Panenky
Povídka z knihy - Odrobinky
Prohlížím si celý sklad panenek, kterým vládne moje vnučka Zuzanka. Na poličkách sedí naparáděné Barbíny beze stopy rasové nenávisti vedle černošky, která přicestovala přes oceán. Některé jsou ušmudlané, ale nic si nezadají s atraktivními toaletami těch umělých slečen. Panenek je požehnaně, přesto znám vnuččinu touhu po Barbíně sportovkyni, jejíž klouby jsou tak ohebné, že svedou každý cvik. Jedna z panenek tak ohebná není a přesto se jmenuje Atletka.
Koupila jsem ji ještě v časech, kdy zboží tohoto druhu ještě tak mnoho nebylo a dostala jsem ji jako „podpultovku“ v Karlových varech. Měla jsem ji připravenou na Zuzančiny dvouleté narozeniny. Krabice čekala na skříni.
Rodiče odjeli na čtrnáctidenní dovolenou a já jsem se starala o Zuzanku. Prožívaly jsme to v pohodě, ale den před příjezdem rodičů onemocněla. Vysoké teploty a jinak žádné příznaky lékařka nenašla. Jen velký smutek byl v očích malého děvčátka. Už jsem si nevěděla rady, když můj pohled zabloudil na skříň, kde ležela krabice s panenkou. Rozhodla jsem se nečekat na narozeniny a panenku jsem položila Zuzance do náruče. V tu ránu bylo po nemoci. Panenka hned dostala jméno Atletka a má mezi tím družstvem panenek čestné místo.
Panenka patří ke každé holčičce, protože je předzvěstí jejího budoucího poslání.
Když jsem se narodila já, moje starší sestry si už s panenkami nehrály, protože byl mezi námi velký věkový rozdíl. Jen z vyprávění vím, že jsem měla nějakou velkou pannu a usnula jsem s ní v dešti. Nerozmokla jsem se já, ale odnesla to panna.
Celé dětství jsem toužila po panence. Každou neděli po mši svaté jsem táhla maminku do podloubí, kde měl království hraček Leidolf. Tam bylo panenek a jakých! Já s nosem přitlačeným na sklo, jsem viděla jenom jednu z nich, krásnou blondýnku. Asi jsem ji moc a moc chtěla, že se někde našly peníze a já jsem jednoho dne měla tu krasavici v růžových šatech v náručí. Byla samozřejmě hadrová s hlavou z papundeklu, ale pro mě to byla ta nejkrásnější panenka na světě.
V čase, kdy už jsem rozum brala, stala se mým snem panenka z tvrdého kaučuku. Na takovou panenku jsem toužila ušít šatičky, ale na ni opravdu nebyly peníze. Tatínek se však slitoval a při příležitosti mých planých neštovic mě potěšil malinkou panenkou, jenže z kaučuku měkkého. Moc mě potěšila, ale velmi brzy vzala za své.
Jednou se mi podařilo přesvědčit spolužačku, aby mi takovou panenku půjčila. Chyběla jí, chudince, polovina hlavy, protože někde ztratila vlasy, byla také dost malinká, z tvrdého kaučuku, ale šít se na ni dalo. Jak já jsem pilně pracovala! Jenže právě v té době můj nejmladší bratr ještě žádný rozum nepobral a nestřeženém okamžiku panenku rozkousal. To byla hrůza!! Nemohla jsem se k takové pohaně panenky přiznat, s pláčem jsem spolužačce namluvila, že jsem panenku ztratila. Pro ni na štěstí nebyla tak vzácná.
Moje touha po panence z tvrdého kaučuku se nikdy nesplnila. Dětství mé dcery už poznamenaly umělé hmoty, panenky přestaly být vzácností. Jen na šití nebylo tolik času. Za to vnuččiny panenky mají bezpočet svetříčků, sukýnek a toalet. Dokonce jsem jednou na její přání do hluboké noci pletla kamizolku zelenou.
Hana Juračáková