Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zapomenuté osudy (10)

POČÁTKY FILMU

 
VINCENC POKORNÝ
 
Jak asi započal svět ticha před  více než stoletím, ještě technicky nedokonalý a přesto pro první diváky tak lákavý? Teď už asi sotva pochopíme, jaké myšlenkové pochody tenkrát přiměly pana Pokorného, společníka továrny na výrobu kočárů Klubal a spol., že dovedl vylovit ze své peněženky celých  pět tisíc zlatých na založení prvního českého kinematografu.

Snad to byla velká výmluvnost jeho syna Josefa, který jednoho dne roku 1898 vyprávěl o vynálezu bratří Lumiérů, kteří prý sestrojili fotografický aparát, jímž lze snímat předmět v pohybu.


Dost možná, že tu hrála roli i zvědavost jinak solidního podnikatele, rozhodující ale bylo,  že architekt Jan Kříženecký mohl posbírat jeho bankovky, koupit aparát a filmy a někde naproti vinárně U Nesmysla na pražském výstavišti postavit první dřevěný biograf. Lidská ruka tak rozhýbala na plátně sněhovou koulovačku, mořské vlny, karavany velbloudů …
 
Byla to takřka pouťová atrakce a přece tak vznikalo nové umění! Lidé v sešeřelém sále tak mohli pohledět i na vzdálené končiny světa, kam by se jinak nikdy nepodívali. Od té chvíle se film stal nesmrtelným, i když jeho tvůrci dávno zemřeli. Proto jsem nevěřil vlastním očím, když jsem jednoho dne let sedmdesátých mohl stisknout ruku stařičkého Vincence Pokorného. Byl to on, kdo tak dávno  vnořil hlavu do sálu dřevěné boudy promítacím okénkem, aby ohlásil titulky prvních živých snímků. Pod budkou s projektorem stálo patnáct řad židliček vypůjčených z pivovaru, u vchodu prodával své pečivo pekař Vojtěch Balbín a pokladní slečna Chlumecká prodávala vstupenky. Tehdy ti, co doslova lízali plátno, platili třicet krejcarů, zadní řady dvacet a děti polovic.
 
Nejlákavější byly pražské aktuality, krátké, protože kamera měla ve svých útrobách jen osmnáct metrů filmu. Vznikla díla jako Alarm pražských hasičů, jistě dodnes nejrychlejší od vytažení stříkačky ze zbrojnice až po závěrečný klus koní. Hasiči se nemohli nasytit dívání na své vlastní poskoky a tak dostali v kině velkomyslně slevu. Nebo natočil Kříženecký na baště u sv. Tomáše polední výstřel – v Klementinu mávli praporem a na plátně v jedné minutě nabili dělo, vystřelili a ještě dělo vyčistili. Neméně kouzelný byl další Kříženeckého film Svatojanská pouť v českoslovanské vesnici.
 
Všechny filmy komentovali i žurnalisté; na příklad Národní listy citují, jak na tehdejším Purkyňově náměstí „víří pravý šum velkoměstského života, kde mezi vagony elektrické dráhy proplétají se  vozy a chodci a plným tryskem ujíždějí cyklisté.“ Ve skutečnosti Kříženecký s Pokorným stáli na valníku u bývalé kavárny Valdek a jejich pomocníci nutili okounějící zvědavce, aby chodili po náměstí a shora z Vršovic přijížděl nejmladší bratr Vincencův na kole.
 
V prvním českém kinematografu sehrál svou roli i malostranský písničkář Josef Šváb Malostranský. Poněkud korpulentní písničkář se při filmování  začal dvořit číšnici z nedaleké vinárny a tu na něj vyběhli chasníci a než proběhl poslední metr filmu, mohl Šváb Malostranský napočítat na sobě osm modřin a dvě boule kromě rozšlapaného slaměného klobouku. Při jiném filmování se mu, jako lepiči plakátů podařilo vyklopit plnou plechovku lepidla přihlížejícímu párkaři rovnou mezi buřty.

Nejhezčí vzpomínky Vincence Pokorného se vázaly k žofínské plovárně. Když tu se střechy jedné kabiny točili skoky do vody, bylo všude kolem tolik zvědavců, že se v tlačenici na hladině začalo několik neplavců topit. Plavčík byl nadmíru nadšen, a když mu filmaři pustili skoky ještě jednou, tentokrát pozpátku, podrbal se rozpačitě ve vlasech a pravil:“ Když ti páni skákali  z tý trambulíny, to jsem tam byl. Ale když skákali z vody na trambulínu, to už jsem musel být pryč!“
 
Vincenc Pokorný, divák vychovaný už biografem naší doby, se sám s převahou usmíval nad těmi nesmělými počátky mužů u kamery. Neodolaly jim dokonce ani korunované hlavy. „Jeho císařské a královské Apoštolské Veličenstvo císař František Josef I., poctilo kinematograf pánů Lumiére Nejvyšší Návštěvou“ psaly noviny a dodávaly, že byl „dotýčný podnik od veškerých členů panovnického rodu několikrát navštíven a vzdána mu plná chvála.“

A přece nakonec tenkrát Vincenc Pokorný velkému pokušení filmu odolal. Když skončila výstava architektury, která byla vlastně prapříčinou Kříženeckého podniku, uložil doma čtrnáct krabic s filmy a věnoval se seriozní bankovní karieře. Ale film v té době už nabíral svou nesmrtelnost a Vincenc Pokorný byl při tom!
 
Text: Slavomír Pejčoch-Ravik
Foto: Bedřich Kocek a internet
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 10.04.2018  18:29
 Datum
Jméno
Téma
 10.04.  18:29 Von
 09.04.  17:20 ferbl
 09.04.  12:52 zdenekJ
 09.04.  11:14 Hilda