RUDOLF MYZET
Ve vyprávění o hvězdách českého filmu musím představit i člověka, který v samých jeho počátcích začal plout jako hvězda střední velikosti na nebeské báni Hollywoodu. Jmenoval se Rudolf Myzet. Dnes se už asi nedozvíme, kdo z vládních radů ministerstva školství přišel na nápad prvního zahraničního stipendia v oboru filmu. Nesporné však je, že toto stipendium připadlo Myzetovi a že sestávalo z pouhých šesti tisíc korun, které stačily jen na cestu do New Yorku. Dál se o Myzetův osud nikdo nestaral.
Hned v New Yorku se mladý režisér uchytil ve filmovém komparsu, aby si vydělal na železniční jízdenku do Hollywoodu. Dělal i maskéra chicagské opery a režíroval ochotnická vystoupení našich krajanů. Teprve po deseti měsících strastiplné cesty dorazil k branám hollywoodských ateliérů. Nejdřív ho odtud vyhodili, snad proto, že takových tu přicházely tisíce. Nakonec se uplatnil, ale v prvních třech těžkých rocích jen malými rolemi cizinců, většinou v komparsu. A když už už dosahoval na první lístky vavřínů, objevil se ve filmu zvuk a Myzeta s cizím přízvukem zas nikdo nepotřeboval.
Po delší době režiséři pochopili, že cizí přízvuk je pro role cizinců naopak výhodou a Myzet konečně začal doopravdy točit; dohromady ve více než dvanácti stech filmech. Nakonec nebylo v Hollywoodu umělce, s nímž by byl nepracoval. Natáčel v prvním filmu slavné Grety Garbo. Znal osobně hrdinného Fairbankse, před kamerou zápasil s Rudolfo Valentinem, prvním milovníkem. Učil se jezdit na koni v Arizoně, aby se jako zlý kovboj zúčastnil natáčení seriálů slátanin. Natáčel dokonce i s nejslavnější filmovou holčičkou všech dob, se Shirley Temple. Myzetovy vzpomínky patřily i slavnému Erollu Flynovi, ale měl štěstí natáčet v pěti filmech s největším filmovým umělcem všech dob, s Charlie Chaplinem; ve filmu Cirkus, ve Světlech velkoměsta, v Moderní době vystoupil v roli kavárenského muzikanta, v Diktátorovi provázel Chaplina s generálskou suitou a ve filmu Monsineur Verdoux jako zkrachovalý bursián spáchal sebevraždu.
Přes malé i větší role se Myzet dostal i k režii. Za války spolurežíroval film Odmítáme zemřít, dílo vyprávějící o tragedii Lidic. Nakonec se stal hoolywodským poradcem pro evropské záležitosti. Od českého krajana Johna Peterse (Jan Petr) se naučil v Hollywoodu nezbytné suverenitě – na příklad režie hledala dva Holanďany: přihlásili se, a když měli hovořit holandsky, mluvili ovšem česky. Režisér pravil „very very good“ a byli angažováni, dokonce za dvojnásobný plat.
Aby nebylo pochyb, z Myzeta se přese všechno milionář nestal; cesta, původně plánovaná na jeden rok se protáhla na čtvrt století jen proto, že Myzet neměl dost peněz na zpáteční cestu. Vzpomínal „bylo nás čtyři tisíce herců a komparsistů, dovedete si představit, jak bylo těžké sehnat angažmá?“ A tak se mu i stalo, že dva měsíce nezavadil o práci a potom dokonce i trpěl hladem.
A přece nemyslel zdaleka jen na sebe. Zastupoval v organizaci hollywoodských herců zahraniční pracovníky, těch tam byla většina. A pomáhal krajanům, hlavně v letech krize, v letech 1933 až 1935 sehnal americkým Čechům a Slovákům tolik práce v ateliérech, že vydělali dobrých 35 tisíc dolarů. Vystupovali jako folkloristická skupina ve filmech z venkovského prostředí. A na Olympijských hrách v Los Angeles přivedl Myzet tuto krajanskou skupinu do exhibiční soutěže národů. Představovali živou československou vlajku a získali první cenu. Krajané proto na Myzeta nikdy nezapomněli. Když se roku 1947 vracel do vlasti, uspořádali mu velké oslavy v hollywoodské České restauraci. A ve své poště má mnohé dopisy orazítkované ve Spojených státech.
Natáčel pak i v Československu. A shodou okolností, jako ve většině amerických filmů, vystupoval v uniformách. Vystřídal při své práci stejnokroje všech policejních sborů a armád světa, Alexandrem Velikým počínaje a Hitlerem konče. A také přednášel na filmové fakultě, psal scénáře a režíroval. Myzetův život byl nabitý tolika událostmi, že ho svět nakonec předčasně vyčerpal.. Dřív nebo později se musela projevit léta hollywoodského strádání, hladový život v Horoměřicích u Prahy, kde patřil k třinácti dětem tesaře Františka Procházky a ovšem i dřina na velkostatku, kde začal Myzet pracovat od svých deseti let. A nepřidaly mu ani studie na dramatické škole, kterým zasvětil všechen volný čas po zaměstnání. A to nemluvíme o bezpočtu bezesných nocí.
Když jsem ho navštívil, byl velmi unaven a jen s krajním vyčerpáním dokončil své vyprávění. Svěřil se, že by chtěl ještě sepsat knížku vzpomínek nazvanou „Byl jednou jeden Hollywood“. Ale brzy na to jsem se dozvěděl že ji už nenapíše … Narozen roku 1888, zemřel ve své vlasti roku 1964.