Houbaření s opravdovým znalcem
Býval jsem houbař, průměrný, až podprůměrný. Měl bych to upřesnit, studoval jsem ty podivuhodné výtvory přírody, měl jsem o nich docela slušný přehled, o jedlých, nejedlých, jedovatých, o jejich charakteristických znacích, ale najít je obvykle musel někdo jiný, já jsem fungoval jako slušně informovaný konzultant. Ne, že bych něco nenašel, ale když můj úlovek se pohyboval tak kolem desítky kusů těch opravdu zajímavých, moje žena jich měla pět a dvacet, dcera šedesát. Nedivte se, že jsem zatoužil najít jednou za život skutečně pozoruhodný úlovek, zdálo se, že jsem se přece dočkal…Jak to dopadlo, chtěl bych vám povyprávět.
Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát… Takto začíná Michal Tučný jednu ze svých písní a jeho větu jsem si vypůjčil, abych doložil pravdivost svého malého vyprávění o houbách a houbaření. Odehrál se před desetiletími na dně pozdější Dalešické přehrady, pravda, v době, kdy ještě nebyla ani postavena, tím méně zatopená. Jako na moha jiných místech, i u Kozlan bylo nádherné hluboké údolí, z jedné strany lemované strmými skálami, ze strany druhé docela přístupným lesem, mezi nimi se vinula krásná malebná říčka, která do jinak těsného údolí přilákala spoustu chatařů i táborníků. Pro představu ji doložím fotografií toho krásného údolí, které je připomíná.
Podobné scenérie lemovaly řeku Jihlavku před rokem 1970 (foto: machacek65)
I my jsme se tam jedno léto octli na chatě našich příbuzných a sdíleli s nimi tu nádheru, i nevšední zážitky, kterou představovalo houbaření. Bruno, náš hostitel, byl houbař vyhlášený, vždy věděl, kdy rostou a hlavně kde rostou, i ve dnech našeho pobytu tu a tam zmizel v lese a vracel se s plným košíkem hub. Zásadně sám, asi nechtěl být rušen. Nicméně mi slíbil, že i mne jednou vezme na výpravu, na kterou určitě nezapomenu, kde o ty nádherné exempláře zrovna zakopáváš a nevíš který sebrat dříve, který později.
Jednoho dne jsme skutečně vyrazili, bylo sice po letní bouřce, všude mokro, říčka přetékala, nicméně o několik set metrů proti toku u jedné z chatových osad jsme ji bez problémů přebrodili. Nebyl to dobrý den, nedařilo se. Bruno dělal, co mohl, vedl mě na jedno osvědčené místo za druhým, pečlivě jsme je prohledali a nenašli nic, jen nějaké napůl sežrané suchohřiby a babky, muchomůrku…A tak jsme se rozhodli k návratu.
„Kolem těch chat nemůžeme, vysmáli by se nám,“ rozhodl zkušený lovec hub, přebrodíme až u naší chaty. Drobný problém: ve vytipovaném místě se valil prudký proud, hadina se zvedla bezmála o dva metry – ale co to je pro dva zkušené plavce a vodáky. Svlékli jsme se do trenek, své saky-paky sbalili do úhledného uzlu… První vyrazil Bruno, svůj uzlík drže vysoko nad hlavou. Něco jsme přece jen nedomysleli, po chvilce zdárného postupu zakopl o nějaký kámen vyčnívající ze dna a už se vezl, proud vesele unášel jeho i jeho uzlík. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než se mu ze srdce zasmát. Nesmál jsem se dlouho, potkal mě zcela stejný osud. Voda byla příjemná, hravá, nebylo mi v ní nijak zle, až na ty svršky dokonale promáchané v hravém, ale dravém proudu.
Dva neplánované hastrmany, z nichž bohatě crčela voda, na břehu vítaly, no jak se to vezme, nevítaly, pouze svým způsobem vzaly na vědomí naše manželky. Padlo mnoho nelichotivých poznámek; zajímavé, naše vykoupání jim vadilo podstatně více, než nám, vždyť konec konců se vůbec nic nestalo, sluníčko naše šatstvo i obutí rychle usušilo. Holt, ani výborný houbař nemusí mít pokaždé svůj den.
Takto nějak vypadaly obvyklé Brunovy úlovky (foto: Táňa Lenczová)
Nicméně zlé jazyky vzápětí tvrdily, ne, že nerostly, že to bylo úplně jinak. Bruno, jako mnoho jiných špičkových houbařů prý ještě nikdy nikomu neukázal svá loviště, proč bych byl měl být já výjimkou? Jak to bylo doopravdy, už se nedovíme, své vášni se už dávno věnuje kdesi na nebeských pláních. Jisté je, že svoji reputaci napravil hned na druhý den, ze své osamělé výpravy přinesl ohromný košík nádherných praváků. Prý jen měl větší štěstí, asi narostly přes noc, mě už nechtěl vystavit riziku dalšího neúspěchu.
Další články autora: