Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Příhody Pošlýho Žibřida (4/7)
 
No a co vy, ještě vás to stále baví?
 
Mohu vás ujistit, že vstupovat na vojenskou půdu s tímto jménem je mnohem horší, než pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo předpokládat, že budou přítomni jen dospělí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec někdy zažil sám na vlastní kůži, ten mně dá jistě za pravdu, že první věc, co zde chybí zcela, je logika.
 
Je to zařízení, s chováním na úrovni středověké lůzy, kde každý chce velet a nikdo poslouchat. Ta společnost je tak roztodivná, že i kdyby spolu byla celý život, nikdy si nebude zcela rozumět. Je to velký přecpaný pytel všemožných osudů, který je navíc propleten mnoha sny a láskami, které se mění každým dnem a mnohdy i hodinou. Je to taková obrovská měňavka, které chybí to hlavní a to je láska a porozumění. A tato hydra mě vsákla do sebe také.
 
Jediná výhoda od civilního života zde spočívá v tom, že vás nikdo neoslovuje křestním jménem, takže kromě nadřízených a několika málo lidí, s kterými jsem se alespoň trochu dokázal sblížit, vás další tisícovka podobně oděných kašpárků zná pouze podle toho, co máte na náramenících a pak snad ještě příjmením, pokud je nějak zajímavé. A jméno Pošlý spíše bylo víceméně inspirativní pouze pro mazáky, kteří losovali, kdo mě bude ten či druhý den komandovat. Byla zde velmi zajímavá jména a já se mohl přesvědčit na vlastní oči, že nejen můj otec, coby sudička, dokáže dát svému potomku do začátku tohoto složitého života, pěkný dar. Sloužil zde například Narcis Samec, Lev Ovečka, Ludvík Knedlík nebo Maxmilián Ťutínek, takže rodičové se potulují po světě všelijací, jenom ten můj má nesmírnou radost, že jedině jemu brázdí tento svět svými kroky potomek, jehož jméno není uvedeno v žádném kalendáři. Když jsem se ho jednou zeptal, kdy mám vlastně svátek, jenom se na mě usmál a tím svým osobitým způsobem odvětil: -Vyber si. Ty můžeš kdy chceš. – Takže já si slavím svátek tehdy, když jsem zrovna při penězích, alespoň to nevypadá, že na to nemám.
 
Hned druhý den si mě zavolal velitel přijímače.
 
Napochodoval jsem k němu do kanceláře, s mírnými chybami se mně podařilo se zařadit a pak jsem jen stál, on se na mě mlčky díval, po chvíli vstal a obešel si mě s potěšením kolem dokola. Připadalo mně to jako věčnost, než si znovu sedl za svůj úřednický stůl.
 
„Kdyby to bylo na mně,“ řekl po chvíli, „tak vás pošlu do civilu z lítosti,“ a nezadržitelně se rozesmál, což trvalo několik minut, a když se konečně uklidnil a opět zvážněl natolik, že nedělal své jediné hvězdičce v rámečku ostudu, prstem mně naznačil, abych přistoupil blíž.
 
„Sloužím tady už přes dvacet let,“ řekl, ale já viděl, že mu neustále nezbedně cukají koutky jeho úst, „ale s takovým jménem jsem se ještě nesetkal. Nejenom tady, ale nikde,“ dodal. „Kdo vás takhle šíleně pojmenoval?“ zeptal se a zapřel se plnou vahou mohutného těla do své velitelské židle.
 
„Můj vlastní otec, soudruhu majore,“ odpověděl jsem poslušně.
 
„A myslíte si o něm, že je normální?“ zadíval se mně do mých modrých očí, které nedůvěřivě zamrkaly, protože tato myšlenka mě za celých mých devatenáct let ještě nenapadla. Vždy jsem se řídil Ježíšovými slovy: -Cti otce svého a matku svou!-
 
„Snad ano… je to takový člověk náchylný k recesím,“ špitl jsem nesměle, protože zkuste někomu říci jednou jednoduchou větou o někom, jaký je, a jednoduchou proto, že složitost na vojně není žádoucí. Mnohé nadřízené to přivádí do rozpaků a pak jsou nepříjemní, ale moje odpověď zřejmě majora plně uspokojila, a tak se jen znovu usmál.
 
„Abych vám řekl pravdu,“ pokračoval, „od rána jsem pěkně nabroušenej, tak jsem si vás nechal schválně zavolat, protože… ale to je jedno,“ mávl rukou a sáhl na stole po krabičce cigaret a jednu si zapálil.
 
„Kouříte?“ zeptal se mě a já stydlivě pokýval hlavou na souhlas.
 
„Dobře,“ usmíval se major, opět vstal a zašel ke svému kabátu, který visel v opačném rohu kanceláře a sáhl do jedné z kapes a vytáhl celou krabičku cigaret značky Sparta a podal mi ji. Díval jsem se na ni nevěřícně a stál jako právě vytesaná socha.
 
„No tak ber, než si to rozmyslím,“ mírně velitelsky zvýšil hlas, a když jsem ji konečně ukryl do stejnokroje, zatvářil se spokojeně.
 
„Nabídl bych vám přímo jednu tady, ale je to proti předpisům a nemohu vědět, kdo sem za chvíli vstoupí. Ale protože jste mně takhle zlepšil moji náladu, alespoň nějak se vám chci odvděčit,“ a znovu se posadil ke stolu a zahleděl se do nějakých papírů.
 
„Tady vidím, že máte pak být převelen o nějaký ten kilometr dál… no,“ potáhl si z cigarety, „co byste tomu řekl, kdybyste zůstal tady v těchto kasárnách, přímo zde u mě…“ a významně se na mě zahleděl. Až s odstupem několika měsíců jsem teprve poznal, že někomu takovouto nabídku uskutečnil sám od sebe snad poprvé za celou svoji vojenskou kariéru.
 

„Budu tu potřebovat jednoho písaře, ten stávající půjde za několik měsíců do civilu, a tak by vás alespoň mezitím zapracoval,“ poklepal prsty o moji složku a znovu se mně zadíval do očí. „A kromě toho, potřebuji se čas od času zasmát,“ a opět se rozchechtal na celé kolo.
 
„Žibřid,“ vyrážel ze sebe a plácl se do čela.
 
A tak se milý major Trojan zasloužil nejen o to, že jsem se nikam již stěhovat nemusel, ale zcela spolehlivě i o to, že se všichni postupně dozvěděli mé rodné jméno Žibřid a moje další existence zde probíhala většinou pod přezdívkou Zdechlej Žibřid.
 
Když nastal čas, kdy jsem měl složit slib své vlasti, znovu jsem po delším odloučení spatřil své rodiče. Zatímco maminka v přítomnosti otce byla nejskromnější ženou pod Sluncem, otec se kolem sebe rozhlížel velmi sebevědomě, a když jsme po přísaze dostali svoji první vycházku a já v zářící bílé košili, ozdobené pečlivě upravenou vázankou, a vycházkovým sakem vyrazil vstříc jejich náručím, otec významně poznamenal, že zamluvil v místním hotelu stůl, kde si dáme všichni slavnostní oběd.
 
Když jsme se patřičně nadlábli, objednal pro maminku minerálku, protože jak tvrdil: -Jí alkohol nesvědčí. Jen jednou jsem ji poznal, když byla v náladě a pak jsem se musel ženit!- Nám dvěma však velkoryse objednal dvě meruňkovice a dvě piva a všechno by probíhalo úplně normálně, kdyby, když číšník donesl podnos, na kterém měl krásně poskládané všechny objednané nápoje, otec opět vše nekomentoval se svým typickým cynickým výrazem ve tváři.
 
„Mamince dejte minerálku, mně jedno pivo a štamprdličku,“ a pak ukázal na mě a dodal: „Tady Žibřidovi ten zbytek.“
 
A v té chvíli číšník nepřirozeně vykulil oči, rozkuckal se a celý podnos vylil na moji sváteční uniformu.
 
Nic nepomohly omluvy, ani znovu dodané nápoje, uniforma nestačila do mého návratu ani pořádně uschnout a páchla tak, že ji bylo cítit na dobrých deset metrů a já ráno napochodoval k majoru Trojanovi, abych mu podal náležité vysvětlení, proč jsem se ze své první vycházky vrátil na posádku v podnapilém stavu.
Trpělivě jsem mu všechno vysvětlil, on si mě změřil tím svým spravedlivým vojenským pohledem a věc uzavřel následovně.
 
„Nebudeme z toho dělat žádnou senzaci,“ smál se a bylo vidět, že jsem mu opět toto ráno dokonale zlepšil jeho podmračenou náladu. „Vaše jméno prostě lidi určitým způsobem provokuje. Takže to uděláme tak, že budete prozatím sloužit bez vycházek. No a nyní běžte za desátníkem Vlčkem, který se vás ujme a začne vás učit vojenským tajům. Můžete jít,“ dodal a blahosklonně mě propustil ze své moci.
 
Takže tatínek mně nejen zařídil přepestrý život, kde i obyčejné představování komukoli bylo mnohdy utrpením, ale navíc i to, že prvního půl roku vojenského života jsem strávil jako mnich pouze za klášterní zdí.
 
Až jednoho dne jsem se zahlásil u majora Trojana a sdělil mu, že nemohu provést jím zadaný úkol, protože zásoba potřebných psacích pomůcek je zcela vyčerpána a pokud trvá na termínu, musím jít do města na nákup osobně, protože pouze já přesně vím, co mám doplnit.
 
„Není problém,“ prohlásil lhostejně a vyplnil mně propustku. Ale byl to velký problém, to ovšem v této chvíli ještě zatím netušil.
 
Kráčel jsem po náměstí a kochal se svobodným pohybem, který mně byl tak dlouho zapovězen a zcela neúmyslně jsem přehlédl nedaleko od sebe jednoho důstojníka, který se mně velice ochotně připomněl sám. Křičel na mě tak dlouho, až téměř ochraptěl. To by ani nebylo zdaleka to nejhorší, protože byl evidentně spokojen s výší svého postavení, ale našeho hlučného incidentu si povšimla vojenská lítačka, která si to hned namířila přímo k nám.
 
Poručík, který byl jejím velitelem, zasalutoval před majorem, který si na mně chladil své psychické rozpoložení a fakt, že já to mám do civilu za rok a půl, zatímco on… raději ani pomyslet.
 
„Neumí zdravit nadřízené,“ zachraptěl major a nechal mě na pospas vojenské hlídce.
 
Poručík zkoumal pečlivě mnou předloženou propustku, zkontroloval čas a vše bylo zatím v pořádku, ale ve chvíli, kdy začal luštit moje jméno začal nějak povážlivě zelenat.
 
„Žibřid?“ zeptal se nevěřícně a propichoval mě, dle jeho názoru, smrtelným pohledem. Potlačil jsem touhu říci mu: -Poslušně hlásím, že jsem zde.- a raději se postavil do pozoru.
 
„Vojíne Pošlý, pojedete s námi, to musím prověřit,“ uculoval se a významně si poklepával moji propustkou o dlaň. „A jestli jste si to tam napsal sám…“ dodal a významně pokyvoval hlavou.


Stál jsem asi třicet metrů od papírnictví, kde jsem potřeboval nutně nakoupit chybějící zásoby, a nevěděl, co mám udělat.
 
„Nechejte ho buzeranti!“ utrousil muž ve středním věku, který nás právě míjel a já měl neodolatelnou chuť mu poděkovat, ale tím bych svoji situaci těžko vylepšil.
 
„Soudruhu poručíku, dovolte mně promluvit!“ vyhrkl jsem nakonec.
 
„Mluvte vojíne,“ blahosklonně svolil soudruh.
 
„Poslal mě soudruh major Trojan, abych zde v tomto obchodě,“ a ukázal jsem na výlohu, „doplnil svoji zásobu per, fixů a tuší. Bez nich nemohu pokračovat v práci na důležitém úkolu,“ vychrlil jsem ze sebe a poručík mírně znejistěl, nicméně to, že jsem byl přistižen při přestupku a nepozdravil svého nadřízeného pro změnu nahrávalo jemu. Bojoval sám se sebou, ale protože nevěděl, zdali skutečně říkám pravdu a nechtěl si přidělat zbytečné problémy, po chvíli souhlasil.
 
„Dobře soudruhu vojíne. Nakupte si vše potřebné a my si vás potom odvezeme, alespoň vás ušetříme toužebných pohledů po zdejších děvčatech a budete moci sledovat lépe své nadřízené,“ dodal ironicky, potom se rozkročil jako Napoleon a sledoval lačně okolo chodící dívky sám.
 
-Žibřid, Žibřid,- stále mu tepalo otupělou myslí, -snad si nemyslel, že mu na takovou blbost naletím. To bych to moc daleko nedotáhl,- vanulo mu zlostně hlavou pod čepicí a ohlédl se za mladou černovláskou. -To léto je kouzelné,- poznamenal sám pro sebe v duchu a nadechl se zhluboka provoněného vzduchu, zapomínaje na svoji silnou alergii, která během chvilky vykonala své. Cosi, co zde v blízkosti kvetlo a připomínalo přitažlivé ženské aroma, mu nemilosrdně vehnalo do očí slzy a nekontrolovatelně se rozkýchal. Připadalo mu, že má v nose nějaké malé peříčko, které ho neustále dráždilo stále více a oči měl v jednom ohni. Žmoulaje provlhlý kapesník si povšiml navracejícího se vojína Pošlého, který se před ním zastavil a postavil se do pozoru.
 
„Jdeme,“ zavelel s plným nosem poručík a v doprovodu s eskortou se vydal přes náměstí, kde stál jejich terénní vůz UAZ.
 
-Asi mu někdo umřel,- pomyslel jsem si, když jsem spatřil jeho uplakané oči, -zřejmě v něm ještě trochu toho lidského citu nezezelenalo,- říkal jsem sám pro sebe a díval se na jeho prskající rudou tvář, která začala vypadat přímo odpudivě, ba dalo by se říci, přímo nakažlivě.
 
Nastoupili jsme za neustálých hlasových projevů nadporučíka a řidič UAZ otočil a zamířili jsme na posádku.
 
Blížili jsme se pomalu k mohutnému ohraničenému vojenskému prostoru, všelijak možně i nemožně ozdobenému ostnatým drátem a poručíkova alergie se konečně uklidnila, jako mávnutím kouzelného proutku.
 
„Tohle si prověřím,“ mával před sebou mojí propustkou, „protože jestli se někdo jmenuje Žibřid, tak se nechám píchnout sem,“ a prstem si ukázal na krční tepnu, která mu stále ještě povážlivě pulsovala.
 
„Cože?“ vykvikl řidič. „On se jmenuje Žibřid?“ a smál se tak rozkošně, že sjel i s autem do škarpy, sotva dvě stě metrů od brány kasáren.
 
Udělal jsem uvnitř vozu celkem neplánovaný kotrmelec a pocítil silnou bolest v pravé paži, která tolik majora Trojana okouzlovala svým kresličským uměním.
 
„Co děláš!“ zařval poručík těsně před tím, než si svůj napuchlý alergický nos zlomil o sloupek dveří.
 
Já jsem potrestán nakonec vůbec nebyl, protože se zároveň s touto událostí pozapomnělo na spoustu dalších věcí, ale lékař konstatoval frakturu kosti loketní a já měl celý krásný měsíc ty nejnádhernější prázdniny, o jakých se mně ani ve snu nezdálo.
 
Vojně se ovšem ani ženy nevyhýbají, nemyslím tím přímo uniformované, v dnešní době je to skoro móda, ale za soudruha měly přístup do vojenských objektů pouze úřednice, které, přiznejme si k roztrpčení jejich manželů, se zde jaksi příliš kontrolovat nedaly. Samozřejmě tím nechci nijak snižovat jejich počestnost, ale sem tam se proslechlo i něco, co by zřejmě mělo zůstat ve větší tajnosti, než mnoho podivných vojenských tajemství, které zdobilo v podstatě jen ono samé slovo, jinak o nich věděl téměř každý. Ale tyto ženy jsem na mysli neměl. Nutno také poznamenat, že se nejednalo ani o žádné uklizečky, protože ty prostě a jednoduše vůbec v těchto objektech neexistovaly. Od toho zde byli vojíni, převážně kratší dobu sloužící.
 
Byly to ženy, nebo spíše stárnoucí dívky, nevalného vzhledu i pověsti, které byly ochotny za mírnou úplatu, jak peněžní tak i v naturáliích, poskytnout mladíkům, které tížily škodlivé erotické sny, chvilkovou rozkoš, ovšem pouze s minimální hygienou.
 
Když jsem byl již také déle sloužící a na některé výsady měl konečně právo jako ostatní mazáci, tak jsem se náhodně k jedné takové akci nevinně přidal, nevěda, co z toho vlastně bude. Mezitím totiž, nyní již podplukovník Trojan uznal, že i to moje nešťastné jméno mě nemůže celé dva roky držet pouze za zdí a sem tam nějakou tu vycházku mně také podepsal. Sice se u toho vždy tvářil všelijak, protože skoro každý můj výlet mimo kasárenské zdi musel nějakým způsobem druhý den řešit, ale za tu dobu našeho soužití jsem se pro něj stal, co se týče štábních věcí, nepostradatelným. Dokonce jsem, s jeho tichým souhlasem, dělal některé věci i za něj, protože jsem se nehorázně nudil a on zase byl rád, že nemusí příliš přemýšlet a o to dříve mohl odejít na svoje milované pivo.
 
No a když jsme se jednou takhle v nočních hodinách vraceli s jednou takovou děvou do kasáren, přibrali mě ostatní do partie, ovšem přisoudili mně pořadové číslo devět, což bylo až úplně to poslední. A tak zatímco za vrátnicí v malé propůjčené místnůstce chodili dovnitř jeden za druhým, ostatní disciplinovaně postávali venku, pokuřovali a trpělivě čekali, až na ně přijde řada, mně se začalo chtít spát, a tak jsem si sedl do trávy zády ke zdi a po chvíli usnul.
 
Řada na mě dozajista někdy přišla, ale nikdo se už neobtěžoval s tím, aby mě vzbudil a pomohl mému sužovanému tělu k malé ventilaci. Jednoduše děvče propustili i s mým peněžním podílem a šli spát do svých postelí. Mě vzbudil nad ránem chlad, a tak jsem je následoval také, jenom s tím rozdílem, že všech osm, co se tak krásně přede mnou eroticky vyžilo, dostalo přímo výstavní filcky, zatímco Žibřid Pošlý, k úlevě soudruha Trojana, nemusel navštěvovat ošetřovnu a dostal navíc mimořádný opušťák za vzorné plnění svých služeb.
 
Pokračování příště...  
 
Vladimír Korbička
* * *   
Ilustrace © Martin Velek

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 24.04.2019  16:11
 Datum
Jméno
Téma
 24.04.  16:11 Von
 23.04.  12:51 Dagmar
 23.04.  12:47 Pokorný
 23.04.  12:19 Bobo :-)))
 22.04.  12:02 ferbl
 22.04.  07:24 Pokorný