Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Irák, málem můj osud (5)
 
Žlutá tma
 
Jestliže každý ví, že pod pojmem „bílá tma“ se rozumí pořádně hustá mlha, pak vězte, že žlutou tmou nemyslím nějaký čínský smog, ale něco úplně rozdílného skupenství. Zažili jsme jich v Iráku i v Kuvajtu několik, ale chci se zmínit jen o té mé první a nejhorší zkušenosti s tímto přírodním jevem.
 
Vracel jsem se jednoho červencového dne ze severu, z campu našich geologů, pár kilometrů východně od přehrady Derbendi Khan na řece Diala. Odjížděl jsem hned po obědě a před sebou měl přes 230 km při 38˚C venku a o 16 stupňů méně v klimatizovaném voze. Když prašnou cestu vystřídala asfaltová silnice, nasadil jsem na tachu osmdesátku a zapnul radio.
 
Asfaltovaná silnice ubíhala pod Toyotou dozadu poklidně a spořádaně a z  palubní desky se linuly populární světové hity s občasným prohlášením, že jsem… listening the FM service of Radio Kuwait. Cítil jsem se fajn, těšil se na sprchu a dobrou večeři a pod těmito příjemnými myšlenkami jsem se k některým známým melodiím s chutí připojil. Zpívám rád, ale moje Lenka, ač sama také hezky zpívá, nazývá můj tenor kníkáním. Nu, nebyla se mnou, a tak aby to neznělo jako kníkání, ale junácký zpěv starých Čechů, jak je znal svět, přidal jsem na decibelech, že se rozdrnčela i okna.
 
Když jsem v Jalawle přejížděl společný silniční a železniční most a měl za sebou už přes polovinu cesty, všiml jsem si na západním obzoru tmavého pruhu. Že by déšť? A v tuto dobu? A i kdyby, tak mne už nestihne, do té doby už budu doma, pomyslel jsem si a pustil to z hlavy. Jenže jaksi podvědomě jsem přece jen zrychlil a, jak se později ukázalo, učinil jsem dobře.
 
Asi po čtyřiceti minutách, když už se na obzoru objevily obrysy Bakuby, hudba zmlkla a vystřídaly ji regionální zprávy. Vypnul jsem přijímač a přitom si znovu všiml po pravé straně temného, světležlutého a při zemi až téměř černého mraku táhnoucího se od jihozápadu až na sever, odkud jsem přijel. Tentokrát už byl ale nějak moc blízko. V první chvíli jsem si pomyslel, že tomu neuniknu a zažiji první, patrně opravdu přívalový liják, možná i s kroupami velikosti vajec a popadl mne strach o okna a střechu úplně nového auta. Jenže vzápětí mi to došlo: kamaráde, to nebude déšť, teď zažiješ svou první  prachovku. Šlápl jsem na plyn, proletěl bleskem těch pár kilometrů, sjel ze silnice k dvoumetrové hliněné zdi pomerančového sadu, vypnul motor a čekal.
 
A znovu jsem se rozhodl správně, protože neuplynulo ani pět minut a byla tady. Nehlučně, bez hvizdu větru, bez hromů a blesků, a tím děsivěji. Připomínalo to dým zpočátku ještě průhledný, jenž se ale náhle změnil ve žlutou tmu po chvíli tak tmavou, že jsem musel ve voze rozsvítit. Byl to v uzavřeném prostoru a vražedném vedru velice skličující pocit z neznámého jevu doprovázeného šumem, jak prach a zrnka písku bičovala plech auta. Nastartovat a zapnout klimatizaci jsem se neodvážil jednak proto, že nádrž už byla téměř prázdná, a ze strachu, co by udělal ten jemný prášek ve vzduchovém filtru motoru. Svlékl jsem alespoň košili s tričkem a věděl, že se budu v té plechové konzervě koupat ve vlastní šťávě až do konce (bouře, samozřejmě, že bych se tam uvařil k smrti, jsem přece jen nepředpokládal).

 
 
Trpěl jsem v tom pekelném vedru téměř dvě hodiny, než se viditelnost zlepšila natolik, že jsem se odvážil na silnici a ujet opatrně ještě posledních asi čtyřicet kilometrů k bagdádským branám (jen obrazným, žádné tam nejsou a, pokud vím, ani nikdy nebyly).
 
Po cestě jsem minul bezmála tucet vraků s jejich rozčilenými a divoce gestikulujícími řidiči, snažícími  se očividně svést vinu jeden na druhého. Je totiž známo, že pro místní policii platí za viníka vždy ten, kdo má nabouraný předek auta. Výjimku tvoří různí papaláši a vojáci, kteří nejsou vinni nikdy a cizinci, kteří naopak vždycky.
 
Vrata našeho domu mi s úlevou a radostí otvírala starostlivá Lenička, která se už hrozila vidiny, že jsem se někde přizabil a ona bude přes noc v domě sama. Uvnitř jsem užasl nad vrstvou prachu usazeného všude, na čem oko spočinulo.
 
“A to jsem luxovala a stírala už dvakrát“, ujišťovala mne moje hospodyňka, „a za půl hodinu to už nebylo poznat, ač to naplnilo dva sáčky vysavače a obarvilo na žluto čtyři kbelíky vody!“
 
Než byla připravena večeře, stačil jsem vyluxovat potřetí alespoň v hale a ložnici a smýt pod sprchou své spařené tělo. Když jsme snědli pečené kuře s pomfrity a Lenčin speciální čokoládový moučník, došlo i na láhev Châteauneuf-du-Pape, při níž jsem ženě vylíčil svůj nepříjemný zážitek a pověděl, co vím o těchto přírodních úkazech ještě z přípravky na tuto iráckou misi.
 
Jsou to písečné bouře v zemích s pouštními oblastmi od Číny a Mongolska, přes Blízký Východ a Afriku až po Austrálii, dosti běžné. Žádné hromy a  blesky, jak to známe domova, se při nich ale nejeví. Vhodnějším názvem je „prachová bouře“, hovorově „prachovka“. Vzniká v důsledku horkých vzduchových proudů dostatečně silných, aby z písečných plání zvedly jejich nejjemnější vrstvu do výše mnoha set metrů a přestěhovaly ji o desítky i stovky kilometrů dál, trousíce při tom svůj náklad jako z děravého pytle po celé cestě. Někdy sebere vichřice svůj náklad až v Africe a to je pak tma červená, ještě více skličující.
 
Je to vlastně obrovský, ve svém celém objemu mnohatunový mrak směsi horkého vzduchu a prachu o konsistenci pudru na dámská líčka, či dětského zásypu, a měrné hmotnosti jen několika gramů na kubický metr. Tak lehkého, že se celou dobu letu vydrží vznášet a svým po zemi taženým šosem ještě pokrývat zemi, stromy, auta, domy a dusit všechno živé pod sebou. A všude budit vztek, pláč a skřípění zubů. A to obrazně i skutečně.
 
Ignoruje veškerá těsnění oken dveří a nádob a bez odporu proniká spárami, škvírkami, póry a otvory o nanorozměrech, natož pak do očí, uší a ústních, nosních a jiných tělních otvorů. Úklid po ní ale připomíná sisyfovskou práci, protože prach víří ve vzduchu a znovu a znovu na vše usedá.
 
Nakonec poznala tři „prachovky“ i moje žena, ale již žádnou tak hororovou, jako já. A byl jsem tomu rád, protože jako zážitky k poučení dětí ve škole jí to postačilo. Nechtěl jsem, aby nabývala zkušeností tak traumatizujícím způsobem. Dost na tom, že jí škodily vysoké teploty a přesto je snášela a vydržela stát věrně se mnou, abych nebyl v daleké zemi tak sám.
 
Luděk Ťopka 

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 24.07.2016  21:45
 Datum
Jméno
Téma
 24.07.  21:45 Luděk
 24.07.  09:49 frerbl
 23.07.  19:13 Von
 23.07.  10:10 LenkaP