Vladimír
To, že Vladimír měnil zaměstnání jako ponožky, bylo v naší rodině tak normální, že mě už vůbec neudivovalo, když vždy po několika měsících nastupoval do jiného zaměstnání s vírou, že se mu tam snad bude líbit, a já věděla, že nebude.
Jak by také mohlo, když vím, že Vladimír vlastní velký umělecký talent a všechna ta zaměstnání, do kterých byl vždy okamžitě přijat, neměla s uměním nic společného. Umění, které má rád, se snažil dohánět po práci v garáži. V garáži ve Springvale jsme připravovali sošky a obrázky na výstavu. Ivan, kamarád z vojny, kterého jsme při jedné nedělní procházce potkali v Heasvilském parku, Vladimírovi domluvil zakázku busty tehdejšího policejního komisaře státu Victorie Mick Millera. Chodil sedět modelem na svoji bustu k nám do garáže. Původně to mělo být překvapení od jeho manželky a jeho sboru. Měl jít v blízké době do důchodu a bustu chtěli vystavit v Policejní akademii vMont Waverly v Melbourne.
Manželka si přála, aby Vladimír vymodeloval bustu podle fotografií, které mu předložila. Když se však asi dvakrát přišla podívat, jak Vladimír pokračuje, měla určité výhrady a snažila se co nejlépe popsat, jak opravdu manžel vypadá. Každá z předložených fotek ho vystihovala jinak a také byly z různých časových období.
Nakonec paní uznala, že bude lepší vše prozradit a Mick Miller bude docházet do garáže jako model, aby jeho podoba byla co nejvěrohodnější, když se v budoucnu má na to dívat spousta lidí, kteří akademií projdou. Práce se moc povedla, busta byla odlitá do bronzu a je v policejní akademii ve foaye ke stálému nahlédnutí.
Když Vladimír pracoval na bustě, měl komisaře před sebou sedícího na židli. Potřeboval ho však na úrovni očí, aby se mu lépe pracovalo. A tak židli, na které seděl, podložil cihlami. Když jsem jim nesla do garáže kafe na občerstvení, měla jsem strach, aby komisař nespadl a ještě si u nás neublížil.
V televizi měl své pravidelné programy známý Bert Newton, osobnost, která má přezdívku „měsíční obličej“. Česky to zní divně, ale v angličtině „moon face“ na jeho kulatou rozesmátou tvář od ucha k uchu to moc pasuje. Tak přes fotografické předlohy Vladimír stvořil „moon face“ z mramorového prášku a pryskyřice. Ta busta v bílém vypadala velice vznešeně, aspoň jsem si to myslela já, a také naše německá přítelkyně Petra.
Ta se divila, proč mu to nenabídneme k odkoupení? Ani nás to nenapadlo. Bylo to spíš jen tak, jak Vladimír tvrdil , aby nevyšel za cviku. Petra se toho ujala, napsala osobně dopis Bertovi a zmínila se o krásné bustě, která jako by mu z oka vypadla. Bert projevil zájem a poslal k nám jakéhosi svého člověka, který výtvor odvezl a vzápětí jsme dostali nabídku, že Bert by rád sebe vlastnil a ujistil Vladimíra i nás, že po odkoupení si busty bude vždy vážit a že bude mít speciální místo v jeho domě. K našemu údivu při dalším jeho programu stála busta vedle něho na stolečku a mohli ji toho večera zhlédnout diváci programu po celé Austrálii.
Moc to tehdy Vladimíra potěšilo a hnalo ho to do tvoření a přípravy soch na samostatnou výstavu. Jednou do roka se zúčastňoval výstav se sochařskou společností.
To už jsme bydleli na Lawn ulici a jeden pokoj byl přeplněný sochami a obrazy – perokresby doplněné akvarelem – na připravovanou výstavu v centru Caufilde komunity.
Vernisáž byla velká. Přišlo asi 200 pozvaných hostí. Pomáhala jsem roznášet víno a sýr. Halu jsme museli pronajmout na ty dva týdny asi za $200. Prodali jsme však k našemu očekávání 7 sošek a 4 obrazy. Jednu olejomalbu koupili Georga a Stella do svého nového domu.
Za několik dní po výstavě nám jeden zákazník zatelefonoval, že má zájem ještě o nějaké perokresby a jestli může přijet k nám. Ten den koupil další tři Vladimírovy obrázky.
Jiná kamarádka Němka Judy zorganizovala pro umělce jiných národností výstavu. Její zásluhou soška „stále tě miluji“, vytesaná do pískovce, reprezentuje Geologický department Latrobe university v Melbourne.
Změna se stala, když po všech těch mnoha nezáživných pracích v různých továrnách, kde stereotyp ubíjí duši, se Vladimírovi podařilo najít práci v umělecké slévárně. Ejhle, to byl přínos. Vladimír dělal formy na sochy jiným sochařům, kteří si přinesli své sochy na odlití do bronzu. Také se tam zámožným zákazníkům za velké peníze odlévaly různé fontány do zahrad.
Tam to Vladimíra bavilo. Měl dokonce možnost odlévat si do bronzu svoje sošky za daleko nižší ceny než ostatní zákazníci. Radost z tvoření byla tím větší a záživnější.
Ani tato práce však netrvala dlouho. Asi za dva roky oznámili majitelé slévárny zaměstnancům, že se s businessem stěhují do Kastelmine, malého městečka ve státě Victorie. Kdo chtěl stále s nimi pracovat, měl možnost, ale to by znamenalo se do Kastelmine přestěhovat a to my jsme nechtěli. Takže opět hledat novou práci.
Našla jsem v novinách inzerát, že privátní škola fotografická a grafická pořádá dvouroční kurz s ukončením a diplomem.
Zmínila jsem se Vladimírovi, že by to nebylo špatné si tento kurz udělat a že třeba bude mít lepší výběr v práci. Nechtěl o tom ani slyšet, že učit se mu nechce a ty nehorázné peníze – dej už pokoj, prosím tě – za to také nechce dávat a kdo mu práci zaručí, až to dokončí? Nechal se mnou však umluvit a do grafické školy se přihlásil. Aby však měl peníze na zajištění našich potřeb, nechal se najmout do čety uklízečů a brzy ráno uklízel posluchárny v Monashské univerzitě a večer navštěvoval kurz grafického návrháře.