Zastavení s vzácným hostem
Hlavnice je malá obyčejná obec s pětistyšedesáti obyvateli, usazená na mírném kopečku kousek od silnice spojující Opavu s Olomoucí. Opravdu docela obyčejná vesnice. Jen se může chlubit tím, že se tam narodil hudební skladatel a pedagog Josef Schreiber, který má kromě pamětní desky na rodném domě i bustu v domě kulturním. Přibyla tam busta další, spisovatele A. C. Nora, který se sice narodil v Kylešovicích, ale dětství a mládí prožil v Hlavnici a právě tato malá vesnice byla místem děje v románu Bürkental, který autora už v jeho mladém věku dvacetidvou let proslavil. Bylo to v roce 1925 a když se tehdejší obyvatelé v románu poznali, rozbíjeli tatínkovi Kavanovi okna tak dlouho, až je přestal zasklívat.
Co minulost napáchala, dávno odnesl čas, zato současnost je jiná a nynější občané Hlavnice jsou na to, že je jejich vesnička spojená se jménem A. C. Nora (vl. jménem Josef Kavan) tolik hrdí, že v roce 1994 vyhlásili a už od roku 1995 pořádají celostátní soutěž pro začínající autory pod názvem „Hlavnice A. C. Nora“. Vyhodnocení a vyhlášení nového ročníku se koná vždy u příležitosti narozenin spisovatelových.
„Hlavnice A. C. Nora“ , kterou jsem navštívila, byla opravdu slavnostní a s láskou připravena nezdolnými organizátory soutěže. Ve Slezskému muzeu v Opavě se četly ukázky ze soutěžních prací autorů a křtila se monografie Jiřího Urbance - Čtení o A. C. Norovi. Slavnost ve vesnici provázel průvod s mažoretkami a dechovkou, který šel celou vesnicí na Hůrku až k domu, kde žil A. C. Nor. Po položení kytic za doprovodu pěveckého sboru, byly proneseny projevy a potom v Kulturním domě odhalena busta a pokřtěna kniha Bürkental.
No a v sobotu se v kulturním domě opět sešli „baťůžkáři“, mladí autoři, kteří dorazili do vesnice, do níž jezdí autobus sporadicky, někteří z nich se ubytovali na zahradách ve stanu, aby čekali, kdo z nich se octne mezi těmi, jejichž jména se ocitnou v Almanachu, který Hlavnice A. C. Nora každý rok vydává. A samozřejmě také na to, kdo z nich literární soutěž vyhraje. Jednou vítězkou byla Vendula Hubáčková, její vítězná próza se jmenovala „Karkulka nemluvila pravdu.“
Každý rok se sjíždějí do Hlavnice nejen ti, kteří soutěží a vyhrávají, ale také ti, kteří soutěž vymysleli, a ti, kterým byl A. C. Nor nejbližší – Norova rodina. Na ročník, kde jsem byla přítomna Norův syn Jiří přivezl z Toronta - Oakwille celou rodinu, dceru Danielu, dceru Evu i s manželem, a syna s pravnukem Adamem, tím, který podědil krásné černé oči po své prababičce Elišce Norové. I ta, přes svůj vysoký věk navštívila „Hlavnici A. C. Nora“ mnohokrát.
Elišku Norovou jsem oslovila v místnosti, v níž byla výstava. U stolu, na němž byly fotografie rodičů spisovatelových, drobnosti z jeho psacího stolu, kamery a různé věci, které byly blízké jemu i jeho ženě. Moje první otázka byla zcela obligátní.
Paní Norová, proč jste přijela právě do Hlavnice?
Tady se už řadu let pořádá soutěž pro mladé adepty literatury „Hlavnice A. C. Nora a já jsem šťastná, že jsem ve svém vysokém věku mohla do Hlavnice přijet.“
Nejen váš manžel, ale i Vy sem patříte, protože jste se narodila v Opavě, navštěvovala jste tamní gymnazium. A. C. Nor, prožil dětství a mládí také v Opavě, jak jste se seznámili?
„No, přece v Opavě! Já jsem tam chodila do školy a Jednou byly velké oslavy – odhalení pamětní desky prvnímu řediteli gymnázia Vincenci Praskovi a tam jsme se viděli po prvé. A. C. Nor už byl tenkrát slavný spisovatel a na oslavách byl jako host. Na druhý den jsme šly se spolužačkou ze školy domů. Vždycky jsme chodívaly parkem, ale ten den jsme šly, už nevím proč, po hlavní ulici a střetly jsme se s A. C. Norem. On nás rovnou oslovil: „Která ze slečen půjde se mnou odpoledne na rande?“ Já jsem se odvážně přihlásila, přestože jsem měla mít hodinu klavíru. Doma jsem vzala noty a místo k paní profesorce, šla jsem na svou první schůzku. A se spisovatelem! Tak to začalo a potom, potom jsme si dlouho psali, až jsme se v roce 1937 vzali. A žili jsme spolu přes všechny radosti a hlavně strasti skoro 50 let. Zlaté svatby se manžel nedožil, zemřel rok před ní, a vychovali jsme dvě děti – Jirku, který je úspěšným podnikatelem v Kanadě a Danielu, která se mnou a se svojí rodinou žije v domě na Spořilově. Mimochodem, ten dům manžel koupil a nechal ho přestavět.“
Vrátíme se k vašemu seznámení – jaké bylo? A bylo zdvořilé?
„Opravdu bylo velmi zdvořilé, tenkrát ani jiné nemohlo být. Málo jsme se viděli, on někdy za mnou přijel do Opavy na nějaký den, ale abych já mohla jet za ním do Prahy, to bylo vyloučeno. To by mě rodiče vůbec nepustili.“
Jednou jste mi povídala, že jste si s manželem celé spolužití vykali! K tomu jste se rozhodli hned na začátku známosti??
„Já vlastně ani nevím. Vykal mi, já jsem mu vykala také a snad jsme si ani nikdy neuvědomili, proč bychom si měli tykat! Myslím, že jsem jednou manželovi říkala, proč my dva si vykáme? A on mi odpověděl – víš, to je proto, abych někdy nepoužil špatnou nadávku proti tobě – ono se špatně říká třeba „vy vole!“
Nor k vám byl zdvořilý po celý život?
Paní Norová odpověděla trochu rozpačitě, možná s pomyšlením na úsloví „není kostelíčka bez kázáníčka“.
„No, dá se to tak říct.“
Tak jenom potvrdila, že život s umělcem, ať je to malíř, hudebník, či spisovatel není procházka růžovým sadem, to není snadné žití.
„Rozhodně to není tak jednoduché, jak by si to někdo představoval. Bylo to složitější o to, že manžel se snažil v prvé řadě velmi pečlivě zajistit rodinu. Přece jenom jsme měli dvě děti, já jsem se o ně starala, měli jsme domek na Spořilově, (chtěli nás z něj i vystěhovat!) z počátku chalupu v Albeřicích – než nás o ni zčásti připravili. Měl v životě mnoho překážek. A tvrdých. Od roku 1948 to bylo velmi zlé. Byl i zavřený, pracoval jako dělník a to byly zlé doby“
Jak jste se s dětmi živila, když se o vás starat nemohl?
„Manžel vydal několik knih a za ně byly vždycky větší peníze a ty se dávaly na účet a byly jenom na živobytí.“
Vyžadoval klid k práci?
„Dokud byla děcka malá, tak nikdy neprotestoval, když zlobila. Jinak chtěl mít k práci klid, to je pochopitelné. Byl totiž neúnavný. Z počátku psal rukou, až později na psacím stroji. To si k němu ráno sedl a psal až do večera. Když pracoval jako dělník v Drupolu a později v technickém nakladatelství, začínal psát hned po příchodu domů. Ještě si vzpomínám, že v Drupolu měl nějaké úrazy a byl přesvědčen, že mu byly způsobeny schválně. To víte, byl na indexu!“
A kdy se rozzlobil?
„Byl velice přísný na děti a samozřejmě, že byl i od rány, ale já si myslím, že přísnost k výchově dětí patří. Navíc byl svým životem dětem opravdu vzorem. Byl manuálně zdatný, to všechno si nesl svým původem ze zdejší vesnice, v níž žil až do odchodu na vysokou školu. Ryl zahradu, kosil trávu kosou, dokud jsme se nezmohli na nějaký ten stroj, staral se o nás přesto, že neměl ty nejlepší podmínky. Rodina – to byla pro něj jistota a snažil se nás vždycky slušně uživit. Byl to velice poctivý člověk a nedostal od života nic zadarmo.“
Paní Norová, my si tady povídáme bez Vašeho manžela, co by říkal, kdyby se ocitl mezi námi?
„Víte, tady v té malé vesnici udělali něco, nač já bych ani v těch nejtajnějších snech nepomyslela, nikdy bych to nečekala a manžel, jestli se na nás někde dívá, tak musí být tím nejšťastnějším nebešťanem. To mu nikdy v životě nenapadlo, že ho po smrti čeká tak veliká pocta v místě, kde prožil své mládí. Kdyby se mohl posadit tady mezi nás a viděl by ty mladé lidi, kteří se sem sjíždějí s batůžky na zádech z celé republiky, četl by ty jejichž první pokusy jsou otištěny v Almanachu, který vydává jeho skoro rodná vesnice, viděl by, že už se zde scházejí po mnoho let, já si myslím, že by byl velmi spokojen. Protože to je pokračování jeho celoživotní snahy a úsilí. Samozřejmě, že první se projevilo v dětech, ve vnucích. Ale tohle, co se děje v Hlavnici, má všeobecnou platnost a i já jsem šťastná, že se to koná.
Tak, jak by to štěstím naplnilo mého muže, spisovatele A. C. Nora, tak nevýslovně a plně je to i ve mně. A děkuji, děkuji tomu, že tato myšlenka zde v Hlavnici v roce 1994 u příležitosti besedy o knize pamětí mého muže „Život nebyl sen“ vznikla, ale hlavně, že je každý rok tak hluboce a beze zbytku naplňována. Děkuji všem a jsem opravdu šťastná.“
S manželkou spisovatele A. C. Nora Eliškou Norovou, si v Hlavnici povídala Hana Juračáková
Vyhlášení celostátní soutěže Hlavnice A.C.Nora 2005
Sdružení Hlavnice A. C. Nora Vás srdečně zve k účasti na vyhlášení letošního ukončení soutěžního ročníku Hlavnice A. C. Nora 2005. Program, na který Vás zveme, je připraven následovně:
Literární večer
ve spolupráci s Památníkem Petra Bezruče.
V pásmu večera budou čteny vybrané ukázky ze soutěžních prací soutěže.
Den konání: Pátek 16. září 2005
Místo konání: Opava, Památník Petra Bezruče, Ostrožná ulice
Zahájení: 18 hodin
Hlavnice A. C. Nora 2005
Vyhlášení vítězů soutěžního ročníku celostátní soutěže prózy
Den konání: Sobota 17. září 2005
Místo konání: Kulturní dům Hlavnice
Zahájení ve 14 hodin