Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme se v kultuře rozšoupli
 
Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, když Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemřel. Určitě uvítáte ještě jeho další doposud nepublikované články z nevydané knížky  "I to se může stát... Aneb nevážně o vážném." 
 Václav Židek
 
Běžel začátek padesátých let, když jsem „ordinoval“ na vojně v Kujebině u útvaru, patřícímu našemu letectvu. Šlo tehdy především o to, aby voják byl bojeschopný a mohl tak ochránit socialistický řád před rejdy prožluklých imperialistů. S tím ovšem souvisel nejen vojenský výcvik, ale i péče o psychiku a tím i kulturu našich ochránců míru.
 
Tato péče se děla v podstatě dvěma způsoby: Z vlastních zdrojů prostřednictvím „masové činnosti“, která využívala individuálních schopností samotných vojáků, ovšem pod pečlivým dozorem politruka. Co kdyby se nám do kultury vloudily rozvratné prvky úpadkové kultury západní! 


Druhý způsob byl realizován návštěvami kina na budovatelské filmy, případně na díla, oslavující hrdinství našich a především sovětských vojáků ve Velké vlastenecké válce. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, a tak se jednou stalo něco nepředvídatelného.

Místní kujebinští ochotníci nastudovali povedenou taškařici italského dramatika Carla Goldoniho (1707-1793) a „načálstvo“ usoudilo, že by návštěva tohoto představení mohla trochu povznést ducha armády. Práce tohoto dramatika se často vyznačují tím, že pán, zpravidla šlechtic, se převlékne za sluhu a naopak, a navštíví nějaký podnik, třeba maškarní ples. Obdobný nápad má samozřejmě i paní se služkou, a tak si posléze záletný šlechtic namlouvá vlastní maskovanou manželku, kterou ovšem nepoznává a joj, to je potom švanda. 

Přesto mají tyto komedie přes propast věků stále svoji životnost pro svůj spád a temperament v ději i dialozích, a výkony již stárnoucího Ladislava Peška v „Poprasku na laguně“ jsou stále ještě v živé paměti.
 
Jít na Goldoniho v Kujebině je ovšem něco jiného, než na stejné představení v Národním divadle. 


Naše intelektuálská světnice s hrdým názvem „Čapajev“ byla auf, a jeden z téměř poloviny osazenstva, kterou tvořili hlavně vystudovaní právníci, poznamenal: „To se zase jednou kulturně rozšoupnem!“

Nadešel den D a armáda plně obsadila místní divadlo, prodchnuté nedočkavým očekáváním. Musím předeslat, že vojsko nebylo zklamáno. Za zmínku stojí již hlavní dvojice protagonistů, hrabě a hraběnka. Hraběte hrál vyčouhlý student, který budil dojem, že se celý život pořádně nenajedl a jenom louskal šváby. Na jevišti připomínal splašenou chmelovou tyčku, která se nějakým nedopatřením vydala na pouť s procesím ke sv. Antoníčkovi v omšelém úboru kajícníků. Zato paní hraběnka! Dobrých devadesát a možno ještě víc kilogramů vykostěné váhy již při vstupu na jeviště způsobila sborové hlasité vydechnutí armády, při čemž se v tom okamžiku zdálo proscénium poloviční.

Její bujné rozměry – to bylo něco nadpozemského. Vnutila se mi představa, že pro gigantické rozměry jejího poprsí nebylo dosud vynalezeno číslo. Přesto ji hrabě něžně miloval, i když si občas jako jednohubku k zakousnutí rád dopřál něco mladšího. Když se obejmuli, vznikl dojem, že vrabec usedl na konev se slabomyslnou představou, že ji plně okupuje.
 
Že při takovém průběhu hry bylo v řadách armády veselo, netřeba připomínat. Zvláště, když hraběnka jen s obtížemi prošla mezi kulisami do zákulisí, a to bez ohledu, jestli šla čelně nebo „na štorc“. Občas bylo zajímavější pozorovat smíchy slzící vojáky než průběh děje, což bylo pro všeobecné veselí dost obtížné, protože dialogům nebylo rozumět.
 
Pan Goldoni si ale na obětavé kujebinské ochotníky vymyslel ještě mnohem náročnější zádrhel. Hraběnka se musela převléknout za mladého chlapce, aby ji hrabě nepoznal. 

Když vstoupila v novém kostýmu na jeviště, sál ztichl. Do kalhot ji snad musela násilím cpát alespoň čtveřice pomocnic a zapnout živůtek muselo být náročné i pro stavební hever. Snad všichni očekávali, že každým okamžikem musí něco někde povolit, sálem jakoby se už nesl zvuk násilně praskajících švů. Z živůtku se dralo ven utiskované poprsí a mnozí vojáci byli připraveni si zakrýt oči, aby v okamžiku, až ten knoflíček povolí, o ně nepřišli. Zato přišel hrabě. Hoch si ovšem zakrýval obličej jakousi maskou do plesu, kterou tvořil kus papundeklu na tyčce. Pomalován byl fantastickými výlevy, které připomínaly rituální kresby papuánců pro obřadní tance.
 
Hrabě ovšem svou manželku nepoznal, ba obdivoval chlapcovo mládí a postavu. Sálem se opět vzmáhalo veselí, protože hraběnku nebylo možno zaměnit s nikým a s ničím, snad s výjimkou bagru v akci. Pohybovala se ale velmi opatrně, určitě a s vědomím, že soudržnost „chlapeckého“ kostýmu je určitě menší, než soudržnost jejího tělesného organismu.
 
Hra se chýlila k vyvrcholení, kdy se podle autora má dát hraběnka poznat. Vlastnímu slovu již téměř nebylo rozumět, jak se hýkající a chechtající se armáda projevovala nahlas. Jasně však byl slyšet výkřik hraběte v okamžiku, kdy se hraběnka odhalila: 
„Proboha, miláčku, proč tísníš tu krásu v takových hadrech??“ A to nás úplně odrovnalo.
 
Soused, který ještě před chvílí se vyjadřoval na adresu hraběte: 
„To musí bejt nějakej blbec!“ se svalil pod sedadlo a už nebyl schopen ani toho chechtání.

Hra se setkala s velkým porozuměním, jenom „načálstvo“ si nebylo úplně jisto, jestli to s tou kulturou nějak nepřehnalo, jestli opravdu takový zážitek posílí naši bojeschopnost. Usnesli jsme se na „Čapajevu“, že dosáhli pravého opaku.

Kdyby ti imperialisté měli jen trochu fištrónu, nebudou zbytečně zbrojit, stačí, když naši armádu pozvou na podobné povyražení. Po takovém zážitku nebude určitě nikdo bojeschopný. Není zkrátka nad mazanou ideologii!
 
Vladimír Kulíček
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 13.01.2017  10:48
 Datum
Jméno
Téma
 13.01.  10:48 ferbl