Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jednu mou známou učitelku
 
Jednu mou známou učitelku ve školce požádali, aby se svou třídou nazkoušela pro konferenci učitelů pohádku. Po bouřlivých debatách se děti shodly na staré oblíbené Popelce. Na té nesmrtelné klasické pohádce o tom, jak „chudý ke štěstí přišel“. Mravní ponaučení, které z ní vyplývá, zní: „Trpělivost růže přináší“- neboli jednoho dne se vám možná dostane, co si myslíte, že si zasloužíte. Proto dospělí tak vášnivě sázejí do loterie.

Popelka byla velmi vhodná z pohledu učitelky, protože je tam spousta rolí a spousta prostoru pro vymýšlení dalších podle uvážení, a tak se dostane na všechny děti ve třídě. Třída probírala děj dramatu a přitom byl vypracován seznam osob: byla tam naprosto úchvatná Popelka, zlá macecha, dvě hloupé nevlastní sestry, krásná a moudrá dobrodějka, tykev, myšky, vozka, koně, král, všichni lidé na královském bále – generálové, admirálové, rytíři, princezny – a samozřejmě neodolatelný objekt legendární lásky – princ, ztělesněné dobro.

Děti si směly vybrat role samy. Když dostalo přidělenou roli, každé dítě vyfasovalo papír, kde bylo fixkou napsáno, co představuje, a šlo se postavit na druhý konec místnosti, dokud nebylo rozdělování u konce. Nakonec už mělo každé dítě svou úlohu.

Až na jedno.

Jednoho chlapečka, který byl zticha a do přidělování se rolí se nezapojil. byl to trochu nevyzpytatelný kluk, byl „jiný“, a protože byl na svůj věk dost při těle, ostatní děti si z něj často dělaly legraci.
“Tak, Normane, co ty teda budeš?“ zeptala se učitelka.
“No,“ odvětil Norman, „já budu prase.“
“Prase? V téhle pohádce žádné prase není.“
“No tak teď tam je.“

Učitelka naštěstí měla ve vínku něco jako moudrost. Pozorně se na Normana zadívala. Nakonec – proč ne? Docela se to k němu hodilo. Na Normanovi určitě něco prasečího bylo. Tak ať je tedy prase. Norman dostal v pohádce o Popelce úlohu prasete. Prase stejně nikdo jiný být nechtěl, a tak to třídě vůbec nevadilo. A protože ve scénáři nebyla ani zmínka o tom, co má prase dělat, bylo to ponecháno na Normanovi.

Jak se ukázalo, Norman si přisoudil roli křoví. Prase chodilo všude s Popelkou, prasečím způsobem se na všech čtyřech kolíbalo po jevišti v kostýmu, který si Norman sám navrhl – v dlouhých, staromódních růžových spodkách, které mají vzadu knoflíčky, se štětkou na čištění dýmek místo ocásku a s papírovým kelímkem na nose. Zvuky nevydával žádné. Jenom seděl na zadečku a sledoval, co se děje, jako mlčící řecký doprovodný sbor. Výraz jeho obličeje odrážel dramatické podrobnosti v ději. Ve tváři se mu zračily starost, smutek, znepokojení, naděje, zmatek, nuda, znechucení a potěšení – jak to který okamžik vyžadoval. Nebylo vůbec pochyb o tom, co se děje a také že je to důležité. Stačil jeden pohled na prase a bylo vám to jasné. Prase bylo tak bezelstné. Tak opravdové. Tak „velmi přítomné“. Prase  vneslo do té ohrané pohádky vážnost a mýtický význam.

Při vyvrcholení, kdy princ konečně princezně obul skleněný střevíček, oba se v extázi objali a odjeli, aby pak šťastně žili až do smrti, prase šílelo radostí, tančilo kolem na zadních nohách a svou mlčenlivost přerušilo štěkáním.

Při zkoušce se učitelka snažila Normanovi vysvětlit, že pokud už tedy je v pohádce o Popelce prase, tak prasata určitě neštěkají. Ovšem Norman jí – přesně jak očekávala – vysvětlil, že tohle prase štěká.

A ona musela uznat, že štěká výtečně.

Představení mělo na učitelské konferenci obrovský úspěch.

A hádejte, komu se při děkovačce dostalo největších ovací?

Samozřejmě Normanovi, štěkajícímu praseti.

On byl vlastně tou opravdovou Popelkou, která ke štěstí přišla.

Dobré věci se vždycky rozkřiknou a ta školková třída dostávala spoustu pozvání, aby přijela a předvedla Popelku. Někdy musela učitelka vysvětlovat, čím je představení tak jedinečné.

“Víte, vystupuje tam prase.“
“Opravdu?“
“Ano, hvězdou celého představení je… štěkající  prase.“
“Ale v Popelce přece žádné štěkající prase není.“
“No tak teď tam je.“

Teď vám povím velmi odlišnou verzi pohádky O Popelce. Z úplně jiné třídy. Vystupují tam dospělí herci; jedná se o školu tvrdých úderů a neodehrává se to na jevišti, ale na ulici.
 
„Pane, máte smysl pro humor?“
“Jistě.“
“Za pětník vám povím skoro celej vtip.“
“Skoro celej vtip?“
“Jo. A pak vám za dvacet centů řeknu pointu.“
“A co když nebudu chtít pointu slyšet?“
“No to už bude na vás. Zkuste to, dejte mi pětník  – tím nic neztratíte.“

Kdykoliv jdu přes ten malý městský parčík, něco po mně chtějí ti, kterým obvykle říkáme „ochmelkové“ – vyhaslé, roztřepané okraje městského života, kteří ten zelený čtverec používají jako kancelář, ložnici, společenský klub a záchod. Jak mi to jeden z nich vysvětlil: „Žijeme tu jako psi, ale ani ti psi o nás nestojej,“ obvyklou prosbou je zamumlání: „Nemáte drobný?“ nebo konkrétnější žádost o čtvrťák na kafe. Jít přes park znamená projít neviditelným místem, kde se vybírá mýto. A já platím. A někdy se mi za minci dostane bratrského požehnání. „Bůh ti to oplať, bratře.“

Tohle nepříjemné žádání a dávání není nic radostného. A já vím, že bych místo parkem mohl chodit kolem parku. Ale oni tam jsou a já to vím. Mám drobné a oni to vědí. A tak děláme, co je potřeba udělat ve světě, jak je zařízený dnes. Bez ohledu na to, co děláme pro lidi na dně a bez domova, je tu vždy ten závazek, který máme jeden k druhému a jemuž nelze uniknout. Ta natažená žádající ruka. Já v takové chvíli nemůžu jen tak projít kolem a myslet si nebo říkat, že jsem dal peníze na nějaké konto, hlasoval jsem pro nějaké zákony a že už jsem prostě udělal dost. Rád bych, ale ono to tak prostě nejde. Zpátky do toho parku k muži, který nabízí neúplný vtip. Dal jsem mu pětník a on mi předložil povídání o rabínovi, jeptišce, praseti a kuřeti v telefonní budce v Detroitu. Něco neuvěřitelného. A on to vykládal tak skvěle, že jsem mu za pointu dal pět dolarů. Stálo to za to. Smál jsem se pak skoro celé odpoledne – kdykoliv jsem si na to vzpomněl. A poslal jsem do parku pár přátel, aby si to poslechli. Nechtělo se mi vykládat jim ten vtip a pointu zadarmo.

Druhý den jsem se dozvěděl, že součástí života parku je teď menší estráda. Servírka z nedalekého bistra, která si tam každý den chodila zakouřit, když měla přestávku na kafe, se s několika těmi otrapy skamarádila. Ona si s nimi prostě povídala.

Považovala je za lidi. Přesvědčila je, aby při tom žebrání projevili trochu tvůrčího přístupu. Při stejném úsilí by mohli vydělat dvakrát tolik a ještě si užít nějakou legraci. Tak proč ne? Co tím mohli riskovat?

Tím se vysvětluje ten pán s nedokončeným vtipem.

Nabídka ostatních zahrnuje krátké básničky, písničky, drobné rady, rady, jak se kam dostat, užitečné výmluvy, triky s kartami a rychlé věštění budoucnosti. Jeden chlápek nabízí, že se bude za pětadvacet centů smát – s vámi nebo vám. Lidi, kteří  se tomu parku dříve vyhýbali, to tam teď táhne. Nová atmosféra možná dlouho nevydrží, ale právě teď je tam jaro.

Ta servírka je pohádková dobrodějka.

Nemá kouzelnou hůlku, ale zato soucit a představivost. Tím v těch somrácích něco probudila – ne jejich rozum, ale sebeúctu.

Nedala jim tykev ani střevíčky, zato však nápad, jak se k nim dostat.

Nevyřešila jejich problémy, ale vyřešila problém jídla na jeden den.

Přiměla je, aby si chytili rybu, místo aby žebrali o kosti.

Dala jim zahlédnout pravdu, že vždycky existuje alternativa, které se říká naděje.

Mně se klasická verze Popelky nikdy moc nelíbila. Aspoň ne ta, co se obvykle vykládá ve Spojených státech. Americká Popelka je obětí smůly. Matka jí umře. Její otec se nešťastně znovu ožení – vezme si zlou ženu se dvěma egoistickými dcerami. Popelku, která spí na hromadě popela u krbu, odsoudí do role služky, k níž si mohou všechno dovolit. Nezbývá jí, než svůj osud přijmout.

A Popelka nedělá nic jiného, než že si přeje, aby ji potkalo štěstí, i když žádné neočekává. Neuteče. Nedělá svým příbuzným chytré naschvály. Nevyřízne jim krutá srdce kuchyňským nožem, i když by si to zasloužili. Kdepak – nic takového. Popelka je milá dívenka. Sedí na zadku a bere to. Čeká, až se jí  něco přihodí.

Najednou se jen tak objeví pohádková víla a Popelka může vyrazit na bál do královského paláce. Popelka se nezeptá: „Kde jste sakra, paní, byla tak dlouho a co takhle nějaký teplý prádlo a pár hamburgerů s hranolkama místo těch průhlednejch střevíčků a jízdy v pohádkový tykvi?“
Ale kdepak, nic takového. Popelka udělá přesně to, co udělat má, a vydá se na bál.

Tedy já bych si to rozmyslel, než bych zkusil tancovat ve skleněných botách, jenže já nejsem Popelka. A taky bych si rozmyslel tancovat s nějakou neznámou kočkou, která by se ná na mejdanu objevila ve skleněných botkách; to se aspoň ta víla mohla vytasit se střevíčky na tancování – lodičkami z krokodýlí kůže se zlatým lamé a páskem přes nárt. Jenže já taky nejsem princ a kouzelná dobrodějka měla prince evidentně výborně odhadnutého. Protože princ ztratil kvůli Popelce hlavu a víte, co pak bylo dál.

Popelka sedí doma a čeká. Ani nemukne o tom, kde byla nebo co ví. Čeká.

“Možná se něco stane,“ je Popelčina filozofie. A čeká dál.Dokud se neobjeví princ. Ten fetišista přes nohy. Nakoukne do dveří, a když uvidí dvě ošklivé holky a jednu ušmudlanou, tak on nejde o dům dál. Ani náhodou. Jemu nezáleží na kráse, charakteru ani čistotě. On slídí po té pravé noze. A Popelce na těch věcech taky nezáleží. Jestli princi jde o tohle, ona se klidně přizpůsobí.

“A žili spolu šťastně až do smrti,“ praví se v té pohádce. Já si to nemyslím.

Vždycky na scénu přicházíme uprostřed příběhu a musíme zase odejít, ještě než opravdu skončí. V pohádkách. V dějinách světa. Příběh vždycky pokračuje. Číslo bot je dost chatrný předpoklad lásky, ale možná to Popelce nevadilo, kdo ví? I podivnější manželství než to její se vydařila a třeba princ a Popelka celí šťastní umřeli a měli doma tisíce párů bot.

Ale jako pohádku pro děti raději beru kteroukoliv z asi pěti set verzí tohoto dramatu než tu, kterou známe nejlépe. Protože ve většině těch ostatních vystupuje aktivní hrdinka, která iniciativně usiluje, aby se zbavila svých okovů. Jenom tam tak nesedí. Je si vědoma, že má jistou úroveň, a chápe, že příbuzní, se kterými žije, jsou hajzlíci, a nepoléhá na nikoho jiného, že jí v její situaci pomůže. Ve všech evropských verzích hledá Popelka východisko chytrostí a oddaností vzpomínce na drahou matku. Je pravda, že má štěstí, ale také je pravda, že si ho zaslouží. Na konci se natahuje po střevíčku: „Ano, ten je můj, já si ho zkusím.“ Dokonce odpustí svým dvěma nevlastním sestrám a najde jim za manžely dva vévody. O štěstí lidí jako tahle Popelka říkáme, že by si ho nikdo nezasloužil víc.

 
Pasívní, bezmocná a útrpně čekající Popelka je mor.
I Bůh spíš pomůže těm, co si pomohou sami.
Mojí představě Popelky odpovídá štěkající prase Norman.
A mojí představě kouzelných babiček odpovídají ti,
kdo pomáhají vandrákům, aby si pomohli sami.
Trvat na svém místě v řádu věcí a chovat se podle toho.
Dodávat sílu těm, kteří se své místo v řádu věcí snaží na
jít.
Tohle všechno dělat znamená uskutečňovat pohádky.
 
* * *
Z knihy Roberta Fulghuma „Ach jo“ vydané nakladatelstvím ARGO roku 1996
Ilustrace © František FrK Kratochvíl

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma