Porcelánové panenky jsou z Nových Čech
Čeští návštěvníci už na mnoha místech naší republiky (Strakonice, Valašsko, Frýdek-Místek, Mělník, Bělá pod Bezdězem, Benátky nad Jizerou, Domažlice, Chomutov, Znojmo, Kutná Hora, Jablonec nad Nisou, Ústí nad Orlicí, Šumperk, Domažlice, Hodonín, Semily, Jindřichův Hradec) měli možnost obdivovat se kráse porcelánových panenek z tvůrčí dílny Anny Šlesingerové (v současné době v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy). Žije se svým manželem Jiřím blízko Norimberku, kam emigrovali v roce 1965, zakoupili domek a usadili se zde natrvalo. 
Anna Šlesingerová je nejen výtvarnice, která panenky navrhuje, ale sama je modeluje z pastelíny nebo hlíny. Pro každý díl musí napřed zhotovit sádrovou formu a panenky potom odlévá z porcelánu. Ten se vypalováním v peci, kterou výtvarnice rovněž vlastní, sráží zhruba o 15 %, takže se s tím musí od počátku počítat.
Jen pro zajímavost a představu uvedu, že panenka o velikosti 70 centimetrů (nikoliv celá, ale jen její hlava, dvě ruce a dvě nohy) spotřebuje 50 kilogramů sádry. Teprve po důkladném vysušení lze panenku odlévat z porcelánu nebo jakéhokoliv jiného licího materiálu.
Na výstavách lze spatřit kolem 150 různých panenek - od tradičních typicky českých postaviček z pohádek, bájí a pověstí až po portrétní panenky, vyráběné většinou na zakázku. K tomu je ovšem třeba vyrobit potřebné doplňky a příslušenství, jako je ošacení, obutí, šperky a jiné ozdoby, kabelky, deštníky, barevné slunečníky, ale také kusy miniaturního nábytku nebo pískoviště, kde si lze s panenkami hrát.
V zemích vyspělé Evropy jsou obchody, kde lze koupit formy pro reprodukce také starých francouzských, německých, ale i moderních panenek. Prodávají i ostatní materiál, potřebný pro jejich výrobu, jako například oči, paruky, oblečení nebo boty. Rovněž naše výtvarná umělkyně musí dodržovat určitá pravidla – vedle výrobní značky originálu zvěčnit i svůj monogram a rok výroby, aby bylo například zřejmé, že jde o reprodukci, nikoliv o padělek. Panenkáři mají v zemích západní Evropy dokonce své cechy, pořádají pro své členy soutěže a vzdělávací kurzy a učí novým technikám při zpracování porcelánu a jeho malování.
Reprodukce starých panenek má svůj původ v USA – není dávný, asi před třiceti lety vznikla jako alternativa velmi drahých originálních panenek světoznámých výrobců. Odtud se výroba a zájem o reprodukované panenky rozšířil do mnoha zemí Evropy. Náročná je reprodukce starých francouzských panenek, které se dříve používaly na hraní nebo také místo módních katalogů. Takové panenky musí mít i spodní prádlo, košilku, šněrovačku, punčochy. Jednotlivé díly této panenky se odlévají z bílé hmoty, ale také zabarvené, růžové, žluté (pro Číňany), černé (pro černochy) nebo červené (pro Indiány). Většinou se barva musí nanášet v několik vrstvách, které jsou jednotlivě vypalovány. Například hlavička takové starodávné francouzské panenky jde do pece i desetkrát. Kloubové tělíčko je ušito z jemně vydělané kozí kůže, vycpané dřevěnými pilinami. Neméně pracné jsou staré německé panenky, jejichž originální formy pocházejí až z roku 1880. Při reprodukci těchto panenek používá „Pupenateliér Anny Šlesingerové“ k připojování rukou a nohou k tělíčku malé drátky. Zhotovit podobnou panenku představuje týdny práce, až také tři měsíce.
Dokonce se jí podařilo nalézt panenku z bývalého c. a k. Rakouska, odněkud z Dubí u Teplic. Formu na hlavičku ve zbědovaném stavu kdosi pohodil na skládku, přičemž obličejová část byla k nepoznání, jedno ucho chybělo vůbec. Při reprodukci pomohla obrazová dokumentace.
Výstavy Anny Šlesingerové vyvolávají u nás velký zájem o výrobu panenek. Po pětileté tradici kurzů o jejich výrobě vznikla v roce 2000 soutěž Česká panenka. Do ní se hlásí desítky spokojených absolventů kurzů, ale i ostatní zájemci o prezentaci tohoto druhu umění. První ročník se konal ve Strakonicích a potom, v prostorách zámku v jihočeské Blatné, kde soutěž podporuje městský úřad a pracovníci jeho kulturního oddělení.
Pro letošní soutěž bylo vyhlášeno téma: Vánoční příběhy od Martina do Tří Králů. V historických prostorách karmelitánského kláštera v Jindřichově Hradci se shromažďují desítky soutěžních panenek, ale vlastně také panáčků a loutek. Mezitím se chystá další výstava v Olomouci, aby stihla ještě předvánoční termín.
A jaká je úloha manžela Anny Šlesingerové? Vydatně pomáhá ve všem, protože od pradávna je „broukem Pytlíkem – pro práce všeho druhu“ a své někdejší elektrotechnické řemeslo nezapře. Ale jeho zájmy jsou mnohem širší, stačí zabrousit do literatury, historie, povídání o významných osobnostech a už jste s ním na jedné lodi jako doma. Však on to byl, kdo mne vyzkoušel ze znalostí dějepisných. Víte, kde jsou Nové Čechy? Tak si přečtěte ještě několik následujících řádek.
Sedmdesátiletý Jiří Šlesinger je zastáncem známého rčení: Když chceš vědět, kam jdeš, musíš napřed vědět, odkud jsi přišel. A při jeho praktickém uplatňování objevil zajímavé kulturní a dějinné spojitosti a těch je opravdu požehnaně kolem Norimberka, kde žije se svou manželkou (jak už jsem uvedl výše, ale přesněji jde o městys Schwanstetten).
Socha Karla IV. se nachází pod hodinami kostela v Norimberku, který dal panovník postavit v letech 1352-58 kým jiným než Petrem Parléřem (pracoval na stavbě chrámu sv. Víta v Praze). Na kostele je orloj a na něm se každý den ve 12 hodin chodí Karlu IV. klanět sedm německých kurfiřtů. Další český moment: jak Václav (*1361), tak Zikmund (*1368) se narodili v Norimberku.
Při výjezdu z Norimberku silnicí B 14 můžeme spatřit repliku hraničního kamene, protože tudy skutečně probíhala hranice Horní Falce a částí Středního Franku. Toto území získal Karel IV. pro vytvoření spojovacího koridoru mezi Lucemburkem a Českým královstvím. Ano – ocitli jsme rázem v Nových Čechách!
Zmíněná silnice B 14 je částí hlavního spojení Norimberka s Prahou, říkalo se jí Zlatá cesta. Nebo také Říšská cesta, protože ji používali králové při cestě na sněmy nebo k volbě císaře. Na náměstí v další zastávce v městě Laufu najdeme dům s pamětní deskou, že zde přenocoval Mistr Jan Hus před svojí cestou na popravu do Kostnice. A hned pod náměstím stojí zámek sv. Václava, u jeho vstupní brány má svoji sochu zhotovenou Petrem Parléřem v roce 1360. Celý zámek je z pískovce a způsob jeho opracování dává tušit, že šlo o stavitele Matyáše z Arasu (ten postavil také kapli sv. Kateřiny u nás na Karlštejně).
Jsou i vzpomínky nemilé. Město Sulzbach a jeho okolí bylo v roce 1430 obsazeno husity a téměř úplně zničeno. Rychle dál do Pegnitzu, kde jsou už jen zbytky dalšího hradu Karla IV. Název zůstal: Böhmenstein.
V roce 1998 oslavoval Norimberk 950 let od svého založení, rok předtím byl otevřen dálniční úsek Plzeň – Waidhaus, takže byl učiněn dějinný krok německo-českých vztahů, které nám připomíná historické spojení již před mnoha staletími Zlatá cesta – Via Carolina.
Nu – a jsem zpátky u panenek, protože ty sem do naší současné České republiky vozí právě touto cestou manželé Šlesingerovi, pendlují tak několikrát ročně a zatím jsou svěží, čiperní, humorní, radost povídat…