Znáte ten pocit, znáte to, když se cítíte tak unavení, že se vám nepřestávají klížit oči, a přesto nemůžete usnout?
To znám moc dobře.
Vidíš ji? Vidíš ji, Hani? Všechny ty hvězdy září jenom tobě! A já je pro tebe všechny získám!
Většinou se mi to stává bezdůvodně, hlavou plynou nepopsatelné myšlenky o všech lidech, co znám, a ty mi nedají spát. Dnes jsem si však jistá, že znám ten důvod, proč ležím v posteli a spánek, který bych si tolik přála, a s ním spjaté sny nepřicházejí…
Adriane, ne! Nechoď ven z domu!
Můj příběh mi nedá spát. Ta stať, nejdůležitější a tolik bolestná část mého mladého života. Pořád se k tomu osudnému březnovému večeru vracím.
Snesu ti je k nohám všechny! Všechny! A pak…
Ticho. Ticho a uplakané oči.
Tak krásné. Tak hluboké. Dokonalé, šedé oči, výrazný a přesto rovný nos a rudé rty ve štíhlém obličeji, který lemovaly rozcuchané prameny jeho dlouhých havraních vlasů.
“Já jsem Adrian,“ řekl tehdy, trochu jako prosťáček, zato s patrnou upřímností a bez okolků. „A ty?“
„Hana,“ vykoktala jsem a znovu, snad po sté si ho prohlédla. Byl tak hezký.
A vyzařovalo z něj cosi tajemného, možná to znáte i vy, něco, čím jsem byla natolik fascinována, že jsem každý březnový den ráda strávila v Adrianově milé společnosti. Dozvěděla jsem se o něm, že je z židovské rodiny a až bude starší, půjde studovat vesmír, jako jeho otec, velmi vzdělaný badatel. Pokaždé jsem byla nesmírně nadšená, když jsme spolu pozorovali temně modrou noční oblohu a Adrian mi vyprávěl o hvězdách, Slunci, Měsíci a o všem, co mi vždy připadalo neuvěřitelně vzdálené, nedosažitelné. Avšak s ním jsem měla celičký svět ve své dlani, tak blízko, že jsem se ho mohla dotýkat…
Naposledy se dotkl její ruky.
Naposledy.
Adrian se se svou matkou už nikdy nesetkal.
Tu noc, co byli jeho rodiče odvezeni špinavým německým vlakem do neurčených míst, kde měli pracovat na polích, mě probudilo cinknutí malého kamínku na okno mého pokoje. Vyděsila jsem se, když jsem v zahradě uviděla udýchaného a o pomoc prosícího Adriana. Vyběhla jsem ven a oba jsme se schovali ve staré kůlně mého dědečka. Tam mi Adrian všechno pověděl. Jak si přišli pro jeho rodiče, ale on stačil utéci a pak se schovat v zahradách poblíž zámku. Přesvědčovala jsem ho, že všechno bude zase dobré, že se se svými rodiči určitě znovu setká, ale už tehdy mi běhal po zádech takový nepříjemný mráz, jako bych tušila, že to, co jsem mu říkala, byla jen smutná a naivní lež. Vroucně jsem ho objala. Po několika okamžicích jsem Adriana zamkla v dědově kůlně, kterou přijal coby útočiště do doby, kdy se jeho rodiče vrátí zpátky z Německa.
Klíč v zámku od kůlny bodavě cvakl. Snad ještě nikdy mi nebylo nikoho tolik líto, jako tenkrát Adriho. Nikdo o něm nebude moci vědět. Nikdo neví…o té lítosti.
Co je to vlastně lítost? Kam vůbec tenhle cit slabosti patří, do lidských ctností či naopak? Je-li to dobrý pocit, proč mě tehdy tolik pálily oči a v ústech se mi rozplývaly hořké slzy při pohledu do Adrianovy tváře?
„Tolik bych chtěl ke hvězdám,“ zašeptal do tiché noci. Nebo alespoň na chvíli opustit váš pohostinný dům a znovu se proběhnout v ulicích…“
„Já vím,“řekla jsem tiše a objala ho.
„Jsi tak krásná,“ řekl mi. ,,Jako ty hvězdy na obloze.“ Pak mě pohladil po vlasech a řekl:
,,Věř ve své sny,Haničko. Sny jsou to nejdůležitější, co máš. Když ti všechno vezmou jako mně, nikdy, nikdy ti nevezmou tvoje sny a hvězdné nebe nad tebou. Já tomu věřím, Hani. Tahle víra je teď to jediné, co mě drží v bdělosti, víš? Víra ve sny a to, že tě miluji.“
Beznadějně jsem se rozplakala a zabořila svůj obličej do jeho náruče.
,,Proč? Proč říkáš takovéhle věci?“ nechápala jsem a nepřestala polykat své stále trpčí a trpčí slzy.
,,Budeme pořád spolu,“ šeptal, jako by ani nevnímal můj pláč. ,,Přísahám ti, že tě budu ochraňovat, jako bys byla sama Jitřenka!“
,,Jitřenka?“ zmohla jsem se na jediné slůvko. Polkla jsem.
,,Vidíš ji? Vidíš ji,Hani? Všechny ty hvězdy září jenom tobě! A já je pro tebe všechny získám!“ Pak se jako smyslů zbavený zvedl z lavičky, na které jsme seděli, a prudce otevřel malou branku, za kterou nacházely noční Pardubice, tiše spící v předstíraném klidu a míru. Na začátku ničivé války.
,,Adriane, ne! Nechoď ven z domu!“ zakřičela jsem. Adrian vyběhl na ulici. Pak roztáhl ruce a zavolal vzhůru k nebi: ,,Snesu ti je k nohám všechny! Všechny! A pak…“
„Adriane, ne!!!“
Křik. Výstřel. Bolest.
Ozbrojený vůz mizí v temnotě. A pak jen ticho…Tichý pláč.
Tak skončil náš příběh. Můj a Adrianův. Jeho rodiče se po válce z koncentračního tábora už nevrátili.
Adriana jsme spolu s farářem z Bartolomějského kostela pohřbili na malém židovském hřbitově v Pardubicích. Tolik jsem tehdy plakala…Celou tu dobu mě táta jen tiše pozoroval a pak ke mně jen přistoupil, objal mě a řekl: ,,Jen plač, dcerko! Plač! Protože my tím pláčem zvítězíme!“ Pak se rozplakal taky.
Nechci vás překvapit pochmurným koncem a nedat vám naději na lepší… Jen mi na konci tohoto příběhu, kdy jsem si znovu a znovu vybavila každičký střípek toho, co se událo, nějak docházejí slova… Můžete si ho zkusit domyslet… Vysnít. Jen pár vět na úplný závěr.