Kouzlo rovnováhy a přirozeného vývoje
Z definice (encyklopedie wikipedie) je rovnováha stav, kdy je působení všemi směry vzájemně vyrovnané, dále pak se uvádí, že je to schopnost udržovat vzpřímenou polohu.
Ve své úvaze se omezím na laický popis rovnováhy v životě člověka mezi duševní a fyzickou činností.
Jsou známé případy, kdy vynikající vědec s hlavou plnou vědomostí měl však ruce se kterými si sotva dokázal zavázat tkaničku u bot. Handicap s tkaničkou nic neubral na přínosu vědce pro lidstvo jeho objevem.
Stejně tak vynikající hudebník, skladatel, malíř svým profesionálním výkonem rozdává radost a prožitky řadě lidí bez ohledu na to, že doma si některý není schopný přitlouci hřebík na zavěšení obrázku, zahrát si s míčem s vlastními dětmi, natož je naučit plavat či jezdit na kole.
Složitější se však jeví odpověď na otázku, do jaké míry se tato nerovnováha promítá do celkové kvality života daného jedince. Cožpak komentář typu: „…on je sice vynikající vědec, vynikající umělec, …ale jinak…???…“ není něco, co jsem si vymyslel, ale je to vyjádření, které lze někdy slyšet?
Vybavují se mi vzpomínky z mládí, kdy jsem obdivoval sportovce, atlety, hokejisty, fotbalisty za jejich výkony, ale nejvíce jsem obdivoval ty, kteří vedle sportu ještě studovali či již vystudovali. Do jisté míry mne motivovali, že zkoušku musím udělat, že není omluva, když to oni dokazují či dokázali při sportu na vysoké úrovni. Tím jsem se dostal k tomu, že je sice možná nerovnováha, ale pro život podle mých představ je lepší rovnováha, pokud není přímo ideální stav.
Už ani nevím zda to byla dědičnost nebo nějaká infekce „kutilbacilem“ v dospívání co mě přivedlo ke kombinaci duševní práce jako obživy, s kutilstvím, fyzickou prací ve volném čase. Nakonec mi tato kombinace umožnila i bezproblémový přechod do důchodu a nepoznal jsem nevyplněný čas a nudu.
Když se podívám na vývoj vztahu mezi duševní a fyzickou prací jen během generací dědy a babičky, rodičů a našeho života je zcela jasný přesun od fyzické práce jako zdroje obživy k práci duševní. Zdá se mi však, že je tak rychlý, že se lidský organizmus nestačí té změně přizpůsobit, že úbytek fyzické práce chybí a ani členství ve fitku to nezachrání. A jsem zase u té rovnováhy. I když obdivuji pokrok a změny, tak mám někdy obavy z té rychlosti změn.
Ilustroval bych to na fousatém vtipu :
Děda přijde do nemocnice, sestřička říká, dědo půjdete do 1. patra na odběr krve, ve 2 p. Vám vezmou moč, ve 3. p vzorek stolice. Děda: Sestřičko, já Vám tady nechám trenýrky, tam je všechno…
No a díky pokroku už to není vtip, není se čemu zasmát, není to škoda?
Ale ještě horší je představa, že zatímco po narození se do inkubátorů dávaly jen děti s nedostatečnou váhou, tak se tam budou dávat všechny s tím, že po pár měsících z inkubátorů vyskáčou jako hotový človíček, bezpohlavní, plně dle kriterií generových požadavků současnosti a plně připraveni k zapojentgí do globální ekonomiky, tj. německé montovny, nebo do parlamentu nebo zahraniční mise. K detailnímu roztřídění bude stačit rozpočitadlo :en ten tyky dva špalíky. Že to nebude dobré, že to nebude rovnováha vyplývá i z té druhé části definice-nebude splněna podmínka udržovat vzpřímenou polohu, oni totiž budou předklonění, civíce do chytrého telefonu, nedílné součásti človíčka budoucnosti.
Poznámka: Pokud by se zdálo, že to není možné, tak právě dnes jsem se přesvědčil, že všechno je možné. Za poslání 180 Kč z účtu na účet u české spořitelny, tedy rakouské společnosti, jsem platil poplatek 80 Kč.