Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zasloužilá invalidní důchodkyně
 
„Jako malá byla velice hodná a všechny kamarádky ji měly rády. Od útlého dětství měla ráda psy, kterým říkala butů. Jednou její otec přivedl domů velikého psa ovčáka Stelu. Já sama jsem z ní měla strach, byla obrovská a já jsem nebyla na psy zvyklá. Ale Evina ji měla hned ráda.
 
Když jsem se po pár dnech konečně odhodlala vzít Stelu na procházku do Stromovky, vedla jsem ji na řemenu a za druhou ruku jsem vedla malou Evu. Ona však chtěla, abych jí Stelu půjčila. Dala jsem jí řemen do ručičky a za druhou ručičku jsem ji vedla. Ale za chviličku se mně rychle pustila, zvedla kamínek a hodila jej před sebe. Samo sebou Stela vyrazila za kamínkem obrovskými skoky a Evu vlekla za sebou po zemi. Měla nový červený kabátek a bílé podkolenky. Byla celá zmazaná. Chtěla jsem jí kabátek očistit, ale pes po mně skočil. Myslel si, že ji chci trestat. Byla jsem nucena psa uvázat k elektrickému sloupu, abych jí mohla kabátek oprášit. I tak se pes u sloupu vzpínal a snažil se ji chránit. Ti dva k sobě hned přilnuli…”

 
To je úryvek ze vzpomínek maminky Evy Olmerové na její dětství.
 
Já jsem se s Evou přátelila posledních deset let před jejím odchodem. Bylo to převážně veselých deset let přes všechny trable a neuvěřitelné situace, kterými procházela. Je to náplň připravované knížky, která snad v dohledné době spatří světlo světa, zde se omezím na psy. Vyprávěla mi o mnohých, ale já jsem zažila jenom ovčáka Daga. Byl moc hodný a poslušný. Eva mu v dobrém rozmaru říkala Pepíku. Rád ležel pod pianem, když na něj panička hrála a přitom zpívala. Když někdo strčil hlavu do Evina okna v jejím přízemním bytě v Dejvicích, což se stávalo dost často, záleželo na tom, kdo to byl. V případě příchozího hosta žádoucího, dávala Eva svou radost najevo velice nahlas a s temperamentem jí vlastním, což Daga nechalo v klidu. Znělo to asi tak: „Pocem ty vole (event. krávo), ty syčáku, ty zmetku, ty stará vojno… drahouši, miláčku, kdes byl(a) tak dlouho, pojď dál, ať tě mohu obejmout, políbit, a taky ti namlátit, že ses tak dlouho neukázal(a).“ Pokud byl návštěvník nevítaný, začátek zvolání byl podobný, ale pak následoval pokyn: „Dagu, vyskoč ven a vyžeň toho…“ a následovaly výrazy nepublikovatelné. A Dag to učinil rád. Jedním skokem byl venku, postrašil vrčením a štěkotem vlezlého příchozího a ještě se mohl šťastně vyčurat u blízkého stromu.
 
Eva měla na dveřích měděnou cedulku: Zasloužilá invalidní důchodkyně. Jednou ji přišel navštívit známý hudební skladatel Michael Kocáb, s nímž natočila desku. V té době byl Michael poslancem Federálního shromáždění a zasloužil se o vyhnání Rusů po více než třiceti letech z naší republiky. Přišel zrovna v době, kdy její ovčák Dag byl otcem štěňat. A Eva, jak měla ráda psy, tak si jedno Dagovo štěně domů půjčila na hraní. Michael byl rozesmátý tou cedulkou na dveřích a když vstoupil do maličké Eviny garsonky, držíc v ruce pro umělkyni květinu, vyzul se z bot a v bílých ponožkách poklekl a recitoval „zasloužilé důchodkyni“ nějakou hezkou zdravici.
 
“Ale, Evičko, co to hnědého mám na svých bílých ponožkách a na svých kolenou?” ptal se, když vstával a květinu podával.
 
“Ááále, do hovna jste klekl, pane poslanče,“ řehtala se na celé kolo Eva. „To víte, štěně nic o vaší imunitě neví.“
 
S Evou jsem zažila spoustu příhod, které stojí za zaznamenání. Jednou ji odvezli do nemocnice Pod Petřínem, aby ji dali dohromady před jejím vystoupením na významném festivalu Vokalíza. To už byla hodně nemocná, ale i hodně rozmarná a plná „dobrých nápadů“.
 
„Hele, Evo, tam je tolik spadaných jablek… a doktor říkal, že by mně kompoty z jablek udělaly dobře,“ řekla po návratu z nemocnice. „A vůbec, je mi těch jablek líto, že tam tak padají, nikdo je nesbírá, je to hrozná škoda. Vždyť bychom tam mohly jet, sesbírat je a darovat třeba nějakým dětem,“ dodala a já už jsem věděla, že padám do pasti.
 
„Hele, vem tu vaši oktávku a jedem pro jabka,“ řekla na závěr. Evě se těžko dalo odporovat, i když jsem se.jí snažila vysvětlit, že oktávka je v žalostném stavu a že se nehodí pro takovou umělkyni do ní vůbec sedat.. Marně.
 
A tak jsme tedy vyjeli. Oktávie, já, Eva Olmerová a její Dag. V pátek ve čtyři hodiny z Dejvic na Petřín. Požádala jsem ji, aby se příliš neopírala, protože pravé přední sedadlo není zvyklé na svislou polohu, můj muž basista si tam totiž povětšinou pokládá nástroj. Ujistila mne, že si dá pozor. Mám se prý klidně věnovat řízení. V tom se však otočila na psa s nějakou připomínkou a při té příležitosti se parádně opřela. S hurónským výkřikem padla vzad i s opěradlem. Pes na ni šťastně skočil a olízal jí tvář. Já jsem zastavila, vystoupila, upravila opěradlo a opětně jí poradila, aby se neopírala. Marně. Za dvě minuty po jednom z mnohých přískoků mého auta, ležela opět. Protože jsme byly právě u Hradčanské a protože byl pátek a špička, nemohla jsem zastavit, vystoupit a upravovat opěradlo. Dovezla jsem naši první dámu jazzu vleže na Strahov až těsně před značku zákaz vjezdu.
 
„Dál půjdeme pěšky, já na pokutu nemám a ty, pokud vím, také ne,“ řekla jsem přísně. Nepůsobilo to na ni.
 
„Vidím, že jsi ještě nikdy nevezla pacienta do nemocnice na infúzi,“ pravila s převahou těžce nemocné a ukázala na cestičku do sadu – „Tady je cesta pro sanitky, tak nebuď srab.“ Nebyla jsem. Pomalu jsme sjížděly asfaltovou cestičkou petřínským parkem. Kolem nás malíř podzim, před autem uskakovaly babky o holi a batolata s tříkolkami. Oktávka děsně skřípala, brzdy by chtěly přinejmenším namazat… Jela jsem na dvojku, ale chtělo by to jedničku (tu nepoužívám, utrh´ by se výfuk). Musela jsem na těchto málo fungujících brzdách stát. Evu to nevyvedlo z míry. Radostně si prozpěvovala Georgia on my mind a Boží den. Bez nehody jsme se dostaly dolů a zaparkovaly u márnice.
 
Sad byl skutečně plný jabloní a rozlehlý trávník plný válejících se krásných jablek.
 
„Vidíš, tady se konečně můj pejsek může proběhnout,“ řekla Eva a vypustila ho do nemocničního parku. Způsobilo to jako zvonění ve školní třídě při skončení hodiny. Všichni přítomní urychleně opustili prostor.
 
Nasbíraly jsme jabka, odchytily Daga, který se tam šťastně proháněl a vydaly se na zpáteční cestu. Byla trošku náročná. Snad proto, že jsme ji zahájily do značně prudkého kopce. Oktávka se nechtěla rozjet. Řvala na celé okolí, ale ani pokusná jednička nepomáhala. Až na Evinu radu špička–plyn, pata–brzda se to podařilo. Vyrazila skokem vzhůru a slavnou zpěvačku mrštila opět do lehu. Autem lítala jablka i chlupatý pes. Umělkyně kdesi pod tím vším úplně mrtvá smíchy. Na vršku Petřína jsem musela zastavit.
 
„Hele, to je krása, jak často se díváš takhle z Petřína na Prahu,“ jásala nadšením.
Pravda, často ne, zvláště málokdy z okna oktávky a za takových okolností..
 
Jakási paní o holi pro nás neměla pochopení a remcala cosi o tom, že auta nemají v parku do dělat. Evy se zmocnilo spravedlivé rozhořčení a mínila jej té paní dát velmi hlasitě najevo. Raději jsem šlápla na plyn…
 
Před Hradčanskou autíčko zhaslo. Tušila jsem, že vypadlo očko od baterky kvůli nárazům na kočičí hlavy. Ale byly jsme na křižovatce, byl pátek, největší provoz . Nezbylo než tlačit. Zúčastnila se umělkyně, zatímco pes seděl uvnitř.
 
Pak přišel úsek z kopce, jely jsme samospádem. U „Kulaťáku“ jsem očko zase navlékla. Na dotaz, mám-li Evě na ten zbytek cesty auto upravit do sedu, s nadhledem řekla, že nikoli, že už si zvykla jezdit ve všelijakých sanitkách.
 
Dag byl celou dobu moc hodný. Ani nepotřeboval být uvázaný na vodítku. Jenže když jsme dojeli k Evě domů, zoufala si, že jsme tam, někde na Petříně vodítko zapomněly. Takže by bylo dobré jet tam zpátky a najít je. Řvala jsem jako tur. „Už ne, už  nikdy, radši koupím řemen nový!“
 
Naštěstí se to vodítko našlo pod těmi jablky, ze kterých si Eva stejně nikdy kompot neuvařila.
 
Eva Olmerová byla vynikající populární zpěvačkou, obdařenou mimořádnou muzikálností, krásným hlasem s dráždivým témbrem a tzv. jazzovým feelingem. V letech 1994 – 1970 působila v divadle Semafor, 1963 účinkovala s Traditional Jazz Studiem a 1964 s triem M. Poláka v Divadle Na zábradlí. Její život byl plný malých i velkých dramat, která si částečně přivolávala svou nezkrotnou živelností, ale i důvěřivosti k lidem. Narodila se 21. ledna 1934 a zemřela 10. srpna 1993.
 
Eva Střížovská
* * *
Fotografie © z archívu Evy Střížovské

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 14.04.2019  12:53
 Datum
Jméno
Téma
 14.04.  12:53 Vesuvjana díky
 12.04.  11:15 Dušan
 12.04.  07:11 Karolína
 12.04.  07:09 Karla I.
 12.04.  06:30 Mara