Chvála pekla
Tentokrát začnu opravdu velmi „objevně“ tvrzením, že objektem této chvály je něco zcela neobvyklého. Co je to vlastně peklo? Je to něco konkrétního či abstraktního? Patří jakékoliv úvahy o pekle do reálného světa jedenadvacátého století? Nebo se zcela nečekaně vrhám na parketu náboženskou, pojímajíc peklo jako opak nebe? To jsou otázečky, že? A určitě budete vážení čtenáři zvědaví, které z těchto pekel a co na něm či na nich budu chválit. No – omlouvám se, ale musím vás trochu napínat a tu kardinální otázku si záludně nechám na samý závěr tohoto chválícího fejetonku.
Co se vám vybaví, když se řekne – „to je, nebo to bylo peklo?“ Některým smíšeným párům možná to, čím jim partner oslazuje manželství a některým pánům pak třeba to, co prožívali zejména prvním rokem na povinné vojenské prezenční službě. Ale mně například se vybaví něco takového, co se mi povedlo digitálně zachytit na chaloupce v jižních Čechách.
Je to možná zvláštní, že mi peklo připomíná tak krásný západ Slunce. Jistě naprosto odlišný obraz pekla nám pak vylíčil Dante Alighieri ve své Božské komedii. V této renesanční básni básní peklo vůbec nežhne a nezáří rudou barvou, ale je to naopak jakýsi tmavý a drsný les. Na cestě tím zvláštním peklem doprovází básníka starší kolega Vergilius a cestou nepotkávají čerty, jak bychom očekávali, ale různé šelmy, příšery a také známé antické osobnosti z řeckých bájí a další historické osoby řecko-římských dějin. Tedy - Elektru, Hektora, Odysea a dále už Homéra, Sokrata, Platóna, Cézara, Senecu, Ovidia... Tak bylo viděno peklo na přelomu 13. a 14. století.
Nejsem historik, ale myslím že plameny pekelné uvedla na scénu světa zřejmě Bible. V ní se samozřejmě popisovalo peklo velmi mlhavě, zašifrovaně, ale každý si mohl domyslet, že určitě pobyt v něm nebyl pro hříšníky žádná selanka. Nevím, nevím, zda je dobře nebo špatně, že dodnes nebyla na příklad zodpovězena základní otázka, kde se peklo nalézá? Na druhou stranu ta neurčitost a tajuplnost nedala spát nejen různým vykladačům toho, co bude po smrti, ale naštěstí i dalším pokračovatelům Danta na celém světě a samozřejmě i u nás.
V našich krásných pohádkách, ať už „papírových“, „celuloidových“ či „elektronických“, je peklo zobrazováno většinou jako selanka, jako říše hloupoučkých čertů, které hravě ošálí nejen čacký vysloužilý voják Martin Kabát, ale dokonce i obyčejná Káča se správně proříznutou vyřídilkou. No a pokud vyjdou čertíci na světlo boží mezi lidi, pak jsou výjimečně buď malí a šikovní, ale většinou taky dostanou od každého na frak.
Kapitolou samou o sobě jsou nejrůznější vtipy a anekdoty o pekle. V nich se do pekelné říše dostávají osobnosti, které by tam našinec dle svého nejlepšího vědomí a svědomí moc rád viděl. A tady si pomalu ale jistě připravuji půdu pro finální chválení
Současný člověk má tedy v hlavě, a asi i v srdci a duši zafixovaný tento oddémonizovaný obraz pekla. Takže – proč chválit peklo? Důvodů je sice jen pár, ale zato stojí za to!
Za prvé se peklo stalo námětem četných nejen literárních, ale i výtvarných a hudebních skvostů, které přežily věky a dodnes nám mají co říci. Protože jsem tvor dosti líný, uvedl jsem pouze jako příklad peklo Dantovo, ale těch příkladů bychom jistě našli habaděj, vždyť s peklem si třeba zahrával i náš Karel Hynek Mácha. Za druhé se přeci jen alespoň občas vybaví někomu jako peklo něco krásného, jako na příklad mně v případě nádherného západu Slunce. A za třetí – a zde už se musím uchýlit k jisté spekulaci – v historii lidstva sehrálo peklo velmi důležitou roli. Dokonce si dovolím vyslovit kacířskou myšlenku, že existence pekla, tedy alespoň víra v něj, sehrála opravdu velkou roli v polidštění člověka! A na samý závěr – ruku na srdce – není trochu chybou, že na pekelná muka se nevěří? Kdyby ano, pak by to možná přece jen někoho odradilo od páchání nechutností nejrůznějšího druhu a na světě by se žilo lépe!