, přežilo tu krutou zimu a čím se živilo. Hlavou mi vířilo mnoho otázek, ale připletla se tam i ta nejdůležitější. Má člověk právo usazovat živé tvory v prostředí, do kterého nepatří?
Želva Zorka utekla Jonášovi ještě koncem onoho léta a nikdy se nevrátila. A Jonáš? Natřel nám střechu chaty, odmaturoval a vystudoval vysokou školu. Exotické tvorečky už dávno nechová, jen si je ukládá na fotografiích do počítače. .