Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Drby a střípky ze Žižkovské republiky (4)

Proč Žižkovandy milovaly Toníka Pažouta  

V čem spočívá magická atmosféra Žižkova?

To kdybych věděl... (odmlčel se) Najdete tam třeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještě pořád rázovití starousedlíci. Je to prostě nejlepší místo k životu. I když se hodně mění.
Jan Saudek, fotograf
 
* * *

Toník Pažout patřil k těm jedněm z mála mužů, které ženy rády dávají svým manželům za vzor.

Toník, zvláště pak po narození jeho prvního syna, pomáhal své věrné družce Elišce, jak jen mohl. Pral podělané pleny, čistě vyprané věšel, pak žehlil a někdy i doma uvařil. Vše dělal s velkou láskou tak jako i jinou práci – vždyť byl teprve tři roky ženatý a dočkal se konečně svého tolik vytouženého potomka, kterému dal jméno po Masarykovi - Tomáš. Byla to léta šedesátá čas socializmu s lidskou tváří, a tak pomalu každý třetí narozený chlapeček byl v Čechách Tomáš Garrigue Masaryk. 

Antonína Pažouta bylo pravidelně vidět každý den, jak kráčí s kočárkem a s hlavou hrdě vztyčenou do kopce směrem do Riegrových sadů, kde na něj už nedočkavě čekaly mladé žižkovské maminky se svými kočárky a dětmi. Děvčata tam měla dvě lavičky, na které snad měla licenci, a ty byly po celý den permanentně obsazeny, takže nikdo cizí se neodvážil na ně usednout. Jediné výsadní právo na lavičce sedět měl z mužů Toník. Když dorazil na místo a usedl, maminky ho okamžitě obklopily a začaly se mu svěřovat se svými rodinnými i sexuálnímu problémy. Jednou, když Toníkova žena Eliška viděla, jak jejího muže okupují, štěbetají jako husy jedna přes druhou a slyšela, o čem se baví, co všechno probírají, neodolala a naivně se ho zeptala: „Toníku, čím to je, že ty ženský mají k tobě takovou nezměrnou důvěru a bez jakýchkoliv zábran ti říkají takové intimnosti, které by nikdy neřekly ani mně, ženě?“

 

„Eliško, já ti sám nevím, je to pro mne záhadou. Asi to bude tím, že doma nemají mužského, který by jim dokázal, mimo sexu a někdy taky ne, dopřát tu příjemnost si je občas vyslechnout a občas jim i poradit.“
„Asi budeš mít, Toníčku, pravdu.“ - odvětila na to Eliška s oddaným a zjihlým pohledem.

Mezi takové nešťastné ženy patřila i Jolanka Paďourová. Byla to skutečně krásná žena, vysokého vzrůstu se vším všudy správným příslušenstvím a snad se jí nedalo nic vytknout, až na délku jejích rukou, ty dosahovaly nadměrné délky. Trápilo ji to moc, až jednou si dodala odvahy a s nemalým ostychem se Antonína zeptala: „Toníku, ráda bych se tě na něco přeptala. Můžu? Snad mi poradíš. Podívej se na mne, jak vypadám...“ Rychle, jak když vystřelí, vyletěla z lavičky a začala se před ním otáčet jako kuře na rožni, aby si ji mohl celou prohlédnout, a pak stejně rychle pokračovala - „Nejen že jsem dostala po tom mojim starým tak blbý jméno jako je Paďourová, tak k tomu mám ještě tyhle jak Lovosice dlouhé ruce a připadám si jak opice.“

Tonda se jakoby soustředěně zamyslel, podrbal se na hlavě a po chvilce s vážnou tváří odborníka přes anatomii jí tajuplně sdělil: „Ano, ano, Jolanko, všiml jsem si toho už dříve a došel jsem k závěru, že si za to můžeš sama. Často tě vídávám, jak se vracíš z nákupů obtížena těžkýma taškami s jídlem a pivem pro starého. Nejen, že je táhneš do kopce, tak ještě potom až do pátého patra. Takhle to nemůžeš dál dělat, jinak skončíš blbě a budeš mít za nějaký čas ruce až na zem a budeš si po nich šlapat.“

Jolanka vzala radu zcela vážně a už druhý den ji bylo vidět, jak sebejistě kráčí ke svému domu ruce hluboce zabořené v kapsách a za ní jak pes klusal sípající manžel Karel, který jejím dlouhým krokům nemohl stačit. V obou rukách měl těžký nákup včetně pro sebe lahvového piva na celý týden. Vypadalo to groteskně, poněvadž Karlík byl hubený jak napuchnutá niť, skorem o polovinu nižší než Jolana, takže když šli oba vedle sebe, vypadali jako Pat a Patachon.    

 

Jolana byla od té doby nesmírně šťastná. Toníka z vděčnosti chválila, kudy chodila, poněvadž zjistila, že její ruce se už neprodlužují a aspoň zůstávají tak dlouhé, jako byly předtím. Spokojenost u manželů Paďourových nebyla ale oboustranná. Při jednom náhodném setkání Antonína s Karlem začal Karel, celý rudý v obličeji jak rozzuřený krocan, máchaje rukama nad hlavou, hrozivě křičet na celou ulici: „Tondo, Tondo, tohle ti nikdy nezapomenu! Tohle si vypiješ! Co ty si, bože můj, za kreténa! Co si to, ty vole, nakecal mojí starý? Já teď odřu všechny nákupy a ona nechce ani doma nic těžkého tahat a ani zvedat! Já tě snad, Antoníne, zabiju!“ Lidé kolem, i když nevěděli, o co jde, se náramně bavili. Na komičnosti ještě přidala rozjívená děcka, která se jak na povel seběhla z nejbližšího okolí kolem Paďoura plného vzteku, a poskakujíce jako kůzlata, se dala do posměšného povykování – „Bacha, bacha, bachař jde! Bacha, bacha, bachař jde!“ Ono bylo totiž v celé ulici známo, i holubi na střeše si o tom vrkali, že Paďour slouží vlasti na Pankráci s úzkou specializací předvádění vězňů ke stolici soudní.

Bylo by nespravedlivé se nezmínit o tom, že manželé Pažoutovi měli doma devadesátiletou psychicky velmi čipernou stříbrovlasou babičku rodilou Žižkovačku Marii, která byla velmi podobná babičce od Boženy Němcové. Eliška ji jinak neoslovila než po polsku „babča“, ta se tomu nebránila, bylo jí to docela milé a Elišku nadevše milovala. Měly se obě dvě rády.

Babča měla mimo jiné úžasný a nepostradatelný smysl pro humor. Snad to po ní měl i její vnuk Toník. Jejich společná domácnost byla ještě z časů raného mládí babičky Marie vybavena starodávným nábytkem, mezi nějž patřily také židle zvané „Kavárna“. Díky své   nízké váze a nemalé stabilitě byly oblíbeny v kavárnách ve Vídni, a tak se také dostaly až do Prahy. Přežily by desítky let, až jednou nadešla jejich doba a nemilosrdně na nich zahlodal zub času a v neposlední řadě také nadměrná stokilová váha věrné sousedky Boženy Vaňousové udělala své. Vaňouska byla totiž neodbytnou návštěvnicí, co denně vysedávala, někdy i hodiny, v bytě Pažoutových, kousala si občas nervózně nehty, plivala je na podlahu a dělala babičce mimo bordelu v bytě společnost tím, že ji krmila nečerstvějšími drby republiky žižkovské. Mladí byli z ní nešťastní, ale neměli svědomí ji nějakým chytrým způsobem vypoklonkovat a Boženku by taky stejně jen tak nic z rovnováhy nevyvedlo. Byla vyloženě, jak se říká, jako splachovací pisoár a vše po ní splynulo jak voda po mastném exkrementu.

Jednou, když babča zjistila, že její židle jsou už v kritickém stavu jen se rozletět, zmínila se svému vnukovi, jestli by je nemohl nějakým způsobem „slepit“, aby zase pár let držely pohromadě, než umře. Antonín na to v žertu, ale se zcela vážnou tváří, mezi zuby procedil: „Babííí, řekni tý Vaňousový, ať k nám ty židle přijde opravit její starej, beztak je má ona na svědomí, vždyť nám je tou svou stokilovou zadnicí velkou jako garáž úplně zdevastovala.“  

Za nějaký čas, když už se na to zapomnělo, se tato dobrosrdečná stařenka se smyslem pro jakoukoliv srandu doštrachala na záchod, otevřela okénko do světlíku a začala plnou silou bušit holí, co to dalo, na okno kuchyňky sousedky Vaňousové, div divoucí, že skleněnou výplň nevyrazila. Vehementně tloukla tak dlouho, než se okénko otevřelo. Babča, aniž by pozdravila a nechala svou sousedku něco říci, tak neohroženě spustila: „Panííí Vaňousová, náš Toníček tůhle říkal, že máte prdel jako garáž, kterou ste u nás zničila všechny naše židle, tak že by měl váš Edmund k nám přijít a co nejrychleji je opravit! Já už se na ně bojím usednout a raději sedím na posteli a nebo na záchodové míse záchoda, kde se cítím bezpečněší...“

Už silné bušení na okno avizovalo pro ostatní nájemníky v domě, že se zase v jejich domě bude dít něco mimořádného. On totiž ten světlík měl, mimo větrací schopnosti smíšeného smradu ze záchodů a kuchyní i jiné poslání – byl něco jako domovní rozhlas bez drátů. V tu chvíli, všichni co byli doma se odpoutali od televizorů a naladili si odposlech na bezdrátovém rozhlasu ve světlíku.   

„Tak to přijde Toníkovi draho, počkejte, až přijde domů můj starej! Ten si to s vašim povedeným vnoučkem vyřídí! A já to taky takhle nenechám a ohlásím to na schůzi uličního výboru domovních důvěrníků.“ - vyhrožovala jak pominutá a hulákala do světlíku, co to dalo. 

Celý výstup domovní důvěrnice skončil náhle prudkým třísknutím okénka, z něhož se jak na povel vysypalo sklo do světlíku. Pak zavládlo v celém domě hrobové ticho. Bylo vymalováno a i zaděláno na malér na úrovni uličního výboru.

Na druhý den se v podvečer vracel Antonín z práce domů, ještě na rohu jejich ulice v hospůdce Na Sklenářce se stavil na frťana pro kuráž a se strachem očekával, co bude, až domů dorazí. Byl to přeci jenom řezník z jatek, chlap udělanej, s velkou párou v rukách. Babička Toníkovi, než odešel ráno do práce, všechno vyslepičila, a ten si pomyslel: „Proč já raději nedržel hubu.“

Když dorazil do pátého patra, tak už na něj čekal na schodišti široko rozkročený Edmund Vaňous a údržbářskou brašnou na rameni. Kupodivu se vůbec nemračil – jen se přátelsky na Antonína usmíval. Měl roztaženou pusu od ucha k uchu. 

„Tak tu čekám na tebe, Toníku, abych u vás opravil ty židle. Ta vaše babča je ale povedená, jen co je pravda. Já tej mojej starej furt říkám, aby se tolik necpala, že jinak budu muset rozšířit futro u dveří, aby se vůbec dostala domů, ale ona si nedá říct.“

Faktem je, že byl Edmund od své ženy, víc než poloviční a že byl s dvojnásobnou vdovou Boženou nejdéle ženatý, protože tolik nefutroval jako jeho předchůdci a dokázal odolávat magické přitažlivosti její kuchyně – ta byla skutečně jedinečná. Klidně mohla konkurovat přes chodbu sousedce Evě Krupičkové, kuchařce z povolání.

Co na závěr říci, že Božena nebyla v jádru tak špatná ženská, a tak nic uličnímu výboru nenahlásila a v krátkém čase na vše docela zapomněla a zase babičku Marii, jako by se nechumelilo, dennodenně navštěvovala.

Související články:
Nepřátel se nelekejte... - 1
Eva v Adamově rouše - 2
Vykouříme je jak čmeláky - 3

 
Václav Židek
* * *
Anotační kresba: Antonie Kadlasová, akademická malířka 
Ilustrace © Miroslav Šesták
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 28.01.2018  17:11
 Datum
Jméno
Téma
 28.01.  17:11 Edita
 28.01.  13:09 Václav Židek Poděkování ...
 28.01.  11:10 evussa Díky.
 28.01.  10:38 Renata
 28.01.  09:22 Jana Reichova
 28.01.  08:42 ferbl
 27.01.  17:01 Luděk
 27.01.  09:37 caryfuk
 27.01.  08:33 Von
 27.01.  07:53 Ivan
 27.01.  05:33 Kamila