Naše zvířena i rodina (1/4) Ryby na louce nerostou…
Jednou jsme šly s Eliškou nakupovat na Živohošť samy, jen s Béďou. On měl už naučený takový obřad, nebo jak to nazvat, zvyk možná. Když viděl, že jdeme na procházku směrem nahoru ke kopcům, vyrazil s jásotem, skočil do sousedovic pozemku, kde ukradl válející se jablko a uháněl napřed v radostném očekávání, že ho dohoníme a jablko mu budeme házet jako aport. Většinou jsme to tak dělaly. Ten den však kromě jablka běžel s nosem nastaveným dopředu daleko do centra blízké velké louky. Tam nejdříve lítal jak blázen kolem dokola, ale pak se slastně začal válet na zádech. Ach, jo, bylo mi to jasné, znajíc jeho mámu Sáru, pro kterou smrad ze chcíplých králíků, krys či jiných mrtvol je královskou vůní, kterou si musí poznamenat svůj kožich. A také, pamatujíc se na svou kamarádku Sášu, jejíž kolie Arne se vyválela ve chcíplé rybě poblíž železničního mostu v Praze pod Vyšehradem. Sáša pak psa polila voňavkou, čímž tomu dala korunu a smrad spolu s vůní byl zcela nepřekonatelný. Nastoupily jsme tehdy my dvě plus naši psi do tramvaje a všichni cestující příští stanici vystoupili. Nedivím se jim.
Tady jeden dobrý dobrák z okolních chat měl ten dobrý nápad, že rybu, kterou chytil, ale nespotřebuje, hodí do blízkého pole.
“Ach, fuj, oj,oj,” kvičela Eliška, když se smardlavý Béďa zvesela vracel z pole na cestu, kterou jsme kráčely lesem na Živohošť. – “Babi, prosím, nepouštěj ho ke mně, on tak strašně smrdí!!” křičela a měla pravdu.
Pak jsme šly těch XY kilometrů pro nákup a Béďu jsme uvazovaly hodně daleko od lidí. Po návratu šla Eliška za svými kamarády a já jsem se ujala záležitosti odsmradit Béďu. Spočívalo to v tom, že jsem ho uvázala u kůlu, našamponovala ho a přinášela ze všech stran, kam napršelo do různých nádob, vodu. Tou jsem ho polívala, přičemž jsem ho drbala rejžákem. Trošku se cukal, trošku držel, byla to celkem přijatelná procedura. Trvala asi hodinu. Pak jsem ho odvázala, oddychla si, nasála nosem okolí a usoudila, že to nejhorší je už pryč. Jenže jsem zaváhala… Mezitím, co jsem si šla své chatové sousedce Marcele postěžovat na tuto událost a varovat ji, aby nepouštěla svého pejska Baryka do louky, Béďa usoudil, že je čas se jít proběhnout. A to na zmíněnou louku. Myslela jsem, že mne raní mrtvice, když jsem se od sousedky vrátila a našla jsem našeho psa stejně smradlavého jako před hodinou.
Řvala jsem jako tur a rozhodla se učinit rázná opatření. Kromě toho, že jsem ho znovu odsmradila, jsem vzala kýbl plný popele, kopáček a lopatku a vydala se na pole. Psa jsem zamkla v chatě. Na louce jsem rybu posypala popelem, nacpala do kýblu a šla ji zakopat hluboko do lesa do kořenů stromů. Tam jsem navíc navršila mohylu z kamenů a klády z poražených stromů kolem. Všechno se zdálo OK. Asi za čtrnáct dní, když si tak sedím na verandě před chatičkou a piju kafe, slyším zoufalé výkřiky: “Au, och, Maxi, ty strašně smrdíš rybou, aáá, nechoď ke mně, lezou z tebe červi!, Pocem, musím tě umýt, ach,” volala do světa sousedka z chaty naproti. A za chvíli další informace od Marcely: “Hele, Evo, kde je vlastně ta TVOJE ryba, sousedův Maxík i náš Baryk se v tom vyváleli.”
Trošku jsem se cítila ukřivděná za to, že nějakej blbec z naší chatové osady neviděl jinou možnost, než hodit rybu, která se mu nehodila, na pole a náš pes byl prvním, kdo mne přinutil za něj tu rybu uklidit. Prostě to není MOJE ryba, naopak, mnou velmi nenáviděná ryba! Nicméně, ve snaze vyjít se sousedy a hlavně zbavit se toho smradu, vyrazila jsem do kopce do lesa, kde byla ryba před dvěma týdny mnou pochována. Ano, skutečně bylo všechno v kořenech patřičného stromu rozvrtáno, rozhrabáno, i rybí puch byl patrný. Nikoli však obrysy jakékoli ryby, kterou bych nyní mohla uchopit a uložit sto sáhů pod zem někam jinam. Jen změť země a jakési smrduté směsi. Nedalo se to vykopat ani přenést bez toho, když bych vykopala celý strom a možná i kus lesa. Ale dostala jsem nápad. Vrátila jsem se do chatičky a sebrala do kapsy všechny letité voňavky a kolínské vody, co se nashromáždily u zrcadla v koutě u malé šatničky. Běžela jsem zpátky do lesa na kopec, kde bylo to nešťastné smrduté místo. Ale zapomněla jsem Bedřicha zamknout v chatě. A tak běžel taky. A to velmi čile a vesele. “Béďo, Béďo, hele klacíček,” lákala jsem ho v běhu celá udýchaná a házela kus dřeva na opačnou stranu, abych ho zdržela. V duchu jsem si nadávala: ty Káčo hloupá, proč jsi ho nezavřela, teď se ti v tom vyválí potřetí!!! Pes sice hozenému klacíčku nikdy neodolá, skočil po něm, nicméně lákavá vůně byla silnější. Vyrazil úprkem do kopce. Já taky. Snad nikdy jsem neběžela tak rychle. Musím tam být první! Musím!
Dorazili jsme stejně. Bedřich a já. Já jsem však měla v ruce tu zbraň. Tak jako ve filmech o upírech se dělá česnekový či křížový kruh kolem, aby tam nemohl ten zloduch vstoupit, oháněla jsem se lahvičkou kolínské. Stála jsem na kopci s rozevlátými vlasy, s rozevlátou osobností a nataženou rukou. Točila jsem se do kola a cákala kolem stromu ty vůně. Pes se zastavil, byl chudák rozpolcen. Trochu mu to vonělo, trochu smrdělo. A naštěstí díky mému úsilí smrad z voňavek rychle převážil. Zhnuseně odstoupil. Ach, to jsem si oddechla. Navršila jsem na to místo ještě další kameny a poválené kusy stromů a šla jsem k Marcele pro další voňavky…