Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Leden trhnul oponou
Mezi únorem 1948 a listopadem 1989 se uskutečnily stovky schůzí předsednictva či zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa. Odpolitizovaná společnost se o jednotlivá rozhodnutí špiček "vedoucí síly společnosti" většinou nezajímala a o sporech mezi "těmi nahoře" téměř nic nevěděla. Podobné to zpočátku bylo i v případě pléna na začátku roku 1968, přerušeného v prosinci mimo jiné iproto, že "soudružky musely péct cukroví a vánočky". Mezi svátky však měl být "upečen" i nový první tajemník, a zanedlouho se pak skutečně začaly dít ve společnosti věci, které právě ono lednové zasedání dodatečně a nesmazatelně zapsaly do dějin Československa. Nepřekvapuje, že na význam Ledna 1968 nepanuje (a to třeba ani mezi historiky nebo i protagonisty tehdejších dějů) dodnes jednotný názor. Pro jedny představovalo toto zasedání komunistického vedení pouhý střet dvou mocenských skupin uvnitř vládnoucí strany a znamenalo tedy z hlediska dějin jen epizodickou záležitost. Pro některé i přímo záležitost matoucí a zavádějící, protože proklamovanou vírou v reformovatelnost tehdejší podoby komunistického režimu směřovala do slepých uliček planých iluzí. Vedle těchto, řekněme odmítavých postojů, existují ovšem také hodnocení, která v Lednu 1968 spatřují historický obrat přivádějící na scénu Pražské jaro. Autoři badatelského kolektivu Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-70 dospěli před několika lety k mínění, že "první názor znamená nedocenění a nedomyšlení lednových rozhodnutí ve špičce KSČ, zatímco druhý naopak ony změny přeceňuje, neboť na lednovém plénu ÚV KSČ šlo v zásadě ještě jen o boj dvou frakcí uvnitř totalitního systému: jedna usilovala o reformu, druhá o jeho konzervaci a zpevnění". Podle závěrů těchto historiků Leden "ke vzniku daleko širšího pohybu, demokratického procesu, který se posléze dotýkal celé společnosti, založil pouze možnost, trhnul oponou pouze ve vedoucích grémiích ‚vedoucí síly`, a i tam však zdaleka ne naplno". Co se tedy vlastně před 30 lety stalo, když se 6. ledna 1968 objevil na čelních stránkách novin portrét nového prvního muže - Alexandera Dubčeka? Byl to obvyklý palácový spor nejmocnějších, do něhož obyčejnému smrtelníkovi nebylo radno se plést? Co si asi tak mohl občan Československa domýšlet, když se z obsahu diskuse na bouřlivém zasedání, ale ani z nástupního Dubčekova projevu neobjevila v tisku (kromě oficiálního komuniké) ani jediná řádka? Ostatně, v jednom z prvních průzkumů veřejného mínění, uskutečněných koncem prvního měsíce roku 1968, odpovídalo devět z deseti dotázaných na otázku, co soudí o lednovém zasedání ústředního výboru KSČ, slovy, že se nic nezmění, že to všechno už tady bylo.
 
"Kruci, kdo má pravdu?"
Stále větší počet obyvatel Československa se v průběhu šedesátých let přesvědčoval, že vize komunistických politiků o tom, jak socialistické státy dostihnou a předstihnou kapitalistický systém, se rozcházejí se skutečností. Prohlubovaly se rozdíly mezi slovy a činy, mezi proklamovanými ideály a holou skutečností. Tehdejší Novotného vedení komunistické strany a potažmo celého státu reagovalo novými čistkami ve svých řadách, ale také cenzurou a další centralizací moci. V duchu falešného optimismu proběhl na jaře 1966 v pořadí třináctý sjezd KSČ, který zopakoval, že o vedoucí úloze této politické strany a diktatuře proletariátu není možné diskutovat. Přesto se nadále množily nesouhlasné projevy vůči vládnoucí garnituře. Nejzřetelněji zazněly koncem června 1967 na spisovatelském sjezdu. Někteří jeho účastníci se přímo ptali: Má ještě vůbec KSČ morální právo vést tuto společnost? Rozezlený Novotný chtěl sjezd dokonce rozehnat, ale nakonec zůstalo u administrativních postihů. V červenci dostal při své dovolené na Krymu od Brežněva požehnání k ostrému kursu. Měl tak být učiněn konec období politického tání, konec liberalizace. Však také 5. září 1967 při projednávání tezí (O postavení a úloze KSČ) pro blížící se zasedání ÚV požadoval Novotný opět přímé stranické řízení hospodářství, a také to, aby orgány KSČ důsledně rozhodovaly o kultuře, o činnosti soudů a v neposlední řadě se měl obnovit nomenklaturní strop v kádrové politice. Se zalíbením přitom mluvil o "převodových pákách" a o čistce v polské komunistické straně jako o jakémsi vhodném příkladu. První muž strany i státu tehdy na jednání předsednictva strany hovořil půldruhé hodiny a za všechny další komentáře kvality jeho vystoupení může posloužit tato doslovná pasáž, vyřčená po kritice rozličných "buržoazních a protistranických" názorů: "Někdy člověk, když čte ty projevy, tak doopravdy, to vám řeknu, jsem překvapen mnohými věcmi, jak se na situaci pohlíží. Já mluvím tak, a druhý tak. Já kritizuji to, a druhý to chválí. Kruci, kdo má pravdu? Má on pravdu, nebo já mám pravdu? Znovu se na to podívám a vidím, vždyť přece já mám pravdu a jak může někdo vystoupit a pochválit?" Na samotném zářijovém zasedání, věnovaném hlavně otázkám ideologické věrouky, ještě s Novotným souhlasili téměř všichni členové ústředního výboru, odvahu vzepřít se našla pouze čtveřice F. Vodsloň, V. Slavík, Z. Fierlinger a V. Kadlec. Zato příští měsíc, na říjnovém plénu, již tomu bylo jinak.
 
Slovenská rozbuška
Po úvodním projevu Antonína Novotného bylo další jednání jako obvykle prohlášeno za uzavřené - to znamenalo, že nesměli být přítomni žádní hosté ani novináři - a začala diskuse. Mezi prvními vystoupil Alexander Dubček, tehdejší první tajemník ÚV Komunistické strany Slovenska. Ve svých pamětech z roku 1993 napsal: "Na rozdíl od mnohých výkladů mého projevu, jaké se objevily zejména na Západě, nespustil jsem žádný senzační útok na A. Novotného. Požadoval jsem podstatné změny způsobů, jakými strana řídila záležitosti společnosti, a poukázal jsem na potřebu sebekritického postoje jejího vedení. Dotkl jsem se špatného zacházení se Slovenskem, ale nebyl to hlavní smysl mé řeči. Přesto si však Novotný a jeho spojenci vybrali k protiútoku právě toto téma a zdiskreditovaným způsobem mne obvinili z "buržoazního nacionalismu". (...) Naštěstí mnozí členové ústředního výboru pochopili, že skutečný problém je jinde, a potom, co jsem otevřel Pandořinu skříňku, pustili se přímo do bitky. Toho i následujícího dne jeden řečník za druhým přikládali váhu mé kritice i argumentům a poprvé se vyskytl výraz kumulace funkcí." Dubček skutečně píchnul do vosího hnízda, a i když nikoho nejmenoval, bylo všem jasné, že směr jeho útoku je nepochybný - nejvíce funkcí kumuloval právě Novotný. Byl prvním tajemníkem ÚV KSČ, prezidentem republiky, vrchním velitelem armády a lidových milicí (a k tomu řídil tři důležitá oddělení ÚV KSČ). Nejvíce však "prvního" podráždila Dubčekova kritika necitlivých zásahů ÚV KSČ na Slovensku a též jeho výzva o nutnosti zvýšit pravomoci slovenských stranických i státních orgánů. Nevydržel to a požádal, aby ze sálu odešli nečlenové ÚV a konalo se tajné zasedání. Hovořil na něm pouze on a Dubčekovi vytkl, že podléhá nesprávným názorům, zvláště "úzkým národním zájmům". Jeho slova vystupňovala napětí ve vedení KSČ natolik, že druhý den skončilo zasedání bez závěrů. Vůbec poprvé nebylo přijato usnesení, vycházející z tezí Novotného úvodního projevu. Slovenská otázka tak ve skutečnosti zapůsobila jako rozbuška dalších událostí. (Jistě nebyla rozbuškou jedinou. Zápalný efekt měla třeba i studentská demonstrace 31. října, při níž studenti se svíčkami v rukou volali "chceme světlo", protože jim byl poslední dobou často večer vypínán proud a nemohli se učit. Alexander Dubček nebo i třeba Jiří Hájek ve svých pamětech vzpomínají, jak i tato událost, nemající sama o sobě velký politický význam, pomohla "zahustit" atmosféru v ústředním výboru.)
 
Vypuštěná kočka
Svým vystoupením, ale i svým předchozím chováním vůči Slovensku si Novotný popudil téměř všechny slovenské politiky. Čeští straničtí intelektuálové viděli ve Slovácích své spojence a začali s nimi navazovat užší kontakty, nejednou na konspirativní bázi, aby se to "první" nedověděl. Vcelku se shodli na tom, že Novotný musí z nejvyšší stranické funkce odejít, otázkou zůstávalo, koho vybrat za jeho nástupce. Jak se shodují protagonisté těchto vesměs kuloárních jednání, uvažovalo se především o dvou kandidátech - o Jiřím Hendrychovi (ve vedení KSČ již několik let mužem číslo dva) a Oldřichu Černíkovi. Mezitím dlel Novotný prvních deset listopadových dnů v Sovětském svazu na oslavách Říjnové revoluce a na konferenci komunistických stran. Při návratu domů mu kdesi ve vlaku nastydly ploténky a musel potom v Praze tři týdny ležet. Ale jak už to občas v dějinách bývá, náhoda někdy sehraje závažnou roli. Jako právě tato. Než se totiž "první" zbavil housera, využili nespokojení členové předsednictva i tajemníci a členové ÚV jeho jistou nehybnost k dalšímu seskupování svých řad, a když potom chtěl Novotný 5. prosince provést svůj záměr a exemplárně potrestat Dubčeka za jeho říjnové vystoupení, bylo už pozdě. Novotný před zvláštní "vyšetřující" komisí své názory o údajných Dubčekových nacionalistických postojích neprotlačil. Naopak, členové vedení KSČ v příštích dnech požadovali, aby na zasedání ÚV v prosinci byla projednána "odpovědnost za plnění, resp. neplnění generální linie XIII. sjezdu, včetně problému rozdělení dvou nejvyšších funkcí". To Novotného přimělo k další aktivitě. Neustále lavíroval a hledal spojence mezi kolísavými. Některým nabízel vysoké funkce, jiné zastrašoval. Nakonec si přizval na pomoc i samotného Leonida Brežněva. Ten přiletěl do Prahy tajně v noci 8. prosince a zdržel se jen několik hodin. Chtěl individuálně mluvit s určenou pěticí nejvyšších funkcionářů ve snaze zjistit, co se v jeho gubernii vlastně děje. Jedním z nich byl i Dubček. Z jeho pamětí se však nic konkrétnějšího o hodinovém rozhovoru bez tlumočníka nedovídáme, ale podle Dubčekova vyjádření Brežněv podstatu československé krize nepochopil. "Myslím, že se na to díval jako na zamotané osobní pře mezi vysokými stranickými funkcionáři," uvádí a připomíná, že se Brežněv vyhnul očekávanému setkání s celým předsednictvem. "Čistým výsledkem jeho návštěvy bylo, že prokázal zřejmou neschopnost Novotného podpořit." Z jiného pramene (János Kádár) je ovšem známo, že ve skutečnosti se Brežněv snažil Novotného nenápadně podržet. Krátce po Brežněvově odjezdu začalo rekordní, nejdelší zasedání předsednictva ÚV v celých dějinách KSČ. O jeho dramatičnosti vypovídá několik set stran protokolu a průběh oněch tří dnů nepřetržitých jednání představuje průkazný dokument o mechanismu vládnutí úzké totalitní špičky KSČ. Nerozhodná situace v předsednictvu (5:5) nakonec vedla ke kompromisu: při prosincovém zasedání ÚV nebudeme hovořit o rozporech ve vedení, nebude se řešit rozdělení nejvyšších dvou funkcí a Novotný upustí od obvinění z frakcionářství. Projednáme jenom hospodářskou situaci a činnost vlády. Přesto, jak napsal v pamětech Dubček, "kočka byla definitivně vypuštěna z pytle ven a rozhodnutí muselo padnout na zasedání ústředního výboru KSČ". Možná právě tehdy se také narodila jedna z dobových anekdot o dvojjedinosti funkcí Antonína Novotného: první tajemník ÚV KSČ se prý chce vzdát své funkce, ale prezident republiky s tím nesouhlasí.
 
Nedalo se odmítnout
Již za několik dnů se prokázalo, jak přesně tento vtípek vystihoval skutečnost. Předvánoční zasedání začalo 19. prosince a nejdříve to vypadalo, že bude plněna dohodnutá režie. Zazněl Lenártův dlouhý projev o ekonomické situaci a Novotného vystoupení o novém uspořádání vlády. První tajemník a prezident v jedné osobě si v něm i nasypal popel na hlavu a omluvil se Slovákům za své říjnové vystoupení. Ovšem už první diskutér z pléna nasadil jiný tón. Vyžádal si informaci o šuškaných rozporech v předsednictvu a chtěl znát i důvody a obsah Brežněvovy návštěvy. Další v dotazech pokračovali a hřebík na hlavičku udeřilo hlavně vystoupení ekonoma Oty Šika. Situaci označil jako krizovou a konstatoval, že v existujícím politickém režimu nevládne vláda, ale úzká skupina lidí ve vedení KSČ v čele s prvním tajemníkem - za pomoci stranického aparátu. Měli bychom připravit rozbor současného stavu a program do budoucnosti. S reformou ekonomickou musí souběžně probíhat i reforma politická. Novotný se má vzdát funkce prvního muže ve stranické hierarchii nebo být neprodleně odvolán. Pro odchod Novotného se po Šikovi vyslovovali další a další. V noci z 20. na 21. prosince zasedalo předsednictvo a v jeho průběhu Novotný pod tlakem prohlásil, že dává svou funkci k dispozici. Před rozedněním tuto zvěst oznamoval Štefan Sádovský svým sousedům na pokojích. Ráno však Novotný na radu svých věrných, kteří se domnívali, že atmosféra zasedání se mění v jejich prospěch, svou abdikaci odvolal a všechno začalo znova. Dokonce natolik pookřál, že při pokračujícím jednání vyhrožoval, že na členy předsednictva vyzradí všechno, co ví o jejich korumpování i osobních pletkách. V nepřehledné situaci padl odpoledne návrh zasedání na zhruba 14 dní přerušit a pověřit předsednictvo, aby společně s dvanáctičlennou konzultativní skupinou připravilo pro lednové pokračování jméno kandidáta na nejvyšší funkci. A právě tehdy - na podporu tohoto návrhu - zazněl ve Španělském sále onen proslulý a později tolik ironizovaný výrok Ladislavy Kleňhové-Besserové o pečení vánočního cukroví. Taková žádost se nedala odmítnout.
 
Všemi hlasy
Vánočky a jiné laskominy se nepochybně nakonec všude napekly, klidným však čas vánoční pro mnohé tentokrát nebyl. Oba tábory se snažily získat na svou stranu "mlčící" členy ústředního výboru. Někdy se v literatuře dokonce uvádí, že na podporu Novotného se v kruzích armády připravoval puč, ale dosud se tato hypotéza nepodařila v archívech armády či Ministerstva vnitra ničím konkrétním doložit. A pamětníci se i dnes vyjadřují mlhavě či vyhýbavě. Skutečností zato bylo, že 3. ledna 1968 na obnoveném zasedání Novotný oznámil, že žádného vhodného nástupce místo něho se najít nepodařilo. Stoupenci obou frakcí byli v nastálé diskusi neústupní. Jedni chtěli rozdělení prezidentské a tajemnické funkce odložit, druzí trvali, aby se rozhodlo už na tomto zasedání. Nakonac se opět ujal kompromis: rozdělit funkce hned, ale tak, aby byla zachována prestiž Antonína Novotného. Nechť odstoupí dobrovolně a ÚV poté kladně ohodnotí jeho činnost. On sám ať potom navrhne svého nástupce. Znovu se tedy 4. ledna večer sešlo předsednictvo (z pamětí Dubčeka víme, že Laštovička dostal 4 hlasy, Černík také tolik, Lenárt 6 a Dubček 7) a výsledek předalo konzultativní skupině. Ta prý o tom jednala celou noc. Společně pak ráno navrhly dva kandidáty - Lenárta a Dubčeka. Po další diskusi se na Lenártův návrh přítomní shodli na Alexandrovi Dubčekovi, ačkoli právě o něm se původně vůbec neuvažovalo. V komplikované situaci se ukázal přijatelný pro všechny a všech 166 členů ÚV KSČ pro něj také hlasovalo. O šestačtyřicetiletém rodákovi ze slovenského Uhrovce nevěděla širší veřejnost prakticky nic. Ale už za několik týdnů se stávalo jméno Dubček symbolem opatrné naděje a rostoucího očekávání změn. Jistě, navenek a zvenčí, pro lidi nezasvěcené do vnitřních poměrů KSČ a do jejího politického a ideologického jazyka, to stále ještě vypadalo jako boj dvou skupin o moc. Těm vnímavým už ale brzy některé projevy dokazovaly, že tentokrát půjde o víc.
Miroslav Šiška
Zdroj:Právo
 


Komentáře
Poslední komentář: 25.01.2006  09:44
 Datum
Jméno
Téma
 25.01.  09:44 Jaroslava
 25.01.  08:16 Mirka před volbama