Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloslav,
zítra Gizela.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (17)
 

Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory!  Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.

Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají. 

Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.

 
Redakce Senior Tip
 
* * *

Jakub a Bety

Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se Jakub, a jeho tatínek byl kapitánem námořní plavby, když jsme ještě mívali zaoceánské lodě. Jezdil s nimi po světě a z každé cesty synovi něco přivezl. Ten byl samozřejmě rád, že má doma laso, sombrero, tropickou přilbu, dva bumerangy a bůhvíco ještě, ale přece jen by měl raději něco živého: třeba lvíče nebo klokánka. Jednak žádný z kamarádů nic takového neměl, jednak by si měl s kým hrát.

„To jsou nápady!“ bránil se otec, když Jakub začal o takový dárek škemrat. „Byt není zoologická zahrada.“

Co se ale nestalo. V Africe přinesli námořníci na loď zatoulanou opičku, ta se pak s nimi plavila do Řecka a na Kubu, všichni si ji oblíbili, sháněli pro ni banány, oříšky a jiné dobroty. Bety – tak jí říkali – však měla nejraději kapitána. Buď proto, že si jí nejméně všímal, nebo proto, že má největší kajutu a na jeho uniformě je nejvíce zlata.
Když se loď vrátila do domovského přístavu ve Štětíně, přestali se námořníci najednou k opici hlásit. Nikdo si nemohl vzpomenout, kdo ji na loď přinesl. A tak se o ni musel postarat kapitán. Chtěl ji předat posádce lodi, co se právě chystala na cestu do Číny, ale když vzal Betynku do náruče, ta se ho chytila kolem krku tak pevně, že ji nedokázal odtrhnout. Přivezl ji tedy domů a přemýšlel, jak si takové zvíře zvykne v bytě na sídlišti.

Kuba byl přesvědčen, že mu táta splnil jeho přání, a skákal radostí skoro tak vysoko jako ta opice. Maminka byla nadšena méně, věděla, že na ni zbude práce. Jakub se však překonával, staral se o Bety lépe, než kdyby to byla jeho sestra.

A tak otec odjel na další plavbu uklidněn.

Mít doma zvíře z pralesa není ovšem žádná legrace. Leze a skáče po celém bytě, šplhá po záclonách, nejradši sedí někde u stropu a hází po vás vším, co má po ruce. Opice jsou ale velmi učenlivé. Bety chtěla dělat všechno jako Jakub, doslova se po něm opičila. Jedla s ním u stolu, chodila cvičit do sokolovny, břinkala na piano, vozila se po zábradlí. Když seděl u výkresu, musel jí dát štětec, barvy a balicí papír, aby mohla taky malovat.

Jednou v sobotu odběhl ke spolužákovi s nějakým příkladem, ale zdržel se, protože jej pořád nemohl pochopit. Jakub se totiž moc dobře neučil. Nešel mu dokonce ani zeměpis. Učitel žasl: „Tvůj táta jezdí po celém světě, určitě ti o svých cestách vypráví, a ty nenajdeš na mapě Japonsko!“

Je to tak. Jakub by měl mít zeměpisný atlas v malíčku, ale jak jej otevřel, přišlo mu líto, že je táta tak daleko a tak dlouho pryč – a měl po náladě na učení.

 
 
Když se v tu sobotu vrátil od spolužáka, čekalo ho pořádné překvapení. Bety se zmocnila štětců a barev, které zapomněl uklidit, a protože neměla žádný papír, pustila se do bílé stěny pokoje. Po zdi se rozlézaly barevné skvrny: hnědá, modrá, žlutá… Jakub hleděl na tu spoušť a bylo mu jasné, že až se maminka vrátí z krámu, kde prodává, bude zle. Jak se tak ohromeně díval na ostrůvky barev, začaly mu něco připomínat. Ten největší vypadal jako Afrika, ten menší zase jako Austrálie… Rozevřel atlas, vzal si nejtlustší štětec a začal ty skvrny upravovat, aby odpovídaly světadílům na mapě. Pak se pustil do moří mezi nimi, ale docházela mu modrá. Zato přišla maminka a spráskla ruce: „Co to vyvádíš?“

„Maluji mapu světa, abych mohl sledovat, kde je právě táta,“ řekl Jakub a bál se otočit. „Právě jsem se chtěl pustit do Jižní Ameriky.“

Matka chvíli nevěděla, jestli má brečet, nebo se smát. Civěla na zeď a táhlo jí hlavou, jak to má těžké při dlouhém odloučení od muže nejen ona, ale i ten chlapec. Pak se rozkřikla: „Nebudeš se pouštět do Ameriky, když ti chybí u Afriky Madagaskar a u Austrálie Nový Zéland. Doplň si to!“

Jakub nemohl uvěřit, že to prošlo tak hladce. „Došly mi barvy,“ pípl. Když dostal nové, jásal: „Dík, mami. Na téhle mapě se zeměpis určitě naučím a opravím si známku.“

Od té doby vylepšuje mapu na stěně i trojky ve škole. A opičce Bety za její spolupráci slíbil, že až se vrátí táta, vezmou ji na výlet do českého lesa, kde nikdy nebyla.

 
Eduard Světlík
* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová
Ilustrace pro anotaci © Miroslav Šesták

Zobrazit všechny články autora
 


Komentáře
Poslední komentář: 31.07.2018  14:55
 Datum
Jméno
Téma
 31.07.  14:55 Václav Co vy na to?
 31.07.  11:54 Von
 31.07.  10:10 Vesuvjana díky