předesílám, že jsem utahaná a ospalá, ale přesto dokážu vnímat, že zhruba za tři měsíce Tě mám doma. Jenže to je až za 97, a proto se vrátím o den zpět k brannému cvičení. Skutečně nevím, čeho litovat víc. KDYBY byl člověk nucen chodit po svých – skutečně chodit, ne je jen používat k přesunování se z jednoho dopravního prostředku ke druhému, víc by si všímal těch krás, které nás obklopují.
Jaký je to například kontrast – ta hladká černá asfaltka a kolem ní kotáry na obě strany, zatím zelené, ale takovou lahvově tmavou zelení. A jaká krása je brodit se šustivým listím zlatověhnědým a jít jako po peří na houpavém jehličí hustého smrčí. A jak si člověk připadá nicotný, když stojí na holém hřebeni, kde se do něho opírá vítr tak, že obrácen proti němu se zalyká, kde mu vítr sviští kolem uší a proniká přes ochranné vrstvy oblečení až na holé tělo.
A co potom taková pěkná metelice bodajících sněhových krupek, když se namáhavě dereš do strmého úbočí a nohy ti klouzají v blátě, které se zdá bez konce. A když se na pár okamžiků prodere slunko z těžkých mračen, které ti visí nad hlavou jako hrozba, stačí ti to k načerpání dalších sil ke kdovíjakještědlouhé cestě, protože jak daleko máme ještě ke škole, to ví jen tělocvikáři a ti záhadně mlčí, čepice mají naražené až na očích a v ruce hůl – těžkými pohorkami rozdupávají bahno. A ty jdeš a jdeš, protože ti nic jiného nezbývá, místo nohou máš betonové sloupy a přitom cítíš každý jednotlivý sval, najednou víš, že máš na každé noze pět prstů, které bolestivě narážejí na každý kamínek, každou větev lámající se s praskotem pod nohou. Srdce ti hrozí roztrhnout plíce, které nestačí, tváře ti hoří a víš, že je to červeň do fialova, ale v tu chvíli je ti všechno jedno, nezmůžeš se ani na vzteklé nadávání a proč taky nadávat, když pod sebou vidíš město jako hračku, domečky jako pro panenky a ten čtyřkolový výdobytek lidské touhy po pohodlí maličký jako mravenec, takový malinký vyrudlý do světlerezava, co mi jich ve škole leze po stole jeden a pak ještě půl mraveniště, takže jsou všude, špacírují se v přípravách, lezou mi do kafe a taky do cigaret. Přes všechnu únavu lituješ, že ti „civilizace“ nedovolí dělat si takhle výlety častěji, ale sotva přijdeš domů a tam se ti pěkně v teple a pohodlí rozloží bolest do celého těla až zmalátníš na samu hranici ještě a už ne vnímatelnosti, říkáš si v duchu, že je dobře, že těch pochoďáků je jen dva do roka a že zítra nikam pěšky nemusíš.
No, nikdy si nepřičichnout k „civilizaci“neznat teplo bez topení, vodu bez tahání těžkých kbelíků od vzdálené studny, nesedět nikdy v pohodlíčku auta, myslím, že bych nanejvýš spokojeně žila – dovedla žít – na opuštěné salaši, protože bych ten svetr raději pletla před krbem, ve kterém praská vonící dřevo. Mám návrh: vykašleme se na město se vším všudy a staňme se „pásli ovce Valaši“. Představ si, že bychom nepotřebovali televizi, rádio, koberce, jedli bychom vydlabanou lžící z dřevěného talíře, spali na kožešinách (jen by v nich nesměly být blechy), koupali bychom se v horském potoce (já ne, já bych se jen velmi opatrně umývala), první bychom vídali východ slunce a poslední jeho západ a taková skopová kýta na česneku taky není k zahození.
Plácám, milý, jenže já ty nohy skutečně mám jako podebrané a ve všech možných kloubech jako vykloubené a spala bych, až nevidím, protože na dovršení všech těch včerejších trampot slavili sousedi zprava jakési hlučné jubileum až skoro do tří ráno a já šílela únavou a nespavostí. K tomu si přidej po čtyřech hodinách penicilin Dadě a od půl osmé dnešního rána úklid v bytě i na schodech, prádlo, vaření atd., takže bych se ani nezlobila, kdyby zítra byla neděle a ne pondělí. Stejně je to divné, že jsme ještě nedávno chodili do práce v sobotu a ani nám to nepřišlo.
Dnes Tě opustím brzy. Nekomentuj ten zbytek místa v dopise. Představ si, že je na každém zbývajícím místečku napsáno, že Tě mám ráda, že Tě mám moc ráda, že nestojím o nikoho jiného, že nikdo jiný pro mne neznamená to co Ty, že jenom s Tebou je mi dobře, jen vedle Tebe a s Tebou mohu a umím být šťastná, že jenom na Tebe se těším den ze dne víc.