PADNA NA JELENU
Budeme říkat řeči o rychnovských pověstech. Úvodem však, proč jsme do nadpisu napsali padna místo panna. Výraz panna se v současné češtině vysloví s jedním n pana, ale pravověrný starší Rychnovák mluví svým nářečím, a tudíž vyslovuje pěkně dvě n ve
slovech panna, kamennej, ale taky nenáležitě dřevěnnej, vanna. Častěji jde ovšem ještě dál a skupinu hlásek nn rozliší na dn a už slyšíme kamednej, dřevědnej, vadna (ke koupání), a naše padna. Komu se to zdá moc extra, ať zkusí dojít rozumnou cestou k domácké podobě Andulka, když ví, že souvisí se slovem Anna. Pro jistotu řešení v závorkách. (Anna - rozlišením Adna - přesmykem Anda - zdrobněním Andulka.)
O první pověsti víc.
Panna na jelenu - vpravo jako figurka ze Soukenického rychnovského betlému Jarmily Haldové - je ve znaku města Rychnova nad Kněžnou. Prý se vše seběhlo takhle: Jeden mocný vladyka měl dceru jedináčka. Moc se mně nechce věřit pověsti, že se jmenovala právě Ofka, ale takové jméno ve 14. století nacházíme. Patřilo manželce Jetřicha Rychnovského a v té době už pověst snad vznikla. Víc než pravděpodobné však je, že otec dceru miloval a udělal pro ni, co jí na očích uviděl.
A když si slečna - ostatně slovo souvisí jazykově se slovem šlechtična - usmyslila 
s vichrem o závod pádit na statném jelenu jako lesní panna, o které jí kdysi vyprávěla chůva, tatíček vladyka paroháče zajistil. O ochočení naše pověst nic neříká a jelen prý poslouchal; v té jiné, jak ji zachytil místní profesor Eduard Weis, jsou však podány i detaily. Můžeme se tak dozvědět, že dívka ta či panna s ním jezdila po nádvoří, až jí to bylo málo. Pouštěla se na dlouhé vyjížďky do okolí a jedna z nich málem dopadla zle. Zvíře se leklo - zapomněla, že právě toho dne loví její otec v okolí hradu za četné účasti hostí i honců, zvětřilý jelen s pannou, poplašený štěkotem psí smečky, se dal do šíleného úprku údolím podél toku potoka, a nebýt uhlířů, co pálili milíře v místech naší staré zvonice u Trojice, dívka by krkolomnou jízdu nepřežila. Oni rozjívence zadrželi, jejich ves vděčný otec za město vyhlásil a jemu do znaku pannu na jelenu dal. Tak praví pověst.
Pro úplnost, jak znak vypadá - vpravo na listině Vladislava Jagelonského z března 1488, 
kterou udělil městu Rychnov znakové privilegium a na skryté vitřáži z roku 1578. Jelen s parohy pozdviženými na nohou sedící, na něm panna v modrém šatu, ana jelenu k hubě podává dvě lekna, kteráž stříbrná v červeném poli za svůj znak měli pánové z Rychnova. I když znak pánů z Rychnova byl už předtím používán na pečetích (1372).
I my si můžeme myslet, že nějaká taková jezdkyně existovala a svou výstředností vešla do značně fantastického znaku města. Pannu na jelenu můžeme vidět na různých místech po Rychnově, k té na radnici se vztahují zapomenuté veršíky Josefa Kalise, kdysi (1884-1891) taky starosty města:
V Rychnově na radnici
pěkně malovaná
sedí v modré kytlici
na jeleně panna.
Necháme pannu pannou, svoje místo má už dávno pevné, a tak vzpomeňme jen místo, odkud snad byla; prý by to mohl být Liberk. Tamní hrad Rychemberk není, lidi si z něj dávno rozebrali kvádry na 
grunty, a když tam v minulém století při hledání pokladu taky jeden člověk zahynul, vrchnost v těch místech zakázala kopat. Vedlejší obrázek zachycuje znak nad nyní nepoužívaným vchodem do budovy městského úřadu, do konce roku 2002 okresního úřadu. V té souvislosti si připomeňme jednu zhůvěřilost - ten originální český lev měl na prsou slovenský znak s křížem, ale za 2. světové války byl odstraněn a vzniklá díra zabetonována; zbyla tam tmavá skvrna. Když už jsme v tom hledání panen, pak jednu zapomenutou najdeme v průčelí ZŠ Masarykova.
A tři pověsti zkráceně: Vzpomeňme nejmenovaného čerta (někde však přece Belzebub), jenž se kdysi k nám vydal. Prý přijel v kočáře, jinde se vypráví, že v ekvipáži. Chtěl se podívat do lesa Včelného, nejspíš ho lákalo zdejší lesní včelaření, ale vyskytly se mrzutosti. Nejdříve malér s babkou, co šla s roštím, asi se mu dost neuhnula nebo ho křesťansky pozdravila, a tak ji zaklel do stromu. Že právě do babyky, v níž byla babka zakleta, nezbývá než věřit. Stalo se tak kousek od hospody U Mařenky. Kdyby nic jiného, většina z nás zná slovo babyka z vyňatých nebo vybraných slov, tam je babyka skutečná. To jest pověst první.
Potom náš čert pokračoval podél Javornického potoka, až se dostal k Ivanské skále. Průběh setkání se samotným svatým Ivanem nám podává úryvek básně vzpomenutého starosty z konce 80. let 19. století
V své skalní jizbě světec sedí
a zbožným okem v žaltář hledí.
Však slyš! Jak divné zašplouchání?
Kmet povstav přes skálu se sklání,
by poznal, kdo by to mohl být,
jenž přišel rušit jeho klid?
Než leknutím mu žaltář spad,
zbled´, jak by ho uštknul had,
neb z vody právě odkryto
se mihlo čerta kopyto.
Však nelenil a ode skály
strh´ balvan a již v hloub jej valí,
a než se nadál Belzebub,
již kámen zasáh´ jeho trup.
My bychom se dnes vyjádřili tak, že si nejspíš ďábel s poustevníkem vyměnili názory, a protože byly značně odlišné, použil Ivan výhody terénu a zaútočil kamenem; ten vidíme na obrázku v pozadí s Ivanskou skálou. Jako poustevník nebo svatý Ivan, čert to vem, měl být ovšem pokorný, trpělivý a neměl použít násilí, zvlášť tehdy, jestli se tam čert chtěl jen vykoupat. Řečeno s naším poetou
Ten právě, pekla vedrem pekla syt,
chtěl vyjít si na letní byt.
Čert chce mít také radovánku,
i rozhodl se pro Studánku...
A třetí pověst je kratinká: Naproti Ivanské skále měl stát Kočičí hrad. Nebo že sama Ivanská skála byl onen hrad. Nebyl, jde skutečně jen o pověst. Na tomto místě můžeme 
doporučit zvídavému čtenáři zapomenutou knížku Josefa Svátka Cikánova pomsta. Pro kočičí hrad se spíše obraťme do Rychnova nad Kněžnou, kde hospodě Pod Zámkem se obecně říká Kácek, Kacmburk z německého Katzenburg, kočičí hrad. Tak se říkávalo ještě dřív právovárečnému domu v místě dnešního okresního soudu. Na místě hospody nic takového nestálo, a už vůbec ne rychnovský hrad.
Místo večerníčku o jelenu Větrníkovi bylo trochu moc hororu - málem zabitá holka, zakletá babka a sám ďábel. Raději si zkusme na rychnovském Starém náměstí spočítat, kolik je tam paden. Jo, a jediného živého čerta, dokonce s doprovodem, jsme právě tam potkali na Mikuláše v podání vyučujících a dětí ze ZŠ Masarykova. A my jsme našli ještě jednu pannu na jelenu, jak je spolu s českým lvem na zapomenuté pohlednici rychnovského Starého náměstí.
Že chybně zdvojené „n“ je už minulostí? On přece i dřívější rychnovský pan starosta Josef Kalis 6. října 1888 psal o Studánce: Mám však za to, že by stávajícímu nedostatku zřízením většího bassinu kromě několika řádně upravených kabin s lázněmi vannovými úplně odpomoženo bylo…
Nu a nám stačilo všimnout si, že v nabídce prodejny Euro na Starém náměstí byly pannenky.
Josef Krám
