Všichni dobře víme, že je na světě moře sportů, které člověka mohou nadosmrti zmrzačit nebo, když máte zrovna smůlu, přivést do hrobu. Snad každý sport obnáší určité nebezpečí či riziko. I při třeba tak zdánlivě bezpečném sportu jako jsou kuželky se můžete vážně zranit, když se vám koule vysmekne, bací vás do holení kosti a tu vám přerazí takovým způsobem, že už budete do konce života hrát alternativní sport, košíkovou na vozejčku.
Nejenom sportovci si zahrávají se zdravím. Zcela nevinní bafuňáři, rozhodčí či dokonce diváci mohou přijít k újmě na zdraví. Stačí, aby byl třeba takový rozhodčí při turnajích hodu oštěpem jenom trochu nepozorný a bác! Oštěp mu vypíchne oko! A to ještě dlouho po nehodě bude v hospodě mluvit o tom jaké měl štístko, že se mu stalo jenom to. Mohl být kliďánko skrz naskrz propíchnutej.
Nepochopím, proč diváci, kteří sledují závody auto rallye stojí právě v těch nejnebezpečnějších zatáčkách, do kterých šílenou rychlostí najíždějí auta. Ty pak zatáčku nezvládnou, přičemž najedou do bláhových diváků a havrani si přijdou na své. Po pravdě řečeno já to vím velice dobře. Mohou za to nízké lidské pudy. Ty nutí diváky, že prahnou po tom, aby byli svědky vážných nehod, při kterých auta končí někde ve strži. Že se jim krvežížnivost nevyplatí je jejich vina!
Dostat perdu tenisovým míčkem do rozkroku způsobí to, že ohlušíte tribuny bolestným řevem, turnaj nedohrajete a nadosmrti budete mluvit fistulkou. Navíc se neuskuteční váš sen mít rodinu. O bezesné noci plné utrpení vás, když ovšem budete mít štěstí, nakonec připraví adoptované dítě.
Čert ale vem nebezpečí spojená s motosportem, horolezectvím či hloubkovým potápěním bez kyslíkové bomby! Tyto sporty by se daly přirovnat procházkou po růžové zahradě v porovnání se strašným nebezpečím, kterému se pokaždé vystavují bafuňáři při gymnastických nebo krasobruslařských soutěžích.
Neříkám, že by vás gymnastka majzla po hlavě nářadím nebo krasobruslařka kopla bruslí jenom proto, protože jste jí dal mizernou známku. Co je pro mužské rozhodčí krajně nebezpečné, jsou pohledy na neuvěřitelně krásná těla mladých gymnastek předvádějících divy na kladině nebo sexy krasobruslařky dávající divákům na obdiv svoje přednosti. Ačkoliv jsou tato intimní místa samozřejmě zahalena kaťaty, tak vám snadno zapříčiní srdeční infarkt.
Když ne přímo na místě, ve sportovní hale, tak později večer doma, když, stále myslíce na ladné křivky sportovkyň se sápete na kyprou manželku. Při snaze se uplatnit jako za mlada buďto opravdu zhebnete na infarkt nebo vás nic netušící manželka zbije do krve takovým způsobem, že si za drahý peníz budete muset obstarat zubní protézu z umělé hmoty.
Já, jako vysloužilý cyklista závodník, mohu o zraněních mluvit z vlastní zkušenosti a s přehledem. Po mnohých pádech jak na silnici tak na dráze jsem chodící jizva. Každý kolečkář si musí svoje zranění vytrpět. Kdo neměl zlomenou klíční kost, lopatku, pánev nebo alespoň otřes mozku, ať nevykládá, že někdy závodil na kole. Tak zvaný lišej, tedy hrozné jizvy na kůži způsobené odřením na asfaltu silnic nebo spálením na povrchu cyklistické dráhy, člověku sice přinesl noce plné bolesti, ale na druhé straně také zvědavé otázky krasavic. Těm z nějakého důvodů imponovala naše těla posetá zhmožděninami. Dokazovala jim, že jsme tvrdí hoši a ne vyzáblí šprti, které znaly z místní knihovny. Několikrát se mně dokonce stalo, že roztoužená dívka s mateřskou láskou jemně hladila jizvy po mém těle, což mne šimralo a dělalo mně to dobře. Něžné hlazení bohužel také mělo za následek, že jsem blaženě funíc usnul, což milenku samozřejmě popudilo, že naštvaná práskla dveřmi a odešla. Nedivil bych se, kdyby do objetí jiného závodníka s lišejem.
Ano, až do jednoho osudného zimního dne jsem byl zmrzačeny téměř všude na těle. Teprve potom, co se mně přihodilo strašné neštěstí, mohu říci, že jsem byl poznamenaný opravdu všude. Následující vyprávění postaví chlapům vlasy na hlavě a dámám se zakalí oči slzami soucitu. Poslouchejte!
Byla zima jen to praštělo. Sníh udělal z Riegrových sadů, kde se konal cyklistický závod v cyklokrose s mezinárodní účastí, nebezpečně kluzký terén. Bylo na bíledni, že tento závod se neobejde bez vážných pádů a zranění. Nervózně jsme před startem jeden po druhém s obavami pokukovali. To zase bude masakr, proběhlo jistě hlavami závodníků. Nejvíce nás ale rozčilovali krve dychtiví diváci, kteří lemovali trať a hlavně uklouzané zatáčky, na které ještě házeli slupky od banánů, aby byla ještě větší sranda. Každý náš pád před jejich očima kvitovali řevem a skandováním nějakých hesel, která jsme v zápalu závodu nevnímali. Celý tento cirkus přenášela Česká televize.
Ano, po několika kolech jsem se dostal do vedoucí skupinky asi šesti závodníků, skládající se z několika Východních Němců a Poláků. Z našich jsem tam byl jediný a byl jsem si toho vědom. Když jsem se mihnul okolo televizních kamer, nasazoval jsem profesionální úsměvy jako že netrpím; že se mi jede dobře. Samozřejmě, že jsem se mučil jako Bulhar! Ledovým vzduchem se roznášel vzrušený hlas komentátora, který uváděl diváky do varu. Já šlapal jako zběsilý. Nebylo lehké se udržet ve skupince nadopovaných borců z východního bloku.
A pak přišla katastrofa! Při prudkém sjezdu jsem nezvládl rychlost, která vedla ke smyku na sněhu a neuvěřitelnou rychlostí jsem letěl po stráni přímo proti malému stromku, který mně stál v cestě. Život se mně promítnul před očima a já se v té rychlosti přímo na stromek namotal. Prevít jeden neuhnul!
Na pádu bylo nejhorší, že náraz na sebe vzal to, co si chlapi odmalička s láskou opatrují, na co jsou pyšní a s radostí nevinným i životem protřelým krasavicím ukazují. Namotal jsem se totiž na stromek i s mým dokonale zmrzlým kladélkem!!
V tom okamžiku se neuvěřitelné stalo skutkem! Nehledě na televizní kamery jsem ve strašné panice, že jsem snad o svůj poklad na tom stromku přišel, bez přemýšlení udělal něco krajně neobvyklého. Před zraky smějících se diváků jsem ze sebe serval cyklistické kalhotky a odstranil zkrvavené noviny, které nám v zimě kladélka chránily, aby nám mrazem náhodou neupadla do žlábku. Potom, zalykaje se slzami, jsem se jal mého nerozlučného kamaráda hledat a zjistit, co se mu nárazem stalo. Gentlemanům zde nemusím vykládat, jakou mně to dalo v tom mraze úpornou práci ho vůbec najít. I po okolních větvích jsem se s obavami rozhlížel, jestli se tam náhodou někde nehoupe. Nakonec jsem ho přece jenom, chudáčka zhmožděného, našel. S tváří zkřivenou bolestí jsem nenaskočil na kolo, ale pomalým krokem jsem se za doprovodu zklamaného komentátora, že se Češi v závodě neuplatnili, došoural do sprch. Nebudu se zde se zvědavými čtenáři podílet o kruté detaily mého zranění. Stačí říct, že jsem se zprvu moc bál, že kladélko bude navždycky nezaměstnané. Čas však naštěstí zapracoval. Nakonec jsem se uzdravil, zaměstnání našel, což může dosvědčit skutečnost, že jsem dědečkem. Ale že jsem měl namále! Pak nevěřte boží prozřetelnosti.
Dodnes nepochopím, co na mém pádu a zranění viděli mužští diváci tak hrozně směšného. Nechápu, že se mnou netrpěli! Smáli se jako pominutí. Jenom ženy v davu se mnou cítily. A to jim nikdy nezapomenu. Hlavně jedné, která nic nedbajíc na řev okolo, ke mně přiskočila a navrhla, že mi zranění pofouká. Ani jsem si neuvědomil, že mně na něj láskyplně nasadila malíček od vlněné rukavice, aby mi ho zahřála. Této hodné dívce a ženskému pokolení vůbec patří můj obdiv a tato naprosto pravdivá povídka…