Vstupuješ do země
promlouvající lávy
barvami i tvary
kde skrývají se snad
i skřítkové...
Island je jedním z nejzajímavějších ostrovů naší planety, výstižně nazývaný ostrovem ohně a ledu, protože se tu nacházejí tři ledovce a činné sopky, některé dokonce i přímo pod ledovci.
Island má rozlohu téměř 103 000 km čtverečních a nachází se na rozhraní euroasijské a severoamerické litosférické desky (na tzv. středoatlantském oceánském hřbetu). Aktivní vulkanismus se tu projevuje ve všech formách - erupcích vulkánů, gejzíry, horkými prameny a fumarolami, vyvěrajícími z puklin země. Geotermální energie ostrova je velká - horké páry a prameny jsou využívány k vytápění bytů a skleníků - ve sklenících jsou dokonce pěstovány i banány. Geotermální energie pohání i elektrárnu. Island patří k ekologicky nejčistším zemím na světě.
Povrch Islandu je modelován hlavně sopečnou činností a částečně také ledovcem a samozřejmě i erozí. Hlavní horninou Islandu je zásaditý tmavý čedič, obsahující menší množství oxidu křemičitého - do 50 %, ale najdeme zde v menší míře i neutrální a mírně kyselejší andezity a kyselý, světlý ryolit, obsahující až 65 % SiO2. Zajímavostí jsou i skály tvořené sopečným sklem - obsidiánem.
Čedičové lávy jsou řídké a vytvářejí rozsáhlá lávová pole, příkrovy, často se vylévají do řek, jezer i oceánu. Když utuhnou, vytvářejí na mnohých místech nádherné a jedinečné útvary, například provazce (láva pahoehoe) a nechybí ani kamenné varhany. Krajina není pochmurná, i lávy jsou zajímavě zbarvené. Čerstvé bývají téměř černé, ale zvětralé dostávají nejrůznější odstíny (například červené až nafialovělé oxidací železa, případně manganu), na zvětralých lávách se uchytávají lišejníky různých barev.
Na Islandu nás zaujmou i četné vodopády. I přes svoji zeměpisnou polohu (severním okrajem se dotýká severního polárního kruhu) a drsnější klimatické podmínky nás Island překvapí druhovým bohatstvím květeny díky vulkanickému podkladu, bohatému na minerály.
Pásmo aktivních sopek se táhne podél rozhraní obou pevninských desek od severovýchodu k jihozápadu. Tyto desky se od sebe vzdalují - za rok přibližně o l cm, takže Island se rozšiřuje. Příčinou je pronikající magma, které desky odtlačuje od sebe. Na Islandu se nacházejí kuželovité stratovulkány, vyvrhující popel i lávu, štítové sopky s velmi mírnými svahy, po nichž se řídká láva volně rozlévá, trhliny a
kaldery (calderas- kotel) - tj. mělké široké krátery, které jsou často zaplněné jezery.
Vzhledem k tomu, že Island je málo zalidněný, nedochází při erupcích vulkánů k větším katastrofám a obětem na životech (výjimkou byly dodatečné následky výbuchu Laki v roce 1783, k němuž se ještě vrátím). Ani občasná zemětřesení, k nimž dochází, nemívají ničivé účinky, jsou slabší a většinou bývají předzvěstí probuzení některého vulkánu.
Nejznámější sopkou, o níž jsme se učili ve škole, je HEKLA s nadmořskou výškou 1491 m, která vyvrhuje popel i lávu. K mohutnějšímu výbuchu Hekly došlo v roce 1947, kdy se popel dostal na Britské ostrovy. K posledním erupcím došlo v letech 1970, 1980, 1991 a 2000.
Severovýchodně od Hekly se pod největším islandským (a vlastně i evropským) ledovcem Vatnajokull, nachází rozsáhlý vulkán GRIMSVOTN se třemi kalderami, vytvořenými dávnými mohutnými erupcemi. K výstupu magmatu dochází v centrální jižní kaldeře. Erupce Grimsvotnu bývají poměrně časté, ale krátké - trvají zpravidla jen několik dní. Mají za následek odtávání ledovce a když jsou bouřlivější, dochází k záplavám ve východní části ostrova. K erupcím v posledních letech došlo v roce 1996, 1998, 2004 a 2011. Častá aktivita udržuje v kaldeře jezero z roztálého ledovce. Současná erupce se připravovala už od listopadu 2010, kdy v oblasti vulkánu docházelo k mírnějším seismickým záchvěvům a většímu odtávání ledu, Další seismická aktivita - vlastní předzvěst erupce, byla zaznamenána 17. května. Sopečný materiál vyvrhovaný při této erupci byl tvořený převážně čedičem, bohatým na obsidián a sodno-vápenatý živec, obsah volného fluoru byl jen nepatrný.
Dál na severovýchod se nachází ASKJA, jejíž poslední erupce byla zaznamenána v roce 1961 a ještě severněji je aktivní vulkán KRAFLA s kráterovým jezerem, které není na vrcholu vulkánu, ale na jeho jihozápadním svahu. Při úpatí Krafly byla vybudována geotermální
elektrárna.
Když se podíváme jihozápadním směrem od Hekly, zaujmou nás podledovcové vulkány, které byly středem pozornosti v roce 2010. Je to EYJAFJALLAJOKULL, k jejíž erupci došlo v dubnu a květnu loňského roku. Předtím byla naposledy aktivní v roce 1823 a její erupce tehdy trvala téměř dva roky. Loňská erupce trvala přibližně tři týdny a probíhala ve dvou fázích. V první fázi sopka vyvrhovala žhavé kamení vytvářející za tmy ohnivé fontány (tzv. strombolské erupce), zatímco v druhé fázi vyvrhovala obrovské množství popela a prachu, který se tvořil při styku žhavé lávy s ledem, kdy docházelo k prudkému roztrhávání lávy na nejdrobnější částice. Samotná erupce nebyla tak silná, ale meteorologické podmínky (proudění větru jihovýchodním směrem a zanesení popelu nad Evropu) měly za následek zastavení letecké dopravy.
V souvislosti s erupcí Eyjafjallajokull byla zmiňována i sousední, mnohem větší sopka KATLA, která se v historii probudila 3x krátce po výbuchu Eyjafjallajokull. Vědci předpokládají, že magmatické krby obou vulkánů jsou propojeny a měli obavy, že hrozí nebezpečí probuzení Katly (naposledy soptila v roce 1918). Naštěstí hrozba se nevyplnila. Jednak doba, po kterou lidstvo zkoumá sopečnou činnost je příliš krátká na to, aby se daly vyvodit přesné závěry. Vědci dokáží na základě svých pozorování předpovědět erupci, až když se magma dává do pohybu, ale kdy přesně se to stane, zůstane pro člověka asi navždy tajemstvím.
Východně od Katly se nachází LAKI, která se do historie Islandu zapsala katastrofální erupcí v roce 1783, kdy došlo ze soustavy trhlin a vyvržení obrovského množství lávy a do ovzduší se dostal i velké množství fluoru, jehož sloučeniny otrávily veškeré pastviny. To mělo za následek úhyn dobytka a posléze hladomor, jehož obětí se stala téměř pětina obyvatel Islandu.
Na Wetnamayerským ostrovech se v lednu 1973 poblíž městečka Heimaey probudil po 5000 letech klidu vulkán HELGAFELL,
který na sebe upozornil kromě seismických záchvěvů v noci z 23. na 24. ledna ohnivou fontánou. Obyvatelé uposlechli varování vulkanologů a včas se vystěhovali, takže ani jeden člověk nepřišel o život. Město bylo částečně zavaleno lávou a zasypáno popelem. Za půl roku po uklidnění vulkánu se obyvatelé vrátili a město znovu vybudovali. Na památku osudového dne ponechali několik domků v "objetí" lávy.
Dokladem toho, že sopečná činnost je i základnou pro život, je zrození ostrova Surtsey asi 100 km jižně od Reykjaviku, němuž došlo 14. 11. 1963. Erupce souvisle pokračovaly do roku 1965 a ještě v roce 1967 byly pozorovány poslední lávové proudy. Na ostrově se uchytily četné rostliny a žije zde i více druhů živočichů - podrobnější článek Ostrově Surtsey
byl na Seniortipu uveřejněn asi před dvěma roky.
Z vyhaslých vulkánů zmíním SNAEFFELSJOKULL, který inspiroval Julese Werna k napsání románu "Cesta do středu Země" a RAUTHOLAR (Červená hora) - jak už název napovídá, lávy vulkán má výrazně červené zbarvení v různých odstínech.
Vulkánů je na Islandu mnohem více než jsem zde mohla popsat, mnohé jsou již vyhaslé a jiné se možná ještě zrodí.
Kráčíš po polích
mocného Surtura
jehož sídlo žhavé
je pod zemí i pod ledem
Pohlazen sluncem
vodou i větrem
do sametových barev
se odívá islandský kámen
zažehnuty jsou jiskřičky života...
Text a ilustrace: Jana Haasová - Vesuvanka
Další články autorky: