Chvála kalendáře
Kalendář - ten báječný výmysl lidského rodu – se samozřejmě nejlépe chválí na začátku každého nového roku. A to přesto, že jsem poměrně často slýchal z rozličných úst – zejména milých ženských – různé kverulování a lamentování nad tímto naším „policajtem“, který neúprosně sleduje náš věk...
Na kalendářích toho můžeme chválit tolik, že si to možná ani neuvědomujeme. Pod tímto termínem si totiž lze představit leccos. Někdo třeba konkrétní velký nástěnný kalendář s fotografiemi tu krásných květin či zvířátek, onde krásných scenérií krajin nebo i obnažených lidských těl. V minulosti to bývaly i zajímavé knížky lidového čtení, někdy i s lidovými příslovími a povětrnostními pranostikami. Dnešní chválu ale zaměřím na kalendář, jako abstraktní systém pro členění času, který je naprosto nezbytný pro orientaci v různě dlouhých časových periodách. Uf – neunavil jsem někoho touto definicí? Doufám, že ne, a tak se nyní alespoň krátce podívejme na genezi kalendářních systémů. I když připomenu celou řadu banalit, věřte, že to bude docela zajímavé!
Je jasné, že při zavádění všech kalendářních systémů lidští koumáci vycházeli z laických i astronomicky poučených sledování Slunce a Měsíce. I když zpočátku dlouho nevěděli, co se kolem čeho točí, přesto přesně vysledovali proměnlivou délku dne a noci, střídání jednotlivých fází Měsíce a podle délky slunečního stínu také cyklus střídání ročních období. Často si pomáhali i tím, že si na své výzkumy postavili neuvěřitelné stavby, nad kterými dodnes žasneme. Příkladem budiž prastarý komplex kamenných menhirů Stonehenge v jižní Anglii. A aby se tohle všechno mohlo nějak – moderně řečeno – smysluplně využívat, bylo třeba stanovit řadu nutných počátečních i následujících podmínek.
Základní jednotkou každého kalendářního systému byl samozřejmě vždycky den, ale dále už to bylo pěkně složité. Bylo třeba zavést začátek a konec dne, to samé pak co se týče roku, ten dále nějak rozdělit na různé jednotlivé části a v neposlední řadě také stanovit začátek letopočtu! A tak během lidské historie vznikla celá řada kalendářních systémů.
Nejstarší je patrně systém lunární, založený na pozorování měsíčních fází, které byly dobře sledovatelné bez jakýchkoliv astronomických znalostí i pomůcek, tedy pokud dlouhodobě nehalily Měsíc mraky, že? V lunárním kalendáři začínal den obvykle soumrakem, týden měl podle jednotlivých fází přibližně sedm dnů a za rok se vystřídalo dvanáct měsíčních cyklů. Čas od času se pak vkládal jeden přestupný měsíc. Zdánlivý pohyb Slunce na obloze je nejnápadnější, používají ho všechny známé kalendáře, ale k určení čtyř základních bodů jeho ročního pohybu - tedy rovnodenností a slunovratů - už bylo třeba použít složitějších pozorování a později i výpočtů anebo optických přístrojů. Základem solárního kalendáře je tzv. tropický rok, což je doba oběhu Země kolem Slunce a trvá 365 a ještě čtvrtinu dne. Den většinou začínal za úsvitu a jednou za čtyři roky se vkládal přestupný den.
Většina kalendářů ale byla a je smíšená – lunisolární. I zde se však objevuje velká zrada, protože periody oběhu Měsíce kolem Země a Země kolem Slunce nemají společného dělitele, takže se to jaksi špatně koordinuje. V těchto kalendářích je základem sluneční rok, ten je rozdělen na měsíce, které ovšem mají zcela paradoxně se skutečným oběhem Měsíce jen pramálo společného. A tak prakticky nezávisle na ročním a měsíčním kalendářním cyklu probíhá ještě cyklus týdenní, který je převzat z kalendáře lunárního.
A dostáváme se k dalšímu spornému bodu, a to doslova! Kalendáře jednotlivých starých národů měly samozřejmě rozdílné své počáteční, tedy výchozí body! A to nejen jednotlivých roků, ale i samotného počátku svých kalendářů.
Staří Řekové začali počítat své letopočty od první Olympiády a staří Římané od založení svého věčného města. Některé staré říše začínaly vždy od nástupu nového panovnického rodu nebo panovníka a začátek našeho letopočtu je také dosti pofiderní, protože přesné narození Krista neznáme!
V dávné minulosti začínal rok zimním slunovratem, nebo jarní rovnodenností, někde to byly dožínky či ukončení sklizně, což se dodnes odráží v začátku našeho školního roku. A kde hledat počáteční body datování jednotlivých kalendářů? Židovský letopočet začíná vypočítaným stvořením světa, Májové ve střední Americe začínali před více než pěti tisíci lety, svůj kalendář i jeho počátek měli velmi přesně spočítaný a dokonce znali i jeho konec!
Slabší povahy důrazně vyzývám, aby následující řádek přeskočili! Podle tohoto kalendáře měl totiž nastat už 21. prosince 2012 konec světa! Tři věty, tři vykřičníky, ale pojďme dál.
I když k francouzským jakobínům můžeme mít jakkoli velké výhrady, mně osobně se jejich revoluční kalendář z roku 1793 docela líbí. Posuďte sami - čtyři roční období, dvanáct měsíců a každý z nich měl tři týdny po deseti dnech. Rok začínal podzimní rovnodenností, tedy v naší poslední zářijové dekádě, což bylo i klimaticky logické. A ty krásné názvy měsíců! Podzim měl měsíc vinobraní (vendémiaire), měsíc mlh (brumaire) a měsíc jinovatky (frimaire), zima měla měsíc sněhu (nivose), měsíc dešťů (pluviose) a měsíc větrů (ventose), jaro měsíc rašení (germinal), měsíc květů (floréal ) a měsíc luk (prairial) a léto pak měsíc žní (messidor), měsíc horka (termidor) a měsíc plodů (fructidor). Názvy jednotlivých deseti dnů pak byly pojmenovány podle praktických životních potřeb, na příklad den ovoce a podobně! Musím se ovšem omluvit, accent surcomflex, který má být nad písmenem „o“ v názvech zimních měsíců, jsem na klávesnici nenašel, ale jinak je to hezké, že?
Tak nevím, zda jsem touto „rychloreserší“ snesl nějaké kladné body pro to, abychom mohli kalendář chválit. Ale já to vidím takto – tento pěkný galimatyáš přeci přímo chvályhodně vybízí k tomu, abychom se opět pokusili o nějakou tu reformu našeho kalendáře. Samozřejmě by to chtělo, aby všechna čtvrtletí byla stejně dlouhá, aby všechny měsíce byly stejně dlouhé a aby Nový rok vždy začínal ve stejný den v týdnu, který by třeba nemusel mít sedm dní, ale třeba těch už zmíněných deset. Bylo by to jistě ideální, při dobré vůli by to jistě šlo spočítat a mám dokonce dojem, že bychom my lidičky na takové reformě vydělali několik „volných přestupných dnů“. A to bychom si pak jistě pochvalovali všichni – co říkáte?